Zajímá nás skutečnost?

Vzkaz čtenářům

2012-02-17T11:35:00.002+01:00

V poslední době jsem se trochu probíral historií tohoto blogu a přišel jsem na dvě věci, které bych rád sdělil čtenářům tohoto blogu: Jednak cokoliv jsem tu psal před rokem 2009 nebo 2010 můžou být občas dost bludy, tak to, prosím, berte s rezervou. Nejde o to, že bych od té doby už psal jen přesně a nezkresleně o buddhismu, ale myslím, že v poslední době si dávám pozor, abych nepsal něco, co prostě Dogen neučil nebo neodpovídá principům toho, co učil. samozřejmě se pořád určitě občas spletu nebo uvedu nějakou nepřesnost enbo nesmysl. Ale dřív těch nesmyslů bylo více, si myslím.

A druhá věc je, že se tu občas vyskytne nový komentář ke starým článkům. Omlouvám se, ale ke starým článkům se tu užprakticky nevracím, tudíž o vaších komenřátích nevím, proto na ně nereaguju, každopádně děkuju všem za pozitivní reakce, které mě povzbuzují, abych dál psal.

Proč není čeho dosáhnout

2012-02-02T23:28:00.001+01:00

Největší nedorozumění v duchovních kruzích ohledně buddhismu je otázka dosažení nějakého vznešeného cíle. V tzv. východních filozofiích je typickým ideálem někdo, kdo dosáhl absolutního klidu, míru, vyrovnání se sebou a světem a dokonalého osvícení, které z něho přímo vyzařuje. Viděl jsem různé fotky nebo videa takových lidí, ale nic zvláštního jsem na nich nepozoroval. Myslím, že jsou to nějaké projekce lidí, kteří tyto rádobysvaté osoby považují za dokonalé. Jsou to většinou velmi vzdělaní, sečtělí lidé, sebevědomí a většinou vyrovnaní. Ale k tomu, abychom byli vzdělaní, sečtělí, sebevědomí a vyrovnaní nemusíme studovat žádnou východní filozofii, natož dosáhnout osvícení.

Protože buddhismus je součástí celého okruhu východních učení, i jemu se přiřazuje jakýsi velký, ideální cíl. Všimněte si, jak je většině lidem, kteří se těmito východními naukami zabývají, úplně jedno, zde se jedná o buddhismus, tao, hinduismus nebo cokoliv jiného z Východu. Hlavně aby bylo cílem něco osvíceného a lásku vyzařujícího. Takže buddhismus se stal obětí této mystifikace, protože pokud někdo usiluje o takové cíle, je to jejich věc, ale buddhismus do toho konceptu nezapadá. Buddha objevil totiž něco radikálně odlišného, než je nějaký vzdálený, fantastický zážitek nebo charakter člověka. Dalším typickým rysem těch východních učení, od kterých se buddhismus ve skutečnosti liší, je zájem o mentální kvalitu osoby, učitele, gurua. Kvalita zvuku, který vydává tramvaj, kterou svištíme do práce nebo barva zdi na veřejných záchodcích už moc tyhle lidi nezajímá. Zajímá je Mysl. Ale zapomínají, že Mysl není uvnitř naší hlavy. Uvnitř naší hlavy je mysl, s malým m. Samozřejmě, uvnitř naší hlavy nosíme nějaký mentální svět a v tomto mentálním světě se nacházejí naše chiméry o osvícených učitelích. Buddhismus nás před takovou iluzí varuje a obrací naši pozornost sem - do reality - o kterou v učení Buddhy jde.

Takže se dostávám k jádru věci - proč v buddhismu nejde o to něčeho dosáhnout, lépe řečeno není tam nic specifického k dosažení. Samozřejmě jsou buddhistické školy, které nás vedou k dosažení osobních mentálních kvalit, o kterých už byla řeč - jako je totální klid, láska, soucit, atd. Ale já věřím, že mistr Dogen poznal v Číně tradici, zosobněnou jeho mistrem Tendo Nyojo, která se váže až samožnému Buddhovi. Jinými slovy věřím tomu, že Buddha objevil zcela něco jiného, a proto stojí jaksi osamocen v tom velkém mumraji východních učení. Kdyby nestál osamocen a neobjevil nic radikálního, mohl se byl spolehnout na tehdejší filozofy a askety, on ale jejich cestu opustil. Opustil ty cesty, o kterých se nekonečně diskutuje na portálech jako je JZ a kde se neustále lidé hádají, jestli klid Vendulky je víc než klid Jardy a jestli láska Míšy je víc než lásky Tondy. Takže je vůbec nezajímá, jakou barvu má země pod jejich nohama. Přitom tam by našli tu absolutní lásku a klid. Buddha tedy opustil ten idealismus, který učí o dosažení vynikajících osobních kvalit, které na první pohled překonávají kvality obyčejného člověka. Buddha tuto cestu opustil a našel něco zcela jiného. Našel něco, co se nemusí hledat a o co se nemusí usilovat, protože je to přímo tady před naším nosem. A to, co je přímo před naším nosem, rozhodně není něčí mentální stav. Na druhou stranu musíme být v nějakém mentálním stavu, který umožňuje vidět to, co je přímo před námi.

Tady budou někteří lidé argumentovat, že je tedy přece jen potřeba něčeho dosáhnout, abychom mohli vstoupit do skutečnosti, nebo vznešeně řečeno být v jednotě s Pravdou. Ano, musíme odhodit vše, co nejsme, vše, co si myslíme, všechny koncepty. To ovšem není úsilí něčeho dosáhnout, to je pouze odhazování zbytečných batožin z létajícího balonu naší koncepty a sny nafouknuté hlavy. Abychom mohli zažít stav buddha, stav vyrovnání sebe a vesmíru, nesmíme se někam vydat, někam zamířit, ale naopak odhodit všechny představy o sobě, druhých, světě, buddhismu, východních naukách, guruech a svatých. Když všechen tento mentální balast odhodíme, zůstane nám náš původní, vyrovnaný stav. To je stav buddha. Tohoto stavu nedosahujeme po mnoha letech sezení v náročných meditačních pozicích, nedosahujeme ho po mnoha letech pěstování meditace, pěstování laskavosti, pěstování vhledu, prohlubování intuice nebo soucitu. Tohoto stavu dosahuje každý zelinář, když si v obchodě rovná okurky a rajčata. Samozřejmě, 99 procent zelinářů, kteří rovnají okurky a rajčata, nemá ponětí, že realizují stav buddha. Ale všimněte si, že ti slavní zenoví mistři z čínské literatury došli nakonec k závěru, nebo chcete-li jejich osvícení znamenalo pochopit, že buddhismus znamená vrátit se na trh a koupit něco k jídlu a pití. Bohužel, typický intelektuál a duchovní adept na Západě to chápe tak, že pomocí krkolomných meditací a zpěvů súter se krok za krokem, rok po roce, celá desetiletí, bude přibližovat momentu, když konečně bude moct jít na ten trh jako svobodný, osvícený zenový mistr. Nechápe, že kdykoliv něco prostě dělá a nezatěžuje svou mysl a tělo chimérami, jedná a realizuje ve stavu buddha. Proto lze říct, že v tom nejzazším slova smyslu není co v buddhismu dosáhnout. Je ovšem pro mnoho lidí velmi těžké tuto elementární skutečnost a vlastně podstatu vesmíru a sebe přijmout a nechat ji jednat ve vlastním životě. Takže bychom mohli říct, že buddhisté se v praxi učí přijímat své pravé já, přijímat skutečnost. To na sobě rozhodně pozoruju. Učím se rozlišovat vlastní sny a iluze od reality, kterou nevytváří můj mozek, ale která je sama o sobě vytvořena bez mých interpretací. A ti zelináři, kteří buddhismus necvičí a nestudují, prostě buddhismus praktikují v životě. A buddhisté, co tuto elementární skutečnost života přijali, se nijak neliší od zelinářů, co skládají okurky a rajčata do řady, takže na nikoho nepůsobí jako zenoví mistři.

Poslední argument v řadách lidí, kteří se zajímají o východní učení, nejpíš bude a často bývá, že tato jednoduchost se musí dostat do každého kouta naší mysli, do každého kouta naší kuchyně, do každého momentu našeho života. Kéž by to tak bylo... skutečnost je taková, že roztržitý zenový mistr je roztržitý člověk, ať chcete nebo ne. Zenový mistr se sklonem k filozofii nebo poezie a smutku je často smutný. Aktivní, energií oplývající mistr je aktivní a oplývá energií. Milovník žen a dobrého vína zůstane milovníkem žen a dobrého vína. Takže žádní svatí tihle zenoví učitelé nejsou a být ani něchtějí. Oni jen každý den znovu a znovu odhazují vše, co nepatří k jejich podstatě. A to, co k jejich podstatě nepatří, se jim znovu a znovu vrací do života, jako prach, který se shromažďuje na poličkách, i když ho každý den utíráme. I když každý den cvičíme zazen, nestáváme se postupně svatými. Když každý den cvičíme zazen, každý den tak odhazujeme vše, co nejsme. A zůstává jen to, co jsme. Ale v průběhu dne se zase v našem žití připletou různé nepříjemnosti a prach. A tak je to pořád dokola. Je to krásný život, kde pravda je základem a život skutečností.

Rozhovor o tom, že náš život je tragický

2012-01-04T00:12:00.000+01:00

.........

Po čase zase použiju svou oblíbenou metodu psaní - budu sám sobě klást otázky a odpovídat na ně. Když píšu tyhle otázky, představuju si někoho, kdo je inteligentní a kdo má zájem víc proniknout do problematiky buddhismu a současně je kritický - nechce se spokojit s nějakými povrchními nebo pokryteckými odpověďmi.

V článku Náš život je tragédie - nebo radost píšeš, že v podstatě je náš život tragédie. Ale pak zase, že je to taky radost, co z toho převažuje?

V buddhismu se tradičně učí čtyři vznešené pravdy. Tradičně se učí, že život je utrpení, že utrpení je způsobeno touhami, dále že toto utrpení lze ukončit a konečně že překonání toho utrpení je možné pomocí správné cesty.

Ale když se důsledně zabýváme originálem v sanskrtu, ta první vznešená pravda není to, že život je utrpení, ale že tu je vznešená pravda o utrpení, jinými slovy, v životě existuje něco jako utrpení, což není totéž jako tvrdit, že život je utrpení. Přesto jsem ve svém článku napsal, že život je v podstatě tragédie. Pokud tragédii chápeme jako něco, co ukončilo to, co nám bylo nade vše drahé, ať už je to život matky, život dítěte nebo život milovaného partnera, vidíme, že takové věci jsou v našem životě nevyhnutelné. Tak můžeme říct, že život je utrpení. Ale to je jenom jeden pohled na věci. Můžeme také říct, že vše pomíjí, nic netrvá věčně a když to akceptujeme, náš život už nemusí být tak tragický. Dokonce se můžeme velmi často radovat - když přijmeme nevyhnutelné skutečnosti. Není to radost povrchní, cynická , ale radost vycházející z moudrosti, která přijala to, co nelze vyvrátit.

Velcí géniové jako Mahler, Chopin, Šostakovič měli schopnost zachytit tragický charakter života. Byli naivní? Neznali pravdu o pomíjivosti všeho?

Nemyslím si, že měli hluboké znalosti o buddhismu, který by je poučil o pomíjivosti všeho, ale rozhodně nebyli naivní. Život obyčejného člověka, který je opravdu citlivý a upřímný, je velmi těžký, někdy tragický. Oni tuhle skutečnost dokázali vyjádřit prostřednictvím vlastního citlivého a upřímného vnímání lidského života. Čím déle studuju a cvičím buddhismus, tím více mě uchvacuje upřímnost autorů, skladatelů, malířů, fotografů, kteří pravdivě zachycují smutek, tragédii života. Abychom se mohli opravdu radovat, abychom mohli někoho opravdu milovat, musíme mít hlubokou zkušenost života, musíme mí smysl pro tragédii. Jinak si nedokážeme vážit toho, co je na první pohled běžné nebo všední.

Ty se jako buddhista nebráníš přesmutným hudebním dílům.. Není to zbytečně evropský, jednostranný přístup k životu? Je tak smutný i přístup japonských básníků a zenových učitelů?

Učitel buddhismu tu není od toho, aby nám pouštěl Chopinova preludia nebo Leningradskou symfonii. Náš život je už tak plný smutku a starostí a učitel buddhismu by nám měl pomoct vidět věci střízlivě, aniž bychom byli cyničtí. Na druhou stranu nemůžeme popřít, že život kohokoliv, kdo má srdce, je často smutný, těžký... a právě příklad Ikkjúa a Rjókana to dokazuje. Čínská a japonská literární a filozofická tradice není romantická. Ale smutek, pocit samoty, pocit marnosti je v této literatuře nesmírně silný. Evropský umělec - když beru v potaz převažující tendenci v 19. století, která svým způsobem pokračuje dodnes - je romantik, který spojuje svůj život s nějakou obrovskou láskou, je to snaha dát životu smysl pomocí velké lásky mezi mužem a ženou... V Evropě máme tendenci všechno zveličovat, dávat tomu gigantické rozměry.. čím heroičtější je dílo, tím více geniální nám připadá, viz hudba Beethovenova. Nebo Leningradská symfonie... Evropa je posedlá velkými tragickými událostmi a velkými činy velkých géniů. Naproti tomu japonský zenový mnich je zalezlý někde v lesíku a hraje na bambusovou flétnu... jeho smutek je stejně intenzivní jako smutek Beethovena... ale Beethoven z toho udělá majestátní symfonii, japonský mnich jen zapíská na flétnu. Aniž by to zapsal do not nebo byla oslavána jeho hudba. To je rozdíl mezi evropským a asijským pojetím, přístupem k tragédii života. Na východě ani pojem tragédii neexistuje. Setkáme se tu se samotou, smutkem, žalem, sebebraždou, pomíjivostí, ale ne s tragédií. Aspoň ne v kontextu zenové nebo taoistické kultury.

Proč si pouštíš evropskou hudbu, která tě přivádí k slzám?

Potřebuju opravdového přítele, někoho, kdo by mi rozuměl. Často mám pocit, že jsem na světě sám, že mi nikdo nerozumí... to je ten pocit Rjókanův... Když si pustím Chopinovo Preludium e moll, mám pocit, že jsem to napsal sám. Tak přesně to vyjadřuje, jak se cítím. Myslím, že Rjókan by to tak cítil taky. I když někoho milujeme a máme pocit, že jsme s tím člověkem jedno, protože tak velká je naše láska, myslím, že většinou je to jen naše přání, aby to tak bylo. Ale to není problém. Každý člověk může najít dílo, hudbu, film, knihu, která vyjádří, co cítí... tak se mu může ulevit, že na světě není zas tak sám, když mu partnerka nerozumí. Já ale Chopina nemůžu držet za ruku. Musíme se naučit tu lásku, tu opravdovost, kterou cítíme v hudbě milovaného skladatele, vyjádřit, když jsme s někým skutečným, koho se můžeme dotknout. Rjókan v jedné básni napsal, že celou noc četl Dogenovy spisy a že si slzami uplně promočil šaty. Dogen není moc dojemná literatura. Co Rjókana tak dojalo? Že si někdo vůbec dělal starost s lidskou hloupostí, cynismem, zabedněností a udělal co bylo v jeho silách , aby někoho přivedl k pravdě, která je svým způsobem vynikající, osvobozující, nádherná! To je dojemné, je to jako přivést zbloudilou velrybu, která uvízla na mělčině, zpátky do oceánu. To je to, co dělal Dogen a Rjókana to tak dojalo.

Je život takhle smutný, takhle dojemný?

Není. Život není nic... Není tu nic, co by nás mělo dojímat... Je to velmi prosté. Není tu žádný problém. Ale když na tom budeme trvat, co jsme? Opice? Nebo kámen? Pravda je taková, že máme srdce... bránit se tomu je pošetilost, neupřímnost. Rjókan a Ikkjú byli tak skvělí učitelé buddhismu, protože vůbec nelhali o svých citech. Pravda je to nejdůležitější. A někdy je pravda, že je nám velmi, velmi smutno. A jindy se smějeme, nesmyslům... to je taky pravda a obojí je velmi důležité. Buddhismus neučí jednostrannost. Ale nikdy není důvod podlehnout trudnomyslnosti. Vždycky se můžeme otevřít něčemu svěžímu, svobodnému. Vlastně nám nic jiného nezbývá, jinak skončíme velmi smutně.. a to není tak nutné. Berlioz to přehnal... ale nemohl za to, já bych dopadl ještě hůř, kdyby mě z mých romantických představ o životě a lásce nevyvedl zen buddhismus.

Nevěříš v lásku romantickou?

Nevěřím tomu, že má velkou hloubku... nevěřím, že se zakládá na pravdě, ale je jasné, že lidé jsou schopni ji nějak mentálně vygenerovat. Já ale věřím v lásku jako takovou. Někdy je fajn udělat něco romantického. Ale nemůžeme na tom stavět lásku. Berlioz do konce života miloval ženu, kterou vůbec neznal. Prostě si ji vysnil. I když jí bylo sedmdesát, pořád v ní viděl sedmnáctiletou dívku. Myslím, že můžeme velmi milovat sedmdesátileté ženy a muže, ale musíme být ochotni poznat jejich skutečné kvality, ne pouze vidět v ních své nesplněné sny. Každý člověk je v každém věku svým způsobem kouzelný. Ale sedmdesátiletá žena prostě není sedmnáctiletá dívka. Berlioz tohle nechtěl vidět, a podobně nechtěl přijmout skutečnost života, která není zas tak tragická a bezútěšná. Takže nejsem vůbec tak romantický jako byl Berlioz. Jen mu velmi dobře rozumím, byl jsem takový a mám tendenci být takový. Je mi líto, že věci se mění, že vztahy se rozpadají, ale nemůžu to změnit pomocí toho, že sním. Snažím se být realista. Ale ne realista - cynik.

Náš život je tragédie - nebo radost

2012-01-03T23:28:00.001+01:00

.........................

Když mi bylo asi 25, myslel jsem si, že je možné najít nějaký osvícený způsob života - žít moudře, klidně, bez nějakých dramatických událostí a zvratů, bez toho, že bychom trpěli. Myslel jsem si, že zen buddhismus mi pomůže najít takový způsob života, nemít už nikdy starosti, nikdy nemuset trpět. Jen mi tehdy uniklo, jak těžký a často smutný byl život dvou velkých japonských zenových básníků - Ikkjúa a Rjókana. To oni byli slavní zenoví mistři - ale z jejich básní vůbec nevyčteme, že by měli jednoduchý, spokojený život. Jednoho pronásledovaly sexuální touhy, druhého smutek, samota, neporozumění druhých... Přesto jsem donedávna věřil, že bych svůj vlastní život mohl uspořádat tak, abych nikomu, ani sobě neškodil a abych žil v klidu a spokojeně. Jeden můj kamarád žil donedávna takový život. Takhle bych chtěl žít taky, myslel jsem si. Ale pak se tomu příteli stala určitá tragická věc. A mě to trklo - nikdo nemůže říct, že jeho život je bez problémů, bez utrpení. Dnes vím, že život je v podstatě tragédie. "V podstatě" je možná silné slovo, ale je to tragédie, když si uvědomíme, jak to neslavně končí... a ještě větší to je tragédie, když někomu způsobíme utrpení, opravdové utrpení, ne pouze to, že někoho pošleme k vodě, nebo někomu ukradneme tisíc korun.

Když čtete knihy nebo přednášky slavných zenových mistrů, vypadá to, že svůj život měli pod kontrolou, že tak mistrně zvládli svůj život, že neměli problém. Když se ptali mistra Shunryu Suzukiho, zda by mu vadilo, aby se svěřil o své minulosti, o svých životních cestách, tak odpověděl: Všechno bychom tím zničili. Víte co? On byl v očích svých žáků téměř svatým člověkem. Všichni ho obdivovali. Jeho chování, jeho řeč... vše bylo tak upřímné a pravdivé. Ale když se začali vrtat v jeho minulosti, zjistili - a někteří to prostě nepřekousli - že to byl člověk, který dělal chyby... který šlápl vedle... který někomu možná ublížil. Jedna jeho věrná žačka, když se to dozvěděla, spráskla ruce - a já mu tak věřila!

Ale to není nic divného - zenoví mistři jsou prostě jen lidé, a jako takoví v životě udělali spoustu chyb. Jde o to, že dnes třeba žijí celkem vyrovnaný život a mohou vám pomoct najít víc rovnováhy a spokojenosti ve vašem životě, mohou vám pomoct najít Pravdu, ale nečekejte od nich, že jejich život bude bez poskvrny, bez chybičky. To v žádném případě nebude! Protože jsou to jen lidé! Nejsou svatí.

A Chantal Poullain tím spíš není svatá a nemůže být svatá a tudíž i v minulosti udělala nějakou chybu. Prostě za volantem svého vozu způsobila nehodu, jejíž následky byly vážné.

Není ani první, ani poslední, kdo udělal velkou chybu. Buddhismus nás učí vážit si něčeho, co je nezávislé na tom, co se nám stalo v minulosti a co se nám stane v budoucnosti. Učí nás být šťastní a otevření, ať už se v naší minulosti stalo cokoliv a má se stát cokoliv v budoucnosti. Můžeme být šťastní jen dnes, jen v tomto okamžiku. Cožpak můžeme být šťastní včera nebo zítra? Ne. To nelze. Můžeme to akceptovat? Pokud ano, je to něco skvělého a kdokoliv tuhle radost - být svobodný v přítomnosti - zažije, bude ji přát ostatním. A nebude zklamaný, když se dozví, že jeho oblíbený zenový mistr v minulosti udělal chybu. Pochopí, že s tím nejde nic dělat, ale co můžeme dělat, je být skvělí a svobodní teď. Tohle bychom si měli přát v našem životě, být skvělí a veselí teď a nechat druhé, aby to taky zažili. Náš život je tragický, ať chceme nebo nechceme, děláme chyby a někdy ty chyby mají tragické následky. Ale každý den je tolik příležitostí být šťastný, svobodný, rozdávat druhým radost a lásku. Měli bychom být vděční každému člověku, který tohle v praxi dokáže. A Chantal to určitě dokáže!

O odpuštění a uvolnění

2012-01-02T19:28:00.002+01:00

.................

Někdy před pěti lety jsem napsal článek o Chantal Poullain. Ona tehdy zavinila nehodu... pustil se do ní tisk, především bulvár. Chantal obětem nehody nabídla nějakou kompenzaci, ti to odmítli. Napsal jsem o tom tehdy esej, o tom, jak bychom měli být schopni sobě a druhým odpouštět chyby, abychom mohli konat něco dobrého pro druhé dnes, v přítomnosti. Chtěl bych to napsat znovu, pojmout to trochu jinak.

Náš život je příliš dlouhý na to, abychom v něm nikdy neudělali velkou chybu. Ať se snažíme sebevíc, někomu dřív nebo později ublížíme. Jsou lidé, kteří mají tak riskantní nebo tak neuspořádaný způsob života, že jsou neustále hrozbou pro ostatní nebo pro sebe. Chantal celý život ěnco dělala pro druhé - věnovala se divadlu, partnerovi, dítěti, v poslední době pomáhala dětem v Africe. Nicméně před pár lety udělala chybu.

V buddhismu nemluvíme o osudu - neřešíme to, jestli je něčí osud zemřít mladý nebo celý život brát drogy. Můžeme to nějak ovlivnit. Když se nebudu snažit a budu si ničit zdraví, tak samozřejmě umřu dřív, než když nebudu kouřit, budu jíst zdravě a budu žít někde v horách, na čerstvém vzduchu. I když bychom měli v budoucnu zemřít na rakovinu, můžeme to určitě ovlivnit tím, jak se chováme dnes. V buddhismu se snažíme pozitivně vést svůj život, ovlivňovat své zkušenosti. Známe způsob, jak sebe a druhé povzbuzovat, aby jednali správně, aby druhým neubližovali. Celá buddhistická filozofie se snaží vlastně lidem pomoct, aby byli šťastní a žili správně. Ale ne proto, abychom si mohli ukazovat prstem na ty, kteří žijí špatně. Natož na ty, kteří udělali před lety chybu. Buddhismus není moralismus, není to kázání morálky. Je to nabídka štěstí, vyrovnané mysli, je to možnost být otevřený a svobodný v přítomnosti.

Když chápeme život povrchně, zajímá nás, kdo je černý a kdo bílý, kdo je dobrý a kdo zlý. Ale hluboce chápat život znamená uvědomovat si složitost, tíhu života... musíme být velmi stateční, velmi otevření, abychom mohli žít uslechtilě. To neznamená nedělat chyby. Ale dokázat je odpustit sobě i druhým. Když nechám minulost minulostí, cítím mnohem větší zájem a starost o druhé. Netvrdím, že svět je krásný a čistý - ale cesta k dobru vede přes otevření se, oproštění se od upjatých názorů a myšlenek... nemusíme pořád na něčem trvat a na někoho ukazovat prstem.

Jak je možné vůbec stát se ušlechtilým? Můžeme v tom smyslu něco udělat? Pracovat na tom? Myslím, že v tom velkou roli hraje charakter našeho ega, nebo lépe řečeno, co můžeme dělat se svým vlastním egem. Nemůžeme popřít, že máme nějakou osobnost, nějaký talent, nějakou fyzickou krásu nebo fyzické chybičky, máme předpoklad onemocnět nebo se uzdravit. Nemůžeme tedy popřít, že ego - já - je něco reálného. Já existuju a můžete si na mě klidně sáhnout - není to iluze, není to jen mé tělo, ale taky celý svět mé psychiky. Na druhou stranu je velmi prospěšné pro nás i pro druhé - a rozvíjí to naši ušlechtilost - když své ego nedržíme "zavřené doma" - pravidelně mu otvíráme dveře ven, aby se uvolnilo, aby se trošku proběhlo na vzduchu, jako pejsek. Když to ego prostě nevenčíme, jsme pro sebe i druhé dost nesnesitelní. Ale je zbytečné být takhle tvrdohlavý - stačí nechat to ego vyvětrat, vyvanout... v praxi to znamená meditovat, což děláme v buddhismu, ale může to být taky procházka lesem, jít si zaplavat, jezdit na koni, nebo uklidit celý dům... prostě nějaká fyzická aktivita, která nám pomáhá uvolnit mysl. To neznamená, že zcela přicházíme o ego - pouze dochází k jeho uvolnění a my se stáváme opravu sami sebou, svým autentickým projevem, a ne tím, co nám diktuje mysl zahlcená myšlenkami a emocemi. Pak není problém se usmát, není problém odpustit, není problém říct "nevím"... není třeba dělat takový hunbuk kvůli tomu, že někdo udělal chybu. Když tedy dokážeme takto otevírat své já, je to velký dar pro ostatní - a vlastně i pro nás samotné - protože já a ostatní pak přirozeně tvoří jeden celek.

Nakonec nemůžeme žít jindy než dnes. Nemůžeme žít v minulosti, ani v budoucnosti. Dnes je příležitost otevřít se, uvolnit se, přijmout věci takové jaké jsou a najít v té situaci něco pozitivního. Tak či onak, abych nepsal jen obecně, všichni potřebujeme šťastnou Chantal. Protože všichni potřebujeme potkávat lidi, kteří jsou ochotni ráno vstát a začít další nový den, bez velkého břemene minulosti. Jsem přesvědčen, že Chantal Poullain je někdo, kdo se snaží dělat něco hodnotného pro druhé. Bez takových lidí je velmi těžké najít smysl života.

Ta zeď tě miluje

2011-11-26T15:31:00.001+01:00

..................
Už jste tu otázku určitě někdy řešili. Miluje mě? Nemiluje mě? Miluje mě dost? Nebo málo? Samozřejmě lidé - i když občas řeknou, že milujou zelený čaj nebo jarní rána - se zajímají o to, jestli je miluje někdo, koho milujou oni. Nedávno jsem doma v krabici našel svazek vlastních esejů z let 2005 a 2006 a začetl jsem se- zajímalo mě, co jsem to tehdy vlastně psal. Překvapilo mě, jak si v těch esejích připomínám věci, na které mám tendenci pořád zapomínat. Jedna za druhou esejí mi vysvětlují, kde vzít v životě smysl, pocit sebevědomí, vyrovnaný vztah k sobě a druhým, atd. A samozřejmě jsem i narazil na téma "láska".

V tradiční zenové literatuře se tohle téma moc neřeší, ale protože romantická láska byla na Západě, mnohem víc než na Východě, vždy aktuální téma, které se hlavně v posledních desetiletích přetřásá znovu a znovu, nejdříve japonští, čínští a korejští zenoví učitelé, kteří přijeli do Evropy, a později i jejich američtí a evropští nástupci tohle téma na přání svých studentů často řeší. Co to je láska? Kdo nás miluje? A každý zenový učitel na to má nějaký vlastní názor a způsob, jak to bolestivé téma řešit. Jeden ze způsobů, na který jsem narazil někdy v létě, je způsob Joko Beck, která svým zenovým studentům vysvětlovala, že vztah není něco jako zmrzlina, od které očekáváte požitek, výbornou chuť. Jak jsem si mohl sám na sobě vyzkoušet, není jednoduché tento přístup realizovat! Člověk od vztahu pořád čeká nějaké sladkosti...

Kromě toho, že vztah není něco jako zmrzlina, ale něco, co má spíš charakter práce, aniž by to muselo znamenat jen nudu a nepříjemnosti, je dobré si uvědomit, že každý vztah má jakousi neviditelnou, ale o to důležitější podstatu. Láska mezi mužem a ženou má vždycky nějaké kořeny. Někdy to jsou kořínky, jindy kořeny a jindy to jsou giganti... Můžete si všimnout, že některé bouře s vaším vztahem otřesou, ale ten vztah - strom nevyvrátí. Bohužel málo dvojic si uvědomuje, že jejich láska je něco, co v podstatě, ve svém základě není vidět. Že to nejcennější, co tu lásku udržuje, je pod povrchem - nespočívá to v polibku nebo pohlazení nebo vyznání lásky. Myslíte si, že nejdůležitější je to, jak romantický je večer s vaším partnerem, jak kvalitní a častý je váš sex, jak zajímavý je váš rozhovor. Ale když se tyhle věci nedaří, zapomínáte, že pod tím vším je něco důležitějšího. Bojíte se, že vás partner opustí, ale místo toho, abyste zkoumali kvalitu a zdraví kořenů, vás dokáže rozladit jedna zlomená větev. Když jsme se jednou s mou přítelkyní už téměř rozešli, když už jsme mysleli, že je konec, vůbec jsme netušili, jak hluboké jsou kořeny našeho vztahu. Takže prostě nebylo možné ten vztah skončit. Kořeny mohou postupně odumírat, ale nevím, jestli to někdo zkoumá. Je velmi těžké odhalit jich stav. Mnoho vztahů končí tak, že strom někdo z dvojice prostě násilím zlomí. A některé páry se k tomu vztahu zase vrátí, protože ty kořeny tomu stromu dál poskytují oporu a živiny. Vyrostou nové větve...

A teď se konečně chci dostat k něčemu, co považuju za ještě důležitější než kořeny vztahů mezi mužem a ženou. Neříkám, že láska mezi mužem a ženou není důležitá. Netvrdím, že se jí máme vzdát. Ale je tu něco jako univerzální láska - samozřejmě, tohle jste už četli stokrát - nicméně dovolte mi aplikovat to prakticky.Pokud máte pocit, že jste na světě sami, pokud třeba právě nemáte partnera a chtěli byste ho... prostě chcete, aby vás někdo miloval. Znám ten pocit velmi dobře. Když jsem byl sám, dlouho mi trvalo, než jsem zase našel pozitivní vztah k sobě a světu.

V životě je pro vás romantická láska možná velmi důležitá, možná máte období, kdy je pro vás nesmírně důležitá, nechcete se jí vzdát. Ale neuvědomujete si, jak maličký je to fragment vaší opravdové zkušenosti. Co to je vaše opravdová zkušenost? To je to, co zažíváte, když přestanete redukovat svůj pocit "sebe" na maličkou část mozku, která se snaží vyřešit problém, který máte s partnerem nebo s neexistujícím partnerem. Myslíte si, že nejdůležitější věc na světě je to, jestli vás někdo miluje, a přitom si myjete ruce. Vaříte čaj, snídáte, otvíráte okna, sedíte v zazenu, cvičíte na nějaký hudební nástroj, atd. A celou dobu si myslíte, že vy jste pouze "někdo, kdo má někoho nebo nemá nikoho". Přitom jste mnohonásobně mnohosásobně víc než to. Svět se pro vás smrskl na nepatrné smítko ve vašem oku a vy si myslíte, že to smítko je skutečnost. Je to přitom jen vlastně úplně zanedbatelná část vaší zkušenosti. Ve skutečnosti chcete, aby vás někdo miloval, protože si jinak připadáte slabí, opuštění, nemůžete přežít, pokud se nemůžete o někoho opřít... Tak to mají nejen křehké a romantické dívky, ale dokonce i silní, úspěšní muži. I ti nejsilnější muži na světě, astronauti, prezidenti, šéfové nadnárodních společností, jsou schopní se zhroutit pod nánosem vlastních iluzí o tom, že zůstali na světě sami, protože ONA je opustila. Tohle nevím z vlastní hlavy, ale potvrzují to psychologové a psychiatři, kteří mají tyto pány na starosti.

A přitom jsou tito lidé milováni! Oni to neví, ale jsou vroucně a bezpodmínečně milováni. Kým? Zpozoroval jsem to na sobě a je jasné, že takhle je milován každý muž, každá žena, každé dítě. Když sedím v zazenu, miluje mě zeď naproti mě. Miluje mě vzduch, který můžu kdykoliv dýchat. Miluje mě voda, kterou si můžu natočit v kuchyni. Milují mě těstoviny Barilla a tomatový sauce s bazalkou. Miluje mě káva Lavazza a horká vana. Miluje mě moje flétna a taky mě miluje moje trumpeta. Miluje mě Sting, který mi dnes zazpíval několik svých hitů. Miluje mě moje auto, které mě odveze, kam chci. Miluje mě moje postel a peřina. Milují mě moje fotografie, milují mě stromy v parku a řeka Vltava. Miluje mě celé město, které mi ochotně každý den nabízí své služby. Miluje mě klub, kde jsem včera do rána tančil. Milují mě ženy a muži, kteří jsou ochotní se se mnou bavit. Milují mě hvězdy, měsíc a slunce, i když mě v poslední době trochu zanedbává. Milují mě viry, bacily, bakterie, díky, o jejich lásku zas tak moc nestojím, ale milují mě všechny buňky mého těla. Milují mě moje svaly, šlachy, tkáně, milují mě moje oči, vlasy, ruce, miluje mě můj jazyk, kosti. Zevnitř a zvenku jste den co den, okamžik za okamžikem objímáni, podporováni a zahrnováni nejsilnější láskou, jakou si kdo dokáže představit. Nejste nikdy sami a nejste nikdy ignorováni světem! Jste od samého jádra této planety až po poslední hvězdu na noční obloze cetrem jejich lásky. Nechtějí, nemůžou a nedokážou vás opustit, dokud jste naživu. A když zemřete? Opustí vás potom? V okamižku smrti se celý vesmír nadechne a pozře vás v jakémsi tichém orgasmu, zahrne vás zcela do sebe. A myslím, že pak budete mít jiné starosti, než pátrat po tom, jestli vás někdo má rád. Jestli to ještě budete vy? No tak to nechme na nějakou jinou esej, ano?

Jak mistr Dogen šlápnul na lejno

2011-10-06T18:57:00.000+02:00

...........

Mistr Dogen vjedné přednášce řekl:

Minulou noc tentomnich z hor (Dogen) nechtěně šlápnul na suché lejno. To vyskočilo apokrylo nebe a zemi. Tento mnich z hor na to lejno nechtěně šlápnul znovua ono se představilo těmito slovy: "Jmenuju se Šákjamuní." Pak tentomnich z hor tomu lejnu šlápnul na hruď a on – Šákjamuní - se ihned posadil na diamantové sídloosvícení, uviděl Jitřenku, porazil nástrahy a pařáty podmíněného zrození a odhodilsvé staré hnízdo minulosti. Aniž byčekal, až někdo zaklepe na jeho skořápku z vnějšku, obdržel třicet dvavlastností všech buddhů a společně s tímto mnichem z hor napsalnásledující čtyřverší:

Zakopl jsem ašlápl na jeho hruď a jeho páteř křupla.
Hory a řeky se točily kolem a vítr vál za úsvitu.
Pronikl sedmi a dosáhl osmi,
kosti pronikly nebesy,
jeho tvář dostala zlatý lesk.

Rád bych vnesl dotohoto bizarního příběhu a básně trochu světla.

Předně je třebapřipomenout, že otázka spojení nebo dokonce rovnítko mezi Buddhou a lejnempochází z úst čínského zenového mistra Ummona, který na otázku, co jeBuddha, odpověděl: „Suché lejno na klacku“. Tím klackem měl na mysli speciálnínástroj, kterým se ve středověké Číně čistily intimní části těla po vykonánípotřeby. Ještě než tedy začneme odsuzovat mistra Dogena a jeho sprosté nadávkya srovnávání Buddhy s lejnem, musíme si uvědomit, že tato asociace jedílem mistra Ummona, kterého Dogen velmi ctil. Abychom mohli pochopit bizarnípříběh z pera či úst mistra Dogena, musíme nejdřív pochopit koan, příběh,v němž mistr Ummon říká, že Buddha je totéž co suché lejno na klacku. Nenítak těžké to pochopit – mistr Ummon prostě říká, že Buddha je totéž co realitapřed naším nosem. Pokud je před naším nosem právě suché lejno na klacku, pak jerealita prostě suché lejno na klacku. Tudíž Buddha je suché lejno na klacku.Pokud by to někomu pořád připadalo neuctivé, představme si, jak historickýBuddha někde učil: „Jsem hory, řeky, nebe, lesy, mraky, jsem tráva, všechnyživé i neživé bytosti, jsem žížaly, písek, vítr, kamení, ale jedno rozhodněnejsem. Nejsem lejno. A už vůbec ne nějaké lejno na klacku, kterým si někdoutírá zadek.“ Když Buddha dosáhl osvícení, řekl, že spolu s ním dosáhlyosvícení všechny věci a všechny bytosti. Osvícení je probuzení do reality arealita nevylučuje nic, tedy i suchá lejna na klacku jsou nutně součástíosvícené, probuzené skutečnosti.

A teďk samotnému příběhu Dogena. Když mistr Dogen šlápnul nechtěně na to suchélejno, ono vyskočilo. To znamená, že když v přítomném okamžiku něcouděláme, skutečnost na nás vyskočí, ať chceme nebo ne. Druhá věc je, že spoustalidí to nezajímá, nevidí v tom nic zvláštního. Ale mistr Dogen veskutečnosti, která na něho vyskočila, viděl samotného Buddhu. Lejno sepředstavilo: „Dobrý den, já jsem totiž Buddha.“ Jde o to, že když buddhismuschápeme jako učení jednoho velikého ducha, osvíceného Buddhy, jehož mysl a tělodaleko vysoko přesahuje poznání a zkušenost obyčejného člověka, nemůžemepochopit, že podstatou probuzení Buddhy Šákjamuního je proniknutí realitou, cožje totéž co stát se totožným s realitou. To znamená, že Buddha je totéž costát se skutečným. Když se lejno představilo jako Buddha, vlastně řekloDogenovi: “Hle, já jsem skutečnost samotná. Já jsem to, co poznal a čím skrz naskrz pronikl Buddha“. A když na to lejnoDogen šlápnul podruhé, podruhé se skutečnost projevila a Buddha – ten, co seneliší od skutečnosti – si sedla na místo osvícení, jinými slovy ten, co seneliší od skutečnosti, se náhle otevřel skutečnosti – tím překonal podmíněnéchápání světa, podmíněnou zkušenost sebe ve světě a dosáhl svobody v tomtookamžiku. Aniž by na něco čekal, čili aniž by musel něco zvláštního dělat nebood někoho něco dostat, už byl zcela dokonalým buddhou a nebylo třebak tomu stavu nic přidávat.

A proč se tostalo až ve 13. století? Nedosáhl Buddha osvícení dávno před tím? Proč Dogen říká,že lejno skočilo na diamantové sídlo a dosáhlo osvícení? Minulou noc? Teprveminulou noc, v době, když žil Dogen? Je to proto, že Buddhovo osvícenínení závislé na čase a prostoru, protože to je něco, k čemu dochází znovua znovu, když realita vyskakuje přímo před našima očima. Tak historický Buddha dosahuje znovu a znovuosvícení v životě minulých,současných i budoucích lidí. Je to podobné jako když Ježíš Kristus živěkomunikuje a vstupuje do srdce minulých, současných i budoucích lidí. Kvalita acharakter osvícení Buddhy Gautamy přesahuje běžné chápání času a prostoru,naprosto překonává Newtonovo chápání vesmíru. Einstein se už logice Buddhova probuzení trochu přibližuje, přinejmenšímodhaluje omezenost, s jakou jsme dosud chápali časoprostor.

Dogen společněs tímto náhle osvíceným Buddhou, který podle našeho omezeného chápánívesmíru, měl už dávno být po smrti a dosáhnout osvícení kdysi za svého života,napsal báseň. Proč ji nenapsal sám? Proč tvrdí, že ji napsal společněs Buddhou? Protože opět nemluví o historicky chápaném, omezeně newtonovskypojímaném občanu Buddhovi Gautamovi, ale o kvalitě, o probuzení, které majívšichni buddhové, tedy i mistr Dogen společné.

Nakonec ve svémčtyřverší Dogen popisuje zkušenost proniknutí do skutečnosti v přítomnémokamžiku, kde osoba a skutečnost, osoba a probuzení jsou totéž a probuzeníosoby této bytosti dává vynikající kvality. Ty kvality ale nejsou to, co vidímena povrchu, není to zlatý lesk – na ten Dogen upozorňuje proto, aby tuto osobu oslavil,upozornil na její význam, ale skutečnost, že ta osoba překonala omezené,dualistické chápání vesmíru a stala se totožnou s realitou a tím i sevšemi buddhy všech dob, je důležitější než vzhled, jakkoliv nádhernýv případě zlatého lesku tváře, nebo jakkoliv odpuzující v případělejna.

Proč jsem začal cvičit zen a zazen?

2011-09-24T20:12:00.000+02:00

...........

Na internetu jsem dostal tuhle otázku - proč jsem začal cvičit zen a jeslti jsem před tím vedl spokojený život.

Tady je odpověď.

Ahoj Petro. No tak rozhodně jsem nevedl spokojený život. Byl to život plný zvratů, fascinace, záchvatů vzteku, hlubokých depresí, hledání krásy a smyslu všeho toho. Hledal jsem nějakou filozofii, která by mi dala odpověď na otázku, co tu na světě pohledávám a jak ten život mám jako chápat. Všechny filozofie mi připadaly jednostranné - v něco zásadního neochvějně věřily, a to mě nelákalo. Jednou ve hmotu, podruhé v ducha. Jednou v Boha, podruhé žádného Boha. Jednou ve společenský pokrok, jindy v reinkarnaci. Až když jsem se setkal s knížkou o Zenu, tam jsem narazil na něco, co bylo zcela odlišné od ostatních filozofií v tom, že to odmítalo hledat smysl v intelektuálním vysvětlení světa a našeho života v něm. Místo toho tam byl odkaz na vlastní zkušenost - jak chutná čaj? Jaký je zvuk potůčku v údolí? Takže to mě dostalo - konečně filozofie, která překračuje slova a hledá něco skrytého, co je pod povrchem všech těch knih a výkladů. Tehdy jsem ještě nevěděl, že to "skryté" je zcela otevřené a naprosto zjevně přítomné. Tak jsem hledal satori. Ta kniha totiž tvrdila, že bez satori není Zen, tak jsem hledal v oblasti Zenu školy Rinzai, který zdůrazňuje dosažení satori pomocí koanů. Po jisté době jsem ale narazil na knihu o učení mistra Dogena, který tvrdil, že už zazen sám je satori. To bylo něco tak převratného, jako když jsem dřív narazil na Zen, který překonal slova a šel za vlastní zkušeností člověka. Ale Dogen na to šel jinak - tvrdil, že odjakživa jsme přítomni v pravdivém světě, jsme sami o sobě buddha a jde jen o to tento stav pěstovat, probouzet, znovu a znovu, protože v mnoha lidech ten stav pouze skomírá. (To si nevymyslel, ale to ho naučil jeho čínský mistr, kterému to bylo předáno od jeho mistra a tak dál až k Buddhovi Gautamovi). Tak jsem začal cvičit zazen každý den, aniž bych hledal smysl života jinde než v obyčejné zkušenosti každého dne. Jenže opravdu to není lehké, pokud váš učitel odvádí pozornost svými slovy nebo skutky od toho podstatného. I když jsou učitelé v linii mistra Dogena, ne všichni dokázali odolat pozlátku "jsem zenový mistr, utřete mi zadek". Tak jsem hledal učitele, kterému bych věřil, že pochopil a realizoval učení mistra Dogena, učitele, tkerý by nepodlehl iluzi o své výlučnosti. Toho jsem našel asi před šesti lety. Poprvé jsem našel učitele, který neměl masku "mistra" a slovo "mistr" důrazně odmítá. Tak mě vrátil zpátky na zem, když už mi předchozí učitelé začaly věšet pěkně těžké bulíky na nos o tom, co to je vlastně buddhismus. Můj současný učitel jen ukazuje na realitu samotnou, bez jakýchkoliv parazitních ideologií kolem a váží si obyčejných lidí, o kterých tvrdí, že mají stav buddha, i když necvičí zazen. Mají stav buddha, když je jejich mysl a tělo v rovnováze a oni prostě něco dělají upřímně. Tak mě naučil vážit si tohoto stavu, který je k dispozici každý den 24 hodin denně a který je nejjednodušší probouzet v zazenu. Když cvičím zazen, moje komplikovaná mysl a líné tělo se probouzí k jednoduchému, přímočarému prožívání věcí. Samozřejmě, v ideálním případě, není to vždycky tak jednoznačné, ale už před 19 lety jsem po zazenu cítil vyrovnání těla a mysli, jen jsem tehdy nevěděl, jak cenná to je v životě zkušenost.

Interview k článku Buddhismus se neliší od skutečnosti

2011-09-21T17:58:00.001+02:00

Položím si zase pár otázek, jako bych byl tím, co jsem napsal v článku Buddhismus se neliší od skutečnosti, trochu zaskočen nebo zmaten. Začátečníci, ale i pokročilí, by mohli mít podobné pochybnosti o tom, co učil Sawaki a co jsem pak komentoval.

Tady je tedy rozhovor k problému "buddhismus se neliší od skutečnosti".

Jak můžu být buddha ještě před tím, než dosáhnu osvícení? Nejdřív jsme snad oklamaní, pak se snažíme dosáhnout osvícení a pak už nejsme oklamaní, nebo ne?

Jsou filozofie, které mají za to, že jsme oklamaní a když tyto klamy prohlédneme, staneme se buddhou, probuzeným člověkem. Ale zen učí, že protože už jsme probuzení, můženme se probudit. Je to jako bychom řekli, že protože z hrnku lze pít čaj, můžeme pít z hrnku čaj. Z hlediska některých buddhistických škol je to tak, že hrnek se musí nejprve stát hrnkem, abychom z něho mohli pít čaj. Je jistě těžko pochopitelné, že zen tvrdí, že nám nic podstatného nechybí. Proč jsou teda lidé tak oklamaní, proč jsou svázáni touhami, nenávistí a nevědomostí? Myslím, že tu máme co do činění s dvěma extrémními pohledy. Upřímně řečeno, ani jeden není moc realistický. Na druhou stranu buddhistická filozofie musí s nějakými kategoriemi zacházet. Učení buddhismu je často plné šokujících, nepochopitelných výroků. Ale jejich účelem je probudit nás do skutečnosti, takže když jdeme příliš doleva, někdo nás musí postrčit doprava. Tak je to s učením buddhismu, co se týká slov. Co se týká třech příčin utrpení, jak jsou tradičně učeny v buddhismu - touhy, nenávisti a nevědomosti - řekl bych, že ne každý člověk je opravdu hnán touhami, nenávistí a nevědomostí. A to je nezávislé na tom, zda se řídí nějakým náboženstvím. Realisticky vzato, jsou mezi námi lidé, kteří jsou skromní, mají velmi malé nároky materiální, necítí k nikomu nenávist a nežijou v temnotách své mysli, která by jim bránila vidět věci takové, jaké jsou. Takoví byli napřiklad mí prarodiče. A tito lidé nemusí být buddhisté, ani křesťané, i když tato náboženství jejich přirozenou moudrost a skromnost mohou ještě víc povzbuzovat, jak tomu bylo v případě mých prarodičů, kteří neměli žádné zvláštní touhy, necítili k nikomu nenávist a nebyli zaslepení svými názory. Na druhou stranu máme spoustu nenasytných, naštvaných a idejemi zaslepených buddhistů a křesťanů. Když tedy zen tvrdí, že už jsme buddhové, má na mysli to, že když se hrníček prostě umyje - když nedokonalý, naštvaný a nespokojený člověk se vykoupe nebo cvičí zazen - je připraven zase chvíli fungovat jako čistá nádoba na čaj, nebo jinými slovy jeho čisté srdce mu dovoluje projevit své probuzení, buddhovství, pravou podstatu. Není to tak, že z ďábla se může za několik životů stát svatý. Ale svatost ďábla se blýskne, ďábel dá přednost svatému, neposkvrněnému, a ten zazáří, projeví se, dokud ho zase ďábel nechytí. Jinými slovy, naše původní prostota a moudrost má možnost se projevit, když temnotám a touhám a zlosti otevřeme dveře - prosím, můžete odejít tamtudy, je otevřeno. Jsou lidé, u nichž převažují ďábelské projevy, a lidé, u nichž převažují projevy moudrosti a čistoty. To je nezávislé na tom, jak jsou nábožensky orientovaní, ale náboženství může upřímnému člověku pomoct otvírat dveře ďáblovi, ne ho vyhánět, což moc nefunguje, ale nechat mu prostor, dveře otevřené, aby odcházel.

A taky aby se vracel těmi otevřenými dveřmi.

Když ďábel odejde a my za ním zavřeme dveře, to ho rozzuží. Proto se při zazenu nesnažíme vyhnat naše touhy, zlost nebo nevědomost. Necháme je prostě přirozeně odejít otevřenými dveřmi našeho srdce. Když se snažíme zabránit touhám, aby se vrátili, když v sobě potlačujeme vztek a když se bráníme vlastním iluzím, ten ďábel, který ty tři věci způsobuje rozbije dveře nebo prorazí zeď a pak už nás nebude chtít opouštět dveřmi jako slušný člověk. Bude nám lítat po domě jako pominutý. Dveře musí být pořád otevřené. Zen teda nebojuje proti zlu, ale zkoumá jeho podstatu a pak to zlo nechá odejít. Je to jako zápach, nic tragického.

Nic tragického? Ale takové dábelské vlastnosti lidí mají často tragické následky!

Protože to zlo z toho člověka nemělo kudy odejít. Bylo v něm pěstováno, udržováno, živeno. To je pak tragédie. Pokud se ale otevřeme, nezacházíme z vlastními touhami, zlostí a iluzemi jako s něčím, co nám nesmí překročit práh domu, ty věci jsou pak jako neškodné bakterie, které poletují vzduchem.

Proč zen neučí, že bychom měli dělat dobré skutky? Proč bychom se nemohli snažit být lepšími lidmi?

Protože klást důraz na dobro znamená vymezovat dobré proti zlému a obráceně. Tak je náš svět rozdělený na dobro a zlo, ovšem ne pouze obrazně, ale definitivně. Vnímáme velký rozdíl mezi tím, co děláme dobrého a tím, co děláme zlého. Neustále se pak hodnotíme a můžeme mít pocit viny, nebo pocit nedostatečnosti. Mám spoustu kamarádů, kteří tímhle pocitem trpí. Oni se snaží v životě dosáhnout dobra, stát se dobrými lidmi. Jak jim ale musí být, když znovu a znovu v tomto boji podléhají svým ďábelským sklonům? Když ale cvičíme zazen, můžeme zjistit, že jsme v podstatě buddhové, nejen to pochopit, ale své buddhovství opravdu prožívat. V zazenu se naše já rozpustí do celého vesmíru. V zazenu bublina ega praská a vesmírné zákony se ujímají vlády nad naším tělem a myslí. Zjišťujeme, že když vesmír řídí naše činy a myšlenky, je už zbytečné hodnotit, zda jsme dobří nebo špatní lidé. Podobně přece nehodnotíme, zda je dobrá nebo španá noc nebo bouřka nebo vítr. Jsou to projevy vesmírných zákonů a zrovnatak náš život může být řízen vesmírnými zákony, a ne vlastními, malými, omezenými idejemi nebo pocity.

Tak člověk, který cvičí zazen, se nechá stále řídit vesmírnými zákony? Ztrácí své malé já?

To ne. To malé já se pořád vrací zpátky. Jak jsem řekl, ďábel volně chodí dveřmi ven a zpátky. Ale protože má otevřené dveře, není prudký. Podřizuje se zákonům vesmíru, ale to neznamená, že se ho zbavujeme. Cítíme občas sexuální touhu, občas nás někdo naštve, občas je naše mysl zakalená a my nevidíme věci jasně. V zazenu se to zase dává do pořádku. Je to teda situace, jako bychom byli na lodi, která se stále houpe sem a tam na vlnách, ale nikdy se nepřevrhne.

Takže buddhismus ve stylu zenu nenabízí žádné konečné řešení utrpení a nedokonalosti člověka?

Nenabízí takové řešení. Ale nabízí něco lepšího - nabízí člověku, aby se otevřel vlastnímu buddhovství, vlastní pravdivé podstatě, která je plně v moci vesmírných zákonů, které jsou dokonalé. Malé já se nemůže nikdy stát dokonalým, spokojeným, osvíceným, ale může být opuštěno v zájmu pravdy. To není dlouhodobý proces, ale okamžitá zkušenost v zazenu.

Proč tak málo lidí v zazenu vidí nebo cítí toto buddhovství? Proč jim zazen nepřipadá jako univerzální řešení otevření se pravdě a dosažení stavu buddha okamžitě?

Protože v zazenu dávají přednost svým myšlenkám před zákony vesmíru. Kdyby tyto myšlenky nechali plavat, měli by zkušenost buddhy. Ale každý, kdo cvičí zazen, a rozhodne se pustit své fyzické pocity a své intelektuální kategorie, se stává buddou. Tento stav ale nelze intelektuálně zachytit a nelze ho ani cítit fyzicky. Můžeme cítit klid, tichou radost, ale to jsou vedlejší projevy, to je to, co je v dosahu já. To, co je důležité, je mimo dosah individuálního chápání nebo cítění.

Ale buddhistická filozofie je přece založená na intelektuálních schopnostech lidí, nebo ne?

Naše individuální intelektuální schopnosti jsou karmického původu. Nemůžeme je popřít. Naše schopnost radovat se z cvičení zazenu je karmického původu. Když je naše karma příznivá, máme šanci pochopit buddhistickou filozofii a radovat se z cvičení zazenu. Ale tyhle karmické souvislosti, které vnímáme jako jednotlivci, jsou pouze vstupenkou do kina zvaného Vesmír. Tam je taková šatna a tam se musí nechat to, co jsme si dosud mysleli a co jsme cítili. Když cvičíme zazen, nemáme si s sebou brát své individuální záležitosti. Ale samozřejmě, ony nám při zazenu budou lítat kolem hlavy. My se přesto musíme odevzdat tomu, co je hlavní - nekonečné a nezaujaté hloubce a pravdě vesmíru.

Buddhismus se neliší od skutečnosti

2011-09-21T17:54:00.003+02:00

Kodo Sawaki napsal:

"Když mluvíte o Buddhovi, máte na mysli něco, co je daleko, něco, co s váma nemá nic společného, a proto pořád pouze chodíte kolem horké kaše.

Obyčejní lidé a buddhové mají stejnou formu. Probuzení a iluze mají stejnou formu.

Když cvičíme buddha-dharmu (probuzení do skutečnosti), jsme buddhové. Nebo lépe řečeno, je to přesně díky tomu, že jsme buddhové, že můžeme cvičit buddha-dharmu.

Věříte, že buddhismus se trochu liší od všeho ostatního. Ale tak to vůbec není: Buddhismus je všechno, každá jednotlivá věc. “Každá věc a každá bytost je mým dítětem." Takhle vidí svět buddha-dharma.

Mezi buddhy a obyčejnými lidmi, mezi buddha-dharmou a společností, satori a iluzí, stoupáním a klesáním, moudrostí a sloucitem - mezi všemi těmito kategoriemi musí být živá spolupráce."

Můj komentář:

Když z buddhismu, z učení Buddhy, z Buddhy, děláme něco zvláštního, pak sami sobě bráníme, abychom pronikli do toho, o co v buddhismu jde. Když vezmeme sami sebe, tak jak jsme, sami o sobě, bez vlastních názorů a představ, když zapomeneme na své vědomosti, včetně toho, co jsme si o buddhismu přečetli, můžeme okamžitě cvičit a uskutečnit zkušenost Buddhy. Kdybychom už nebyli buddhové, nemohli bychom vůbec cvičit zazen. To, že začátečník usedá do zazenu, je důkazem, že je buddhou. Cokoliv děláme bez toho, že bychom na to měli vlastní názor, projevujeme moudrost buddhy. Když cvičíme zazen, aniž bychom rozhodovali, jestli jsme nebo nejsme osvícení, manifestujeme osvícení uprostřed iluzí. Kdyby se mohla pravda oddělit od iluzorního světa, kde ve vesmíru bychom ji mohli najít? Kdyby se mohli buddhové oddělit od obyčejných bytostí, kde bychom je našli? Pravdu nacházíme uprostřed iluzí. S tímto obyčejným, oklamaným tělem můžeme realizovat probuzení buddhy, aniž bychom říkali, že jsme oklamaní nebo osvícení.

Buddhismus není zvláštní náboženství, zvláštní učení pro velmi zvláštní lidi, kteří se scházejí na zvláštním místě. Je to zkušenost obyčejného člověka, na kterou bylo upozorněno jako na to, co má v našem životě smysl. Buddhismus působí jako něco vznešeného, když vidíme, že svět lidí je plný dramatických emocí a sobectví a nenávisti. Ale buddhismus se z tohoto šíleného světa nevyděluje. Pracuje s ním jako s cennou kategorií. Z bahna vyrůstá květ lotosu.

Proč máme trému?

2011-09-10T21:36:00.000+02:00

Tenhle článek jsem napsal ještě před článkem Tréma - řešení v praxi:

Pocházím z dost známé pražské hudební rodiny, sám jsem od malička hrál na klavír a později jsem se učil na další nástroje. Moje přítelkyně studuje flétnu u vynikajících evropských flétnistů, můj bratr donedávna působil jako houslový sólista a komorní hráč. Proč toho nechal - částečně za to může to, o čem je tenhle článek. Mně se vždycky zdálo, že ze všech muzikantů v naší rodině jsem jen já ten, co má tak strašnou trému, že mu to prostě brání slušně hrát. Proto jsem hudby v tom "profi" smyslu nechal asi v desíti letech. Táta mi tehdy řekl, hele, ty máš talent jako brácha, ale je mu je to jedno, kdežto ty na to prostě nemáš nervy. A dneska mi tenhle bratr, kterého jsem měl za frajera, co prostě trému nikdy neměl, prozradil, že to jeho velice úspěšné mládí, které prožíval jako nadějný houslislový virtuoz a laureát mezinárodních soutěží, bylo poznamenáno nervy při veřejných vystoupeních. Bavili jsme se o tom nedávno a on se mi svěřil, že bez trémy by se mu hrálo mnohem líp, a hrál by s chutí. No komu by se nehrálo líp, tohle řeší spousta profesionálů a je jedno, jak skvělí nebo úspěšní jsou.

Můj bratr mi řekl, že existuje kniha významné houslové pedagožky, která problém trémy řeší. Jde o Stage Fright a ta houslová pedagožka je Kato Havas. Ačkoliv je kniha určena houslistům a violistům, na základě své četby obsahu této knihy si myslím, že se dá aplikovat na život obecně.

Nicxméně já jsem zvědavý a nedočkavý člověk, a tak jsem se rozhodl, že ještě než knihu sám přečtu, vezmu tuto věc do svých zenových pracek. Určitě má zen odpovědi na tyhle otázky, ne? Nemá snad odpověď na všechno? (To je ironická poznámka). Tak já se je pokusím vylovit z paměti nějaké zásadní principy, které se vztahují k otázce subjektu a objektu jako problému, který má na svědomí nejen trému...

Začnu tím, co jsem zachytil na netu, a sice kousek z té knížky paní Havas, kde tvrdí, že ji hodně naučili maďarští romští muzikanti. Ti totiž hrají pro druhé, což není zcela běžný přístup ve světě klasické hudby. Nezdá se vám, že na koncertech tzv. vážné hudby se muzikanti hlavně předvádějí, co oni umí a je jim jedno, jestli to někoho zajímá? To cikánský houslista vám hraje hezky do ouška. A to že řeší trému? Tak se na to koukněme. Jsou dva extrémy a oba jsou škodlivé, kontraproduktivní jak pro interpreta hudby, tak pro posluchače. Na jedné straně se snažíme nevnímat publikum, a plně se soustředíme na svůj výkon. Někteří muzikanti říkají, že prostě naprosto ignorují publikum. To jim pomáhá překonat trému. Na druhou stranu když se vůbec nesoustředíme na vlastní pocit, když pouze hrajeme pro to, abychom uspokojili druhé, pak musíme nutně cítit strach, že je zklameme. Cikánský muzikant ale strach nemá. Jak to? Postupně se k tomu dostanu. Když jsem jako malý chlapec hrál poprvé veřejně, vůbec, ale vůbec mě nezajímalo, jestli se mi líbí, co hraju, jestli mě to baví, všechno mé soustředění bylo na ty lidi v publiku a to byla katastrofa. Mým úkolem bylo zahrát správně podle not něco na klavír, abych nebyl publikem kritizován. Hudba mě prostě nezajímala, jen to publikum. Z toho plynula tréma gigantických rozměrů. Pokud nějaké dítě funguje jako robot, který je zvyklý hrát přesně podle not na objednávku publika, nemá trému, zvykl si na svou roli bezchybného robota. Pokud ale vaše dítě okřiknete, kdykoliv udělá chybu, máte velkou šanci z vašeho potomka udělat velmi přecitlivělé, trémou postižené individuum. Romští muzikanti ale nejsou roboti, kteří hrajou na objednávku, i když hrajou třeba proto, aby za svůj výkon dostali nějakou tu stovku na čelo. hrajou možná pro ty peníze, ale je to stejné, jako byste řekli, že výborní komedianti předvádí skvělé divadlo jen proto, aby pak vybrali do klobouku. Zatímco dělají salta, nemyslí na peníze. Na ty myslí až po představení. Romský houslista hraje srdcem a za to dostane stovku na čelo, robot by nedostal nic, aspoň ne ve vinárně. Co na to říká zen? Zatímco se radujeme z hudby, kterou hrajeme, něco sdělujeme druhým. Sdělujeme druhým, že máme radost z hudby. Je to subjektivní radost předávaná objektivnímu posluchači. Zen vždycky zdůrazňuje jednotu, sjednocení protikladů - takže ani pro sebe, ani pro druhé, ale obojí v jednom celku. Miluju, co hraju a chci ti to sdělit. Tuhle teorie ale hrubě narušuje případ geniálního klavíristy Glenna Goulda. On považoval publikum za velmi rušivý element a na sklonku své kariéru vůbec nekoncertoval, pouze nahrával. Jenže Glenn Gould zřejmě ani nikdy neměl trému. A jestli nějakou měl, tak ne před publikem nebo kritiky, ale před J.S. Bachem. Byl tak posedlý touhle hudbou, které se věnoval s takovým zaujetím, jako by snad na světě nic jiného neexistovalo, že ho vůbec nezajímalo okolí. Přesto - ať chtěl nebo nechtěl - nejen na koncertech, ale i na svých nahrávkách, kde ho publikum nerušilo, předal své umění posluchačům, takže se nemohl izolovat do svého vlastního světa. A i když někde hrál sám, ve své pracovně, hrál mravencům, červíkům, pavoukům... Ti všichni ho vnímali. Tolik případ Goulda.

Tady je pár problémů spojených s trémou, zkusím to vzít trochu systematicky:

Problém číslo 1: ztuhlost

Když cvičíme zazen a jsme ztuhlí, v napětí, tím mám na mysli fyzicky, pak jsme ztuhlí i mentálně. A obráceně: když se uvolníme mentálně, když si nějak psychicky vydechneme, třeba díky dobrému vtipu, uvolní se i napětí v těle. Zazen funguje tak, že pozice těla ovlivňuje mysl a obráceně. Nemyslete si, i ti největší virtuózové mají problémy se ztuhlými údy, svaly, šlachami... je to obrovský problém. A když jsou ztuhlí, nemůžou se uvolnit ani múzicky, takže nemůžou zahrát, co by chtěli a jejich frustrace vede k nervozitě. Protože vědí, že budou nervozní a frustrovaní, cítí, že nebudou hrát tak dobře jak by chtěli, neuspokojí kritiky a mají trému. Ale ono to není zas tak moc že A vede k B a to vede k C, spíš se to všechno hezky navzájem podmiňuje. Každopádně když se člověk naučí stát správně, uvolněně, ale tak, aby udržel ještě nástroj v ruce, což je podobné zazenu - když sedíme rovně, ale nejsme v křeči - naše mysl se uklidní a v případě hudební produkce se mysl hudebníka otevře a on je schopen vyjadřovat subtilní hudební emoce, které jsou v případě zablokovaného těla zablokované. Čím víc je člověk ztuhlý fyzicky, tím je nervóznější, tudíž má větší trému, a naopak čím je uvolněnější fyzicky, aniž by to bylo na úkor fungujícího držení nástroje - nebo v případě vystoupení řečníka na veřejnosti na úkor jeho schopnosti neprovokovat neslušným postojem nebo tím, že by spadl ze židle - tím je jeho projev uvolněnější, aniž by musel být ledabylý.

Problém číslo 2: Zafixovaný vztah subjektu a objektu

Jsme zvyklí říkat, že Pepíček hraje na housle a Kačenka na fagot. Nikdo neříká že housle hrají na Pepíčka a fagot na Kačenku. jenže když Pepíček na housle hraje blbě, tak je to problém Pepíčka, ne houslí. S Kačenkou je to podobné. A tady přichází ke slovu geniální mistr Dogen, který to obrátí a řekne, že housle hrají na Pepíčka. Když totiž housle hrají na Pepíčka a zní to blbě, můžou za to housle, a ne Pepíček. To zní nesmyslně, tak to vysvětlím seriozně.

Jsme zvyklí takhle vnímat sebe a své působení ve světě. Bereme do ruky nástroje, nikoliv obráceně. Ale je to jen iluze. Ve skutečnosti není žádný subjekt, který by zacházel s objektem. I když není ani objekt, který by zacházel se subjektem, Dogen používá tento trik, aby ukázal, analyzoval, zbořil, obrátil, osvětlil, vynalezl, vyzdvihl, nabídl jiné chápání světa. Flétna mě bere do ruku, dává si mě ke rtům a začíná na mě hrát. Pokud totiž bereme zcela vážně a realisticky, že my hrajeme na nástroj, proč bychom to nemohli vážně obrátit a tvrdit, že nástroj hraje na nás? Je to stejně logické a vědecky ospravedlnitelné tvrzení. Realita samotná je taková, že ani já, ani nástroj nejsou oddělené, je tu jen hudba samotná, ale my lidí uvažujeme analyticky. Když máme problém s trémou, protože blbě hrajeme na housle, nebo naopak, blbě hrajeme na housle , máme trému, proč to nevzít podle mistra Dogena a nepřipustit, že to housle hrají na nás. Zkuste si někdy sednout ke svému klavíru a vnímat to takhle - co mi, klavíre, zahraješ? Jak na mě budeš hrát? Podaří se ti to? Uvidíte, že se tím tréma značně oslabí, nezmizí-li zcela. Vím, že kdykoliv jsem hrál na klavír nebo trumpetu s pocitem, že to nějak jde samo, bylo to proto, že jsem pustil já, pustil nástroj, pustil tuhle hroznou, frustrující dualitu a nechal jsem hudbu, aby prostě byla. A jestli trochu rozumíte hudbě, možná jste si všimli na koncertě, že někteří s nástrojem jaksi zápasí, jiní se na něm předvádějí, ale ti nejlepší spolu s nástrojem zcela zmizí z pódia a zbude jen jakýsi éterický proud hudby. To, co na pódiu vidíte, je jakýsi obrázek, film, který jako by byl spíš projekcí odněkud zezadu, protože ta hudba plyne tak samozřejmě, že není možné, že ta holčička u toho velkého křídla něco takového může produkovat. Prostě vrcholný hudební zážitek máte, když muzikant je s nástrojem jedna veličina a oba dva, v té jednotě zcela ustoupí zvuku samotnému, kytara neskřípe, kytarista není v křeči, oni jsou jen přelud, hudba plyne bez jakéhokoliv úsilí čehokoliv a kohokoliv. No a když jste s nástrojem jedno a zmizíte oba z tohoto světa, aby mohla hudba znít, není tu prostě pro trému žádný prostor.

Problém číslo 3:

Nedostatek zájmu o hudbu, kterou hraju, nebo příliš povrchní znalosti toho, co hraju

Pamatuju si, jak jsem míval trému, a možná ji ještě někdy mám, když jsem chtěl něco říct na ústraní před ostatními, když jsme se bavili oficiálně, během hovoru, s učitelem. Něco jsem se chystal asi dvacet minut říct, pak jsem si to někdy rozmyslel, někdy to vzdal, někdy jsem to řekl, ale začal jsem pozorovat, jak to ze mě leze, jak to zní atd. Místo toho, abych spontánně na něco reagoval nebo se zeptal, dlouho jsem plánoval, rozhodoval se a nakonec jsem měl strašnou trému, bál jsem se, že řeknu blbost a že se mi druzí vysmějí. Tohle je trpké poznamenání z dětství, jak jinak. V poslední době jsem si všiml, že když si nic neplánuju, a prostě něco řeknu v rámci toho, co je právě aktuální, je mi úplně jedno, co si druzí myslí. Místo na svůj výkon, na svůj projev, míru inteligence sděleného, se plně soustředím na to, co chci říct, a jsem plně zaujat tou myšlenkou. Podobně když nás naprosto stoprocentně zajímá skladba, kterou hrajeme, když si vychutnáváme každou notu, když se s každou notou mazlíme, když tvoříme tóny jeden pod druhém, místo toho, abychom se zabývali možným selháním nebo zklamáním kritiky, je jedno, jak dobře hrajeme. Důležité je, že hrajeme z celého srdce, nehrajeme proto, abychom splnili úkol, uspokojili maminku nebo tatínka nebo pana učitele nebo zenového mistra. Hrajeme čistě proto, že to, co hrajeme, nás absolutně zajímá. A čím hlouběji pronikáme do problematiky, ba samotné podstaty skladby, kterou interpretujeme, tím méně nás zajímají hodnotící reakce okolí. Čím více víme a čím hlouběji prožíváme, co hrajeme, tím je naše hra spontánnější a nevázaná na vnější vlivy. Tohle je to taky jeden z důvodů, proč bych se nemohl stát profesionálním muzikantem, byť bych trému neměl - jen málo ze světa klasické hudby mě zajímá natolik, aby mě to fascinovalo, abych se s tím mohl vnitřně ztotožnit. Ale když mě něco zajímá naprosto, pak cítím, že se věci oddávám spontánně, naprosto a z celého srdce a trému tu nemá téměř žádné pole působnosti. Když jsem se na minulém ústraní účastnil diskuzí o zenu, neměl jsem trému, protože jsem měl poprvé pocit, že mluvím v rámci diskuze, která mě upřímně zajímala, kdežto v minulosti mě víc zajímalo, jak budu se svými nápady působit jako jedinec, jako někdo, kdo vyčnívá z davu a kdo byl za svůj výkon na veřejnosti kriticky hodnocen. To byl vždycky můj problém s mým hraním na veřejnosti. Nehrál jsem hudbu, hrál jsem sebe jako objekt kritiky druhých.

Myslím, že to zatím stačí, je to jen hrubý koncept toho, co bych rád napsal víc uspořádaně.

Tréma - řešení v praxi

2011-09-10T21:09:00.002+02:00

Poté, co jsem napsal teoretický článek o trémě (který sem na blog ještě dám v nejbližší době), a jak by to mohl vidět zen, jsem včera zkusil něco v praxi. Vycházel jsem z toho, že zen nás odnaučuje fixně, pojmově vnímat svět a naše situace v něm. Takové pojmové, fixní vnímání světa nás totiž ochuzuje o kvalitu zážitků, nebo nám rovnou připravuje jakési peklo na zemi, zde například trému. Proto jsem se rozhodl, že zruším vědomě všechny fixní představy, které mám spojené s hrou na flétnu - což se dá použít na jakoukoliv jinou činnost.

Vzal jsem do ruky flétnu a ze všeho nejdřív jsem popřel, že to je flétna. Nevím, co je tohle za nástroj, nikdy jsem ho neviděl, říkal jsem si, ale nazval jsem si ho pracovně "píšťala". Je to nějaká píšťalka, na kterou jste nikdy nehráli a nemáte na ní žádný názor, jo?

Ta věc, kterou jsem v životě neviděl a nevím, co to je, na mě chce hrát! Nechal jsem ji tedy, ať si mě vezme do mých rukou, nechal jsem ji, aby si mě sama uchopila, ona ví, jak na to, nemá smysl jí v tom bránit. Pak chtěla sama k mým rtům, tak jsem jí v tom nebránil. Nechal jsem ji, ať si sama najde nátisk. A ona tu udělala. Pak jsem ji dovolil zahrát pár tónů.

Během celého toho procesu jsem nevnímal žádné fixní, zatěžující představy o hře na flétnu, neměl jsem pocit, že něco musím zvládnout, předvést - to všechno ta píšťalka si dělala se mnou a když hrála, byl v tom obrovský rozdíl proti tomu, když hraju já na flétnu. Protože hrála ona a já ji nebránil, bylo to mnohem přirozenější a uvolněnější. A tady vůbec nezáleží na tom, zda jste začátečník, který sotva vyloudí nějaký tón, nebo vynikající a zkušený sólista. Protože oba mohou mít problém s oddělením sebe od nástroje, a oba mohou tento problém vyřešit, samozřejmě s naprosto jiným výsledkem, co se týká úrovně hry na daný nástroj, když si přestanou představovat, že oni, subjekt, musí něco provést s tím nezbedným kusem kovu nebo dřeva nebo všeho dohromady, že ho musí zkrotit a předvést na něm své mistrovské umění. To oddělení sebe od nástroje je problém, ale způsobujeme si ho sami a není to jen otázka technických dovedností.

Tento experiment jsem tentýž den ukázal své přítelkyni flétnistce. Upozornil jsem ji předem, že vzhledem k tomu, že nemá zkušenost se zenovou meditací, její mozek možná bude odmítat vidět svět obráceně, vidět objekt a subjekt jako vyměněné role, ale vysvětlil jsem jí, že ač má nedůvěru k duchovním učením, tohle je logická, vědecky ověřitelná věc. Když má věda tu drzost zvolit si to, co je subjekt a co je objekt, tak by mohla mít i tu drzost ty role vyměnit, protože není žádný vědecký důvod považovat člověka za subjekt a nástroj za objekt. A pokud vím, Einstein byl jeden z prvních fyziků, kteří přišli na to, že s takovým zastaralým, rigidním chápáním světa nelze zkoumat vesmír a zákony fyziky. No a my vidíme, že toto rigidní chápání světa a naší role v něm nám způsobuje spoustu frustrace a nervozity, přitom stačí obrátit funkce subjekt a objekt. Ale to jsem odbočil. Přítelkyni jsem celou věc předvedl a ona se zájmem sledovala mé počínání. Řekla mi, že to zkusí aplikovat, až příště bude cvičit. Tak jsem zvědav, jestli jí to bude fungovat. Zazen určitě mysl člověka připravuje na takové odhození zažitého vnímání sebe a světa, tak nevím, jestli bez zazenu to lze aplikovat. Uvidíme.

A nakonec chci připomenout, že s obrácením role subjektu a objektu přišel snad poprvé v historii mistr Dogen a pomocí této metody vysvětloval svět. Vysvětloval, že svět lze rozdělit na taková hlediska, přiřadit věcem a bytostem, co je subjekt a co je objekt, pak to vyměnit, pak to sledovat v akci a pak to nechat celé být jako realitu samotnou. Takže abych uplatnil Dogenovu metodu zcela, nezůstávám u toho, že flétna hraje na mě, ale nechám celou věc v akci a nechám tu akci, aby vyjádřila realitu, skutečnost samotnou, která je už mimo kategorie a hlediska. U vrcholných interpretů hudby plyne hudba samotná a není možné rozlišovat mezi umělcem a nástrojem, umělcem a hudbou, kterou produkuje, protože vše tvoří jeden nedělitelný celek.

Proč to nevzdám

2011-08-23T01:32:00.002+02:00

.....................
.....................
Jak jsem se tak koukal na film Náruživost, kde lidé upadají do beznaděje, páchají sebevraždy nebo se navzájem téměř povraždí, protože se nedokážou milovat, přemýšlím o tom, proč neupadnu do takových pocitů taky. A přemýšlím o tom, lámu si hlavu, proč si ten režisér dává tolik práce s materiálem, který tak přesvědčivě ukazuje pravdu o možnostech partnerské lásky mezi dospělými, inteligentními lidmi. Proč si kameraman dává tolik práce se záběry, s kompozicí, se světlem, když jeho hrdinové by nejradši povraždili vše živé, včetně sebe. Proč se tolik lidí na světě snaží něco najít, proč tolik lidí hledá krásu, když na druhé straně obrovská masa lidí je bez citů, destruktivní povahy a nedávají světu nic než zkázu. Proč jsou lidé citliví sami často destruktivní a své srdce raději zamknou než by se otevřeli, ač sami potřebují lásku. Proč jdu příští týden do práce a budu se tam zabývat studenty, z nichž většina na mých hodinách angličtiny ani nevidí nic dobrého, a to, co se mi podaří je naučit, považují za vlastní zásluhy. Proč se zítra sejdu s partnerkou, jejíž osobnost mi někdy připadá tak nekompatibilní s mou - proč ji znovu a znovu miluju... A proč jedu ve čtvrtek na ústraní a budu tam s druhými lidmi cvičit tři dny zazen, pomáhat v kuchyni, proč tam budu překládat přednášky mého učitele...

Protože ve světě lidí soupeří negativní a pozitivní síly a protože věřím, že je potřeba ty pozitivní síly posilovat, podporovat. Dokonce i když první odstavec tohoto článku může vyznít místy negativně, ukazovat na negativní rysy mé osobnosti, nechci je zbytečně zastírat, ale chci na věc ukázat jako na potenciál - v tomto negativním rysu, tady v tom negativním pocitu lze najít semínko lásky, radosti. Myslím, že důvod, proč to na světě nevzdávám, je prostě ten, že mezi lidmi vnímám obrovský potenciál lásky. Nemám na mysli nějakou slzavou dojemnou kýčovitou lásku, ale lásku ve smyslu "Lidi, záleží mi na vás, jsem vděčný za to, co pozitivního děláte pro tento svět, a chci vám to oplatit jak nejvíc budu moct". A to je třeba práce toho kameramana, práce režiséra, který nám naprosto upřímně bez jakýchkoliv přetvářek chce nastavit zrcadlo, aniž by nás soudil, chce jen pravdivě ukazovat, co se mezi lidmi děje a chce tak trochu vyprovokovat otázku, lze-li těm nešťastníkům pomoct. A když se zase po čase octnu ve třídě, nebudu učit jen ty, co projevují pozitivní přístup a radost a lásku k mé osobě, ale taky ty, co u nich převažuje odpor a zlost. Protože to semeno té starostlivosti, lásky k druhým a světu je všude, v každém člověku, každé bytosti a v každé rostlince, každý negativní čin lze transformovat v něco pozitivního. Příklad - hloupě se pohádám s partnerkou. Kde tu je co pozitivního - možnost překonat negativní pocity, možnost najít hloubku, čistotu, moudrost v tomtéž vztahu. To neznamená, že někoho na ulici zbiju a budu od něho očekávat okamžité odpuštění a hledání hloubky naší "známosti"... Samozřejmě to se týká výhradně osoby, která něco negativního provede, jinými slovy, my jsme zodpovědní za své jednání a za to, co s ním uděláme. Já musím transformovat negativní v pozitivní a ty si to můžeš přečíst a udělat si s tím, co uznáš za vhodné, čili tu nechci žádné moralizování a kázání.

Dnes jsem měl konečně čas a možnost několik hodin cvičit na flétnu. A musel jsem si v kratičkých momentech přiznat, jak je mi dobře. Jak mě ta vyrovnaná činnost, zápas s několika takty Bachovy sonáty zahlcuje subtilní, tichou radostí. Ani stopa utrpení, ani stopa chtění, ani stopa smutku... Jen zvuk flétny a soustředění a znovu a znovu tentýž takt... To je maximum, čeho můžeme v buddhismu dosáhnout. Ztratit se, ztratit ego v nějaké činnosti, stát se tou činností, a všechny problémy toho ega se rozpustí jako pára v nebi. A z toho rozpuštění pak vzniká úžasná energie řešit problémy pozitivně, hledat lásku uprostřed trosek spáleného města, hledat lásku uprostřed polí, mezi mraky na nebi, v letu racka nad řekou. Slováci mají roztomilý termín pro "péči". Na obalu kosmetických přípravků místo českého "péče" používají termín "starostlivosť". Péče je něco jako pedagogická činnost, profesionální záležitost, péče o děti... Ale starostlivost, to je skutečná láska. Když máme starosti, milujeme. Pozoroval jsem vlaštovky, jak neúnavně chytají mouchy a nosí je mladým do hnízda. Láska je otřepaný termín. Ty vlaštovky mají starost. A myslím taky obrovskou, nekonečnou, neomezenou radost ze života a neomezenou radost ze své práce, a neomezenou radost ze své svobody jednat v každém okamžiku přirozeně a starostlivě.

A jestli se vám někdy zdá, že pod tíhou vašeho ne příliš povedeného života nemáte šanci vykouknout z těch temnot ven a nadýchat se čerstvého vzduchu osvíceného světa, čili ochutnat buddha dharmu neboli čistou pravdu o světě, kde vše je v pořádku, vězte, že se vám to jen zdá. Procházíte životem, který je založen na naprosté čistotě. Někdo tomu říká Láska. Ale už jsem psal, že to slovo je příliš otřepané. Láska implikuje velký nepoměr mezi tím, kdo miluje a zájem toho, co je milováno. Láska implikuje, že tu je objekt a subjekt, přičemž objekt nemusí být zas tak nakloněn subjektu. Starostlivost je stav, kdy přestáváme myslet na sebe a vrháme se střemhlav do vzduchu, abychom splynuli s tím, o co nám jde a výsledkem je odhození egoismu. Nezdá se mi, že bych viděl vlaštovky, jak jsou oddělené od toho, co dělají, nezdá se mi, že bych viděl milující vlaštovky, mnohem spíš přirozenou činnost, kde vlaštovka, vzduch, moucha, zobáček, zachycení mouchy je jedna a tatáž věc. A to je svět, kde není rozdílu mezi subjektem, objektem a prostředím, ale všechny tři složky splývají v jednom. A tak se nacházíme uprostřed Čisté země, kterou se ovšem v případě našich obtížných životů potulují temné stíny. Když chceme ty stíny uchopit, nepovede se to. Nikomu. A přesto je necháme zabydlet se v našich duších, často natrvalo, často bez jakékoliv naděje, že by nám někdy daly pokoj. A přesto to jsou jen stíny. My žijeme ve světě, kde se to hemží buddhy. Lidé, kteří hrají golf, možná sklízejí posměch od dlouhovlasých postav v záplatovaných hadrech, ale ti golfisté chtějí zažít pocit vlaštovky, a tak starostlivě znovu a znovu odpalují míček směrem k jamce, aniž by z toho cokoliv měli. V tom jsou moudřejší a laskavější než duchovní nadšenec, který pro sebe sama hledá osvícení. Svět je obrovský potenciál probuzení. A kdo hraje golf a pouze se snaží strefit míčkem do maličké jamky, je jako vlaštovka. Kdo hledá osvícení, aby se pak jeho ego nafouklo do vesmírných rozměrů, je nebohý člověk. Mohli bychom to taky obrátit a říct, že jsou směšní ti golfisté, kteří místo hloubky hledají uspokojení v módním sportu elit, ale vznešený je ten, kdo hledá Velké Osvícení. No vyberte si. Směšná totiž není samotná činnost, zasáhnout míček v tomto okamžiku, ani v tomto okamžiku se poklonit v dojo směrem k Buddhovi. Směšné jsou ty řeči okolo, které vedou omezená ega těch lidí. Směšné je držet se zuby nehty malého omezeného já, ale já jsem v tomhle článku nechtěl kritizovat, chtěl jsem pofoukat bolavé ego člověka a současně ho povzbudit, aby se vydal směrem ke světlu, kterého je všude dostatek i v noci.

Neřekl jsem jistě nic nového. Ale tak nějak jsem si chtěl ujasnit, proč se vůbec o něco snažím a přitom ujasňování mě napadlo, že bych mohl někomu pootevřít dvířka do světa, kde je obyčejný člověk v obyčejném životě buddhou, který je šťastný, když může prostě jen tak být.

Pro někoho je málo, tohle nacházení probuzení v obyčejných věcech. Ale naprosto jsem přesvědčen, že Buddha Gautama nenašel nikdy nic lepšího než spočívat v klidu a uspokojení v obyčejném okamžiku dne. Aby měl vůbec nějakou šanci ukázat druhým směr k něčemu tak obyčejnému a samozřejmému, musel použít nejrůznější pohádky o fantastických bytostech a možnostech lidské mysli. To proto, aby je přivedl ke zdroji všeho, který se nachází prostě zde a tady. Ale je tu něco fantastického a neuvěřitelného - ten nejobyčejnější okamžik, kdy jsme prostě v klidu zde, je jako černá díra, která pohltí naprosto, ale naprosto všechny problémy našeho života, dokonce i všechny problémy všech lidí v celém vesmíru. Je to osvobození nejen osobní, ale osvobození univerzální. A tak nejobyčejnější okamžik v našem životě, kdy nic zvláštního neprožíváme, je současně naprosto nejfantastičtějším jevem, který kdo v historii univerza mohl zaznamenat. Za celý náš dlouhý život je to totiž jediný moment, kdy opravdu zcela jistě existujeme.

Osoba, která učí o neosobní Pravdě

2011-08-22T00:12:00.000+02:00

V buddhismu je nejvyšší cíl buddha-dharma. A buddha-dharma je něco, kde osoba je bezvýznamná (v tom absolutním smyslu) a pravda, skutečnost, je rozhodující. Je to velmi suché, nudné, všechny triky ega a imaginace zabíjející učení, v jehož středu je ale Pravda samotná. A je jasné, že lidé, kteří tuto Pravdu poznali a pravidelně se k ní vrací, mají smysluplný život, a pravdu nepovažují za něco nudného a suchého jen proto, že ona se nezajímá o jejich individuální vrtochy a představy.

Jak ale může neosobní Pravdu, něco, co se nezajímá o naše vlastní názory na to či ono, učit nějaká osoba? S učením o neosobní Pravdě začal Buddha Gautama. Pak jeho následovníci v tom pokračovali a dnešní učitelé poučují zas a znovu. Ale ne ve smyslu: "Hleďte, já jsem ten osvícený, poslouchejte dobře, co vám řeknu". Oni poučují, co je buddha dharma, co je skutečnost, tedy co je probuzení, když člověk je proniknut skutečností a proniká do skutečnosti. Teprve, když sami pronikneme do skutečnosti a skutečnost do nás, a tuto neintelektuální zkušenost pojmeme intelektuálně, tedy porozumíme jí filozoficky, vidíme, že učitelé, kteří upřímně a na základě vlastní zkušenosti mluvili o probuzení, nebyli nafoukaní. Rozhodovat, zda si tito učitelé myslí, že jsou osvícení či ne, nedává smysl. Protože tvrdit "jsem probuzený" nebo "nejsem probuzený" nebo "ona je probuzená" nebo "vy jste probuzení" je pouze nápověda, ale ne fakt samotný. Proto je třeba studovat skutečnost samotnou, abychom viděli, že slova na ni mohou pouze poukázat, ale nemohou ji vystihnout. Hodnotu má zkušenost samotné skutečnosti, ale trvat na nějakém výroku nemá žádnou hodnotu. Vážíme si učení buddhů, ale ne proto, že oni by trvali na slovech, která promluvili, ale protože s pomocí těch slov máme šanci poznat probuzení na vlastní kůži. Pak budeme chápat pravý smysl slov a smysl vlastní zkušenosti, která je za slovy.

Vývoj po probuzení

2011-08-22T00:05:00.000+02:00

Na jednom foru jsem narazil na nějaké diskuze ohledně vývoje člověka "po probuzení" a napsal jsem na to nějaké komentáře.

Tady jsou:

Včera jsem na chalupě kamarádovi pomáhal nosit dříví a skládat ho na sebe a byla to jednoduchá, příjemně neintelektuální práce, která mi vyčistila hlavu. Přemýšlel jsem, jaký je rozdíl mezi manuálně pracujícím probuzeným člověkem, a manuálně pracujícím člověkem, který si myslí, že není probuzený, že není osvícený. Jediný rozdíl je v tom, že ten probuzený skládá dříví, kdežto ten, co si myslí, že probuzený není, si občas řekne: Jaké by to asi bylo skládat dříví a být osvícený?

Probuzený člověk něco prostě dělá. A ne že nikdy nepřemýšlí. A tak každý, kdo něco prostě dělá a neřeší, jestli je nebo není osvícený, je už probuzený. Pak je otázka, jaký je další vývoj toho člověka? No může to vypadat třeba tak, že protože dosud netuší, že již je probuzen, hledá, v čem to probuzení spočívá. A když na to přijde, je to takové sekundární probuzení. A co dělá po sekundárním probuzení, kromě toho, že si hledí svého života? Na příklad může zkusit druhým ukázat, že jsou probuzení, což mu nikdo nevěří, takže raději s nimi prostě cvičí zazen a po zazenu jim zkusí říct: Tohle bylo to, co hledáte. No a pak jdou třeba na večeři a tak pořád dokola.

Pravda samotná. Prochází vývojem? Je jiná dnes a jiná zítra? Samozřejmě, dnes není zítra a včera není dnes. Změny tu jsou neustále. Pokud mluvíme o vývoji ve smyslu nabývání nějaké hlubší duchovní zkušenosti, a současně hledáme samotnou pravdu, pak je to stejné, jako bychom se ptali, zda když v mlze dosáhneme zdi, kterou jsme hledali, je ještě něco za tou zdí. Pokud nás zajímá pravda samotná, a o tu v buddhismu jde především, pak se tomu musí podřídit i osobní vývoj. Pokud dosahujeme pravdy, nemáme zapotřebí jít ještě někam dál. Osobní vývoj tedy směřuje k dosažení pravdy a pak k pěstování pravdy, což jsou neustálé návraty do bodu 1. Ne tedy do bodu 0 - k prázdnotě všeho, k sjednocení všeho, což je jakýsi předstupeň bodu 1 - ale právě až k tomu bodu 1, což je zkušenost konkrétní skutečnosti. Jakmile v této zkušenosti rozpoznáváme nejzazší cíle Cesty, nebo buddhistického učení, a nejsme-li oblouzeni nějakými teoriemi a představami do té míry, že o tuto zkušenost pravdy přestáváme jevit zájem, pak se k ní chceme vracet každý den znovu a znovu. V praxi to znamená, že se o tuto zkušenost staráme, učíme se jí využívat v různých situacích a podobně.

"Osvícení" je evropským myšlením ovlivněné použití termínu, které nahrazuje vhodnější termín "probuzení". "Osvícení" bych teda radši nahradil "probuzením", což je mnohem bližší skutečnosti, kdy ze sna neutuchajících představ a myšlenek o světě a sobě se probouzíme do skutečnosti. "Osvobození" je pak termín, který nám napovídá, abychom se ptali "od čeho". Od všeho zlého a od nemoci? Opět tu je vliv evropského myšlení. Na východě- přesněji řečeno v tradici Zen - je osvobozením možnost ochutnat čaj, přinést dříví, zatopit, poslouchat zvuk deště. Je to osvobození od všeho, co není skutečné, a současně je to osvobození od touhy dosáhnout jakýchkoliv zvláštních mentálních schopností včetně "trvalého osvícení, konečného osvobození a dalších věcí, které se nezajímají o to, "co je", ale o to "kdo jsem", ať už je přede mnou na stole pivo nebo káva. Tyto mentální procesy a schopnosti se tedy netýkají Pravdy, která se o takové věci naprosto nezajímá. Viděli jste někdy čaj, který by rozlišoval, zda ho pije Velký Osvobozený Mistr, nebo holka, která poprvé přišla na kurz meditace? Samozřejmě, i v zenu se klade důraz na pozorné vykonávání a vychutnávání věcí. Ale pozorně pít čaj umí každý, kdo se o to poprvé pokusí. Stačí, aby přestal příliš přemýšlet a začal víc ochutnávat. Ha - zenový mistr je na světě. Ovšem že učitelé buddhismu, kterých si vážím, prošli vývojem, mnohokrát narazili, mnohokrát se spletli nebo někomu naletěli, než našli pevnou půdu pod nohama v podobě Pravdy. Ale to, co mě učili a učí, je pořád v podstatě to stejné - to, co je před tebou právě teď - nic víc.

V buddhismu je objekt a subjekt jedno - i když říkáme čaj tamhle, tady jsem já, oddělen od čaje, tak realizovat stav buddhy, probuzení, je stát se aktivitou, realitou, pravdou samotnou - já piju čaj, čaj pije mě, není mezi námi žádná hranice, a nejsou tu žádné úrovně.

A další problém je, že osoba X si dělá vlastní představy, čeho dosáhla, čeho kdo dosáhl, co by kdo měl dosáhnout atd. To je to, čemu mistr Sawaki říká zosobnění, nebo lépe řečeno osobní, individuální přístup k pravdě, která je ovšem bez jakýchkoliv atributů vytvořených osobním myšlením jedince. Proto Sawaki varuje, když někdo s tímto přístupem, tedy s přístupem "já, mě, můj" cvičí zazen, kde je šance bez kliček a ozdob a osobních pocitů zakusit probuzení - stav buddhy:

"Pokud z toho děláte jen maličko osobní záležitost, pak to není nefalšovaný zazen. Když do toho vnášíme osobní představy, pak už to není buddha-dharma." To znamená, že když pijeme čaj s představou, jak bychom ho mohli pít, jak ho pije guru, jak ho pije buddha, jak ho pije zlý člověk, jak ho pije dobrý člověk, atd. pak nemůžeme prostě pít čaj ve stavu probuzení. Ve stavu probuzení prostě pijeme čaj bez jakýchkoliv osobních názorů na sebe, na druhé, na buddhismus.

A k problému jednoty subjektu a objektu Sawaki říká: "Zkrátka buddhismus je "ne-já" . "Ne-já" znamená, že nejsem oddělená veličina. A když nejsem oddělená veličina, pak vyplňuju celý vesmír. A to, že vyplňuju celý vesmír je to, co se myslí větou "Všechny věci manifestují pravdu". "

Takže místo toho, abychom se zabývali, jací jsme, jaké úrovně jsme dosáhli, jak jsme probuzení či nikoliv, měli bychom studovat a cvičit buddha-dharmu, čili svět probuzení, který nemůžeme studovat pouze intelektuálně, ale musíme ho přijmout jako vlastní zkušenost - je to osobní zkušenost, kde se schválně vzdáváme toho já, které posuzuje, co je co a místo toho nechá buddha-dharmu projevovat se za subjektem a objektem, čili tam, kde říkat "já" a "to" nedává smysl.

Na druhou stranu v tom relativním světě pojmů a kategorií se dorozumíváme a přemýšlíme a bez "já" nemůžeme v civilizovaném světě existovat. Buddha-dharma, která spočívá v jednotě objektu a subjekt a nerozlišování mezi nahoře a dole, svatý a obyčejný, dobrý a zlý atd., je pouze podstata a základní zkušenost člověka, ale v civilizovaném, relativním světě nedává žádný smysl a z relativního, osobního hlediska je zcela k ničemu. Jakmile totiž říkáme - já to mám, ty to nemáš, já si tady užívám stav probuzení a ty ne, pak okamžitě stav buddhy opouštíme. Na druhou stranu ho často musíme opustit, abychom mohli druhé postrčit k tomu, aby oni opustili ten čistě osobní, relativní svět. Proto se v buddhismu setkáváme ne pouze s hlásáním jednoty a univerzální pravdy pro všechny, ale také s rozlišováním, který mistr to měl, který mistr to neměl a jak to dostal a jak to předal atd. Nesmíme však zapomenout, že ten, kdo to měl, a ten kdo to neměl, jsou pořád v podstatě osoby, které den co den manifestují pravdu a zažívají pravdu. Musíme tedy svobodně přecházet z relativního chápání světa do absolutního chápání světa, aniž bychom ustrnuli na jednom nebo druhém úhlu pohledu.

Člověk, který hledá probuzení, by tedy měl především najít někoho, kdo mu ukáže způsob, jak odhodit myšlení, odhodit já, odhodit subjekt jako oddělenou věc, a najít pravdu v každodenní zkušenosti. V buddhismu je proto nezastupitelná role učitele, který má zkušenost buddha-dharmy, zná její cenu, která přesahuje osobní dosažení jednotlivce, a naučil se zkušenosti probuzení od svého učitele, který se to naučil od jiného učitele a tak pořád dál až k Buddhovi Gautamovi.

Divadlo zvané Zen

2011-04-26T22:39:00.002+02:00

Dneska jsem otevřel knížku mého bývalého učitele roshiho Kwonga a v jejím úvodu jeden z jeho žáků, Peter Levitt, píše: "Zenoví mistři žijí důkladně. Vidíme to ve způsobu, jakým nalévají čaj, rovnají přezůvky u meditační haly, kráčí po ulici."

Myslím, že takto idealistickým chápáním zenových mistrů jsme postižení skoro všichni my, kdo jsme si přečetli aspoň tři knihy o zenu. A zdá se, že existují zenoví mistři, kteří něco takového opravdu ve svém životě pěstují - snaží se chodit velmi vědomě, jíst vědomě, mluvit vědomě... jak je to krásné! Ale jaká je realita?

Použiju metodu rozhovoru sama se sebou, abych se na tento problém pokusil odpovědět.

Je pravda, že zenový mistr žije zen v každém okamžiku a že projevuje něco, co běžný smrtelník není schopen projevit?

Je to naprostý nesmysl. Jde o klam naší vlastní mysli! Celé je to velmi prosté, mnohem prostší, než to vypadá na základě špatně pochopených nebo špatně napsaných knih o zenu. Hodně jsem o tom přemýšlel a dospěl jsem k závěru, jak takový trik mysli funguje.

Celé to začíná bludem o osvícení. O satori nebo osvícení se píše v zenové literatuře hodně. Nejde o to, že satori by byl výmysl, který nikdy nikdo nezažil, ale většina čtenářů si satori představuje jako něco, co radikálně změní kvalitu života toho, kdo satori prožil. Ale když pozorně čteme kvalitní, opakuju kvalitní, nikoliv nějakou nesmyslnou literaturu o zenu, můžeme si všimnout, že ta radikální změna není nic jiného než návrat k obyčejnému životu.

Jak tedy může obyčejný život zenového mistra působit tak silně na ty, kteří se nalézají v jeho okolí?

Můžeme si všimnout, jak ten trik, to kouzlo vzniká a proč u některých mistrů nepůsobí. Například když se setkáte s Bradem Warnerem, nepůsobí jako zenový mistr. Naprosto ne. Aspoň ne tak, jak to popisuje populární literatura. Ani můj učitel Mike Luetchford na mě nepůsobí jako zenový mistr z pohádek. Spíš jako zkušený chlap, který ví, co dělá.

Takže ten trik začíná tam, že si představujeme, že někdo osvícený něco zvláštního prožívá. Což je už nesmysl, ale pokračujme dále. Ten osvícený je většinou z Asie. Ten osvícený má tedy šikmé oči, vyholenou hlavu a protože je mistr, má na sobě kesa, zvláštní buddhistický přehoz. Ten osvícený většinu času tráví na pozemku zenového kláštera, kde nemá nic jiného na práci než mávat holí, tajuplně mlčet nebo být obsluhován svými žáky. Je neproniknutelně moudrý a zná odpovědi na všechny otázky. Na které většinou neodpovídá nebo odpovídá ranou holí do země. Když takový člověk přijede do Evropy nebo USA, aniž by hnul prstem, všichni z něho cítí hluboké, nedostižné satori. Jak by ne - přijel jako mistr, je mu přes padesát, má hábit, vyholenou hlavu, šikmé oči, na hloupé otázky amerických nebo evropských intelektuálů reaguje nějakým vtipem nebo nakažlivým smíchem, mluví lámanou angličtinou, a tak se vyjadřuje velmi mysticky a stručně. Když jde po ulici, zarytě mlčí, protože ho unavuje stále zápasit s angličtinou, má problémy s kulturními rozdíly, takže si radši hledí svého čaje, než by se pouštěl do dlouhých konverzací o francouzském školství. Vše nasvědčuje tomu, že je osvícený a zcela jiný než my ostatní rádoby zenoví buddhisté. Vše dělá důkladně. Protože je to nejpřímější způsob, jak v praxi vysvětlit buddhismus a protože jeho mysl a tělo za normálních okolností jsou v jednotě - ještě aby nebyly, když ráno a večer cvičí zazen a ostatní za něho obstarají žáci a obdidovatelé.

Chceš říct, že celé je to jen divadlo a podvod?

Vůbec nepopírám, že takový japonský zenový učitel může být upřímný člověk, který léta poctivě studoval buddhismus, cvičil každý den zazen a má upřímný zájem učit Evropany nebo Američany, co to je zen. To vůbec nepopírám. Taky vůbec nekritizuju fakt, že si někdo oholí hlavu a nosí kesa. To je naprosto v pořádku. A už vůbec nic nemám proti Japoncům nebo Korejcům, nejsem rasista. Ale důrazně upozorňuju, že je třeba rozlišovat mezi vnějšími znaky a autentickou, vnitřní kvalitou člověka.

Jak se tedy pozná, zda je někdo autenticky, řekněme, obeznámen se zkušeností zenu?

Přesně tohle je ta otázka! Takže odečtěme od všeho toho divadla, protože to často divadlo je, odečtěme rekvizity. Všimněme si, s kolika předsudky tu máme co do činění. Jednak změníme našemu mistrovi pohlaví. Bude to žena, pak ji necháme narůst vlasy. Máme tu starou, dlouhovlasou Japonku. Pořád ještě dost zapáchá satori, že? Dobře, takže to bude Američanka z Nebrasky. Její stáří ale nějak příliš připomíná moudrost, proto ji změníme věk na 30 let. A tu kesa musí sundat a místo toho si vzít svoje staré levisky. Takže tu máme třicetiletou Američanku, která na sobě má džíny, tričko, vyrostla v Nebrasce a pracuje v bance. Jak moc nám připadá zenová? Málo, co? A přitom jsme nic podstatného na této osobě nezměnili! Dokonce ani práce v bance nic podstatného nemění na zenové zkušenosti. Teď si vem, že tato, budeme ji říkat třeba Jen, sedí ve Starbucks a osvíceně tam srká kávu. Jak moc nám bude připadat "zen" ? Vůbec ne, že ano. A teď do té kavárny vejde starý činský muž s vyholenou hlavou, bude na sobě mít kesa, dá si čaj, sedne si k vedlejšímu stolu, nedaleko Jen, bude usrkávat svůj čaj, stejně jako ona bude moudře mlčet a klidně se rozhlížet po lokále. Kdo z nich bude vypadat jako zenový mistr?

No dobře, a v čem tedy ta důkladnost chování zenových mistrů spočívá? Proč své žáky dokážou takhle obalamutit, když podle tebe na nich nic není?

Jaká je práce zubaře? Prohlížet a vrtat zuby, že? Když se staneš profesionálním zubařem, kolik lidí bude pochybovat, že jsi zubař? Asi nikdo. Když se staneš profesionálním zenovým mistrem, kolik lidí bude říkat, že jsi podvodník ? Pár se jich najde, ale i když budeš mít modré oči a delší vlasy, pořád budeš většinu času dělat věci jako poklony, zapalování tyčinek, mávání s holí, povídání o dharmě, atd. Budeš se tedy chovat jako zenový mistr, leda že jsi Brad Warner, který dělá všechno proto, aby tak nepůsobil. Takže většina tvých žáků si bude myslet, že důsledně žiješ zen. Akorát že když tě budou pozorovat v pizzerii, jak tam jíš vidličkou a nožem, máš na sobě sako a mluvíš o rajčatech, budou mít příležitost si všimnout, že jsi stejný jako oni a že nejsi o nic zenovější než oni. Ale hned co si oblečeš kesa a zapálíš tyčinku, budou se ti klanět a říkat, že jsi "živý zen". Tohle si nevymýšlím, to jsem mnohokrát zažil. Samozřejmě ne jako zenový mistr, ale jako žák.

A jak je to tedy s Mikem Luetchfordem, tvým učitelem?

Nehraje vůbec žádné zenové divadlo. Naprosto žádné. Proto mu zcela věřím, že on dokáže lidem říkat, co je zen, co je jádro zenu, protože zen není divadlo, ale zkušenost pravdy, zkušenost vlastního života bez rekvizit, masek, her atd. Mike nemá ani japonský přízvuk, ani šikmé oči, má britskou zkušenost, v civilu nenosí kesa, má teď trochu vlasy a vousy a chová se jako kdokoliv inteligentní v jeho věku. Nepůsobí jako mistr ze zenových pohádek. Díky němu jsem taky přišel na ten podvod, na ten trik, kterému většina lidí, co se zajímá o zen, věří - a já mu věřil, donedávna. Musíme si uvědomit, že je velmi jednoduché a přirozené působit jako zenový mistr, když jsme starý holohlavý Číňan v záplatovaných šatech, který pomocí hole učí zen. Staří holohlaví Číňané, kteří pomocí hole učí zen, jsou velmi, velmi užiteční a opravdu v historii buddhismu zaujímají nenahraditelné místo. Díky lidem, jako byl Nansen, Baso, Džošú a dalším, můžeme chápat, co je podstata zenu. Ale ve dvacátémprvním století se můžeme o téže podstatě dozvídat od britských inženýrů. Zní to nepravděpodovně, ale je to tak. Zen není folklór nebo čajový obřad nebo disciplína v klášteře, ale každodenní život, úřad, silnice, lístek na koncert, bloková pokuta, cokoliv, co nemohli prožívat Nansenové a Basoové, prožíváme dnes my a je to taky zen. Skutečnost. Nakonec jde jen a jen o skutečnost. Ať je jakákoliv.

Dobrá, ale je tedy snad rozdíl mezi někým, kdo žije ve skutečnosti, a někým, kdo sní o tom, jaké by to bylo zcela žít zenem?

No ale to už je ta odpověď! Přesně tak to je, jediný rozdíl mezi zenovým žákem a zenovým mistrem je ten, že žák o něčem sní, kdežto mistr se už vrátil do skutečnosti, do reality a podle toho se chová. Druhá věc je, že ne každý člověk, který nerozumí zenu, je snílek a ne každý zenový mistr, jak už jsem naznačil, žije v realitě. Proto má zenový žák, i když ten termín je dost podivný, lepší je snad student, mj. dva velké úkoly: Za prvé nemyslet si, že realita, tedy pravda, je někde jinde než tady. Za druhé nemyslet si, že zenový mistr žije v nějaké jiné realitě, než v jaké žije žák, když ten žák zrovna nesní o tom, jaké by to bylo být osvícený. Proto člověk, který normálně, naprosto normálně dělá nějakou činnost, ji dělá stejně, jako by ji dělal zenový mistr. Třeba když řídí auto nebo zametá podlahu. Druhá věc je, jestli si uvědomujeme hodnotu takové jednoduché činnosti. Protože zenový mistr si většinou cení takové jednoduché činnosti, vykonává jí s radostí a svižně. Když já osobně, nezenový nemistr, ráno cvičím zazen, pak si sednu do auta a řídím, myslím, že řídím jako zenový mistr, tedy velmi rád, velmi soustředěně, přirozeně a s jakousi jiskrou. To nemůžu říct v případě, že jsem se dobře nevyspal, mám strašný hlad a jsem celkově malátný a otrávený. Takže jde o to pěstovat si takového živého, radostného ducha a tělo. K tomu nám pomáhej zazen, nebo v případě nebuddhistů třeba jóga, strečink, squash, jízda na kole a podobně. Pak se všichni budeme cítit a chovat jako zenoví mistři, ale o to vůbec nejde, že.

Práce za trest?

2011-04-26T21:08:00.002+02:00

Ve středověké Evropě byla práce považována za trest, který byl na člověka uvalen za to, že spáchal prvotní hřích. I když jsme v současnosti například neveřící a nehlásíme se ke křesťanství, ať chceme nebo ne, naši rodiče a jejich rodiče v nás vědomě nebo nevědomě zakořenili mnoho křesťanských hodnot, protože možná dvě nebo tři generace zpátky byli naši předkové hluboce věřící křesťané. Chápání práce jako trestu, a nikoliv jako radostné činnosti, je jedna z takových hodnot. V naší rodině konkrétně práce byla vždy vnímána jako ctnost, ale současně jako něco nepříjemného, co je nutné dělat. Nikdy se u nás nemluvilo o radosti pracovat, ale o nutnosti pracovat. Pro mě osobně byla téměř jakákoliv práce jakýmsi trestem. Aniž by mi někdo kdy řekl, že v křesťanství je práce vnímána jako trest boží, sám jsem práci tak cítil. Pamatuju si, že jakmile mě nějaká práce začala bavit, přestal jsem to považovat za práci a začal to považovat za příjemnou zábavu. Když jsem jako malý musel cvičit na klavír, téměř od začátku to pro mě byla nesnesitelně nudná, zhlouhavá, a nakonec nenáviděná práce. Když jsem na klavír odmítal cvičit, byl jsem v rodině za vyvrhele, protože všichni ostatní cvičili. Podobně na gymnáziu jsem se "musel učit". Opět to bylo velkým trestem pro mě a za nevykonanou práci, kterou jsem z duše nenáviděl (tedy nutnost učit se chemii, fyziku, biologii, matematiku, literaturu - tedy všechno to, co mě nebavilo a někdo mi vnucoval, včetně věcí, které by mě za jiných okolností živě zajímaly, nebýt vězeńské atmosféry na našem gymnáziu nebo podivně deprimujících osobností učitelů), atd., jsem byl trestán špatnými známkami. Samozřejmě, pokud mě bavilo psát diktáty nebo učit se anglicky, ani ve snu mě nenapadlo považovat to za jakýsi trest, tudíž to pro mě nebyla práce, ale jakási úžasná, ducha obohacující činnost, která spadala do mého volného času, i když jsem zrovna seděl ve škole.

Když jsem začal praktikovat buddhismus, periody práce, neboli samu, jsem opět nesnášel a považoval je za trest, který si musím odpykat. To do jisté míry cítím dodnes během samu. Zatímco zazen jsem nikdy za trest nepovažoval, i když mě při něm třeba bolela kolena, podobně jako nepovažuju za trest, když na horském kole útrpně šlapu do prudkého kopce, takové loupání cibule už je pro mě trest. Jen mi občas blesklo hlavou, proč je tento "trest" někdy pro ducha a tělo příjemnější činností než leckterá "zábava". Samozřejmě, jak se postupně seznamuju s filozofií a praxí buddhismu, která vysvětluje význam a hodnotu fyzické aktivity, začínám přicházet na kloub různým věcem a toto nedorozumění a vnímání práce jako trestu jsem nedávno díky učebnici dějepisu, v které jsem si s chutí listoval, odhalil.

Co se týká mé práce učitele angličtiny na gymnáziu, nikdy jsem tu činnost za trest nepovažoval. Proč? Protože mě nikdy nikdo nenutil učit angličtinu na gymnáziu. Nikdy jsem neměl pocit, že to je "práce", tedy trest, protože mě to baví dělat. Když studenti zlobí a je nepříjemné učit, nepovažuju to za trest, ale za problém, který vznikl a který je třeba řešit, např. podobně jako když mi spadne na výletě řetěz u kola. Zatímco je pro mě určitým trestem muset pět minut mýt nádobí, nepovažuju za nesnesitelné břemeno učit dvacet hodin v týdnu. Ten čas neregistruju, nepočítám a nedeprimuje mě to. I když je pravda, že se na jaře začnu těšit na prádzniny.

Jak je to tedy s prací v buddhismu? Mistr Dogen učí, že upřímná, soustředěná práce je nedílnou součástí buddhistické praxe. Není to ale trest nebo nepříjemná nutnost, ale příležitost mít zkušenost buddhy, bytosti, jejíž tělo a mysl je v rovnováze. Pracující buddhista, ten, který právě krájí mrkev nebo myje záchod, nepyká tedy jako křesťan za svůj prvotní hřích, ale učí se jaké to je cítít se šťastný. To je velký paradox! Zatímco křesťan musí přetrpět těžkou práci na poli nebo zdlouhavou práci v úřadu, buddhista si užívá radosti, která plyne z vyvážené činnosti těla a mysli, kterou zažíváme, když třeba myjeme podlahu nebo probíráme účty. Nevím, jak to buddhisté, konkrétní lidé mají, ale buddhismus je rozhodně neučí, že práce je trest. Je to naopak odměna za to, že jsme ochotni nerozdělovat potřeby těla a mysli, a místo toho necháme v činnosti přirozeně splynout tělo a mysl. Když se přestaneme zabývat svými sny a skloníme se nad hrnec polévky na sporáku, naše mysl se uklidní a naše tělo dostane impuls, aby nebylo líné. V té jednotě je nalezená radost buddhovství, prožitek jednoty těla a mysli, a neuvědomělá, neintelektuální, ale o to autentičtější zkušenost pravdy.

Poznámka na konec. V tomto článku nechci zdůrazňovat, jak je křesťanství špatné a jak se mýlí, ale chci upozornit, jak moc nás křesťanské hodnoty ovlivňují, i když se k němu nehlásíme. Samozřejmě křesťanství zdůrazňuje mnoho dobrého, jako je laskavost, slušnost, skromnost, pracovitost, atd. Na druhou stranu je třeba dát si pozor na nevědomě převzaté křesťanské hodnoty, které někomu, kdo se ke křesťanství ani nehlásí, pouze komplikují život. Je to například hierarchické vnímání společnosti a světa, které do buddhismu nepatří vůbec, ale živě v něm cizopasí, jak si můžeme všimnout u různých monstrózních buddhistických organizací. Ale o tom někdy jindy.

Prečo nie sme šťastní

2011-04-19T21:10:00.001+02:00

Toto je pokus o preklad mojho článku Why Aren't People Happy z angličtiny do slovenčiny.

Chcel by som napísať niečo o zbytočnej depresii a podobných duševných stavov, ale rád by som sa pýtal sám seba, skôr než písať tradičný text. Môj priateľ trpí nejakou formou depresie už strašne dlho, a hoci takéto stavy môžu byť nejako dedičné alebo zakorenené v jeho psychike a ťažko sa liečia, myslím, že môžu byť zbytočné. Pripomínajú mi moje vlastné stavy miernej depresie a ja myslím, že viem, odkial sa tie stavy berú a čo s nimi. Samozrejme, neponúkam nejaký okamžitý, plynulý prechod z depresívneho života do pozitívneho, plného energie a šťastia. Ale rád by som uviedol niekoľko bodov, ktoré môžu vysvetliť takúto situáciu, a chcel by som ponúknuť, čo môžeme robiť s takýmto problémom.

Prečo sa ľudia cítia šťastní všeobecne? Čo robí ľudí šťastnými?

Existujú známé a bežné výbuchy šťastia, ktoré sú veľmi plytké a trvajú len obmedzenú dobu v súvislosti s príčinou. Napríklad sme urobili skúšku na vysokej škole alebo získali krásny darček alebo zarobili veľa peňazí, alebo sme sa zamilovali a cítime radosť, že ona je zalúbená do nás. Môžeme si všimnúť, že vo všetkých týchto situáciách je niečo materiálne. Aj keď si predstavujeme 'lásku', je to niečo, čo cítime, že pridalo niečo k našemu životu.

Na druhú stranu trpíme, keď sme stratili niečo materiálne, alebo emocionálne, keď stratíme niekoho, niekto odíde alebo zomrie. Jedná sa o známe veci. Ľudia, ktorí sú vážne psychicky chorí necítia žiadny rozdiel, alebo malý rozdiel, keď sa takéto veci stanú. Nezaujíma ích to. Ale veľa ľudí sú skôr leniví ako depresívni. Volajú svoju lenivosť depresie, ale je to len lenivosť, čo im bráni byť aktívni a robiť niečo pozitívne.

Takže budhizmus ponúka taký druh šťastia, ktoré není založené na zisku?

Nechcem vysvetľovať šťastie na základe budhizmu. Som praktizujúci budhista a budhizmus mi pomohol pochopiť problém lenivosti a nezáujem o veci, ale to šťastie, ktoré chcem luďom ponúknuť, alebo vysvetliť, nezávisí na budhistické praxi a filozofii. Hovorím o šťastiu ako o skúsenosti, ktorú majú všetci ľudia na celom svete. Je to skúsenosť každého dňa. takúto skúsenosť má každý, okrem tých, čo sú vážne duševne chorí.

Čo je to za šťastie, ktoré je hlboké, skutočné a nezávislé na náboženstvu?

Ja nehovorím proti alebo za náboženstvo. Náboženstvo môže a nemusí pomôcť, aby sme sa cítili šťastní, naozaj, autenticky šťastní, ale nechcem diskutovať o takejto problematike, čiže nechcem vysvetlovať, ako konkrétne to robí náboženstvo. Neskôr snáď môžem vysvetliť, ako budhistické cvičenie pomáha. Ale šťastie, ktoré mám na mysli, je nejaký aktívny pokoj alebo pokojná činnosť, ktorá je súčasťou nášho každodenného života, a takýto aktívny pokoj alebo pokojná činnosť nemusí vobec závisieť na náboženstvu. Nezávisí to na budhizmu. Ale Buddha objavil tento zázrak, dar, krásu tohto druhu, krásu duševného a fyzického stavu, keď sa cítime pokojní a kludne aktívni. On takýto stav učil a ukazoval druhým.

Žák buddhismu jako překážka sebe sama i svého učitele

2011-04-15T10:37:00.000+02:00

Brad Warner nedávno na svém blogu napsal o svém názoru na vztah učitel - žák v buddhismu. Mimo jiné píše, že role učitele v buddhismu nespočívá v jakési profesionální pomoci, kde učitel buddhismu, zkušený profík, který pro svou práci má kvalifikaci, pomáhá jakémusi nebohému, amatérskému, zmatenému žáčkovi, aby se trochu lépe orientoval v životě, případně, aby se sám vyškolil v oboru "profesionální výuka buddhismu". Brad píše anglicky a já to pak přeložím do češtiny:

But fundamentally a Zen teacher is not a professional who helps students who are non-professionals in exchange for compensation. The so-called “students” are actually companions in work that is being undertaken by both teacher and student. The only real difference is that the teacher is someone who has done this work for a bit longer than the student. Yet the teacher is no more advanced, because the concept of “advancement” is an illusion.

This is why I refuse to accept students. I do not wish to share my work with anyone who defines herself or himself as my student. That would be unfair to both of us. Such a person is only a hindrance to me. They get in the way of what I need to do. Frankly, students are a nuisance. Furthermore, their attitude of viewing themselves as students is a hindrance to them. It’s such a hindrance that it makes it impossible for me to help them even if I wanted to.

Překlad: V základě zenový učitel není profesionál, který pomáhá studentům, což jsou amatéři, za jakousi úplatu. Ti tzv. studenti jsou vlastně souputníci, parťáci v práci, kterou vykonává jak učitel, tak žák. Jediný rozdíl je ten, že učitel je někdo, kdo tuto práci dělá trochu déle než student. Přesto učitel není o nic pokročilejší, protože koncept "pokroku" je iluze.

Proto odmítám přijímat studenty. Nepřeju si sdílet svou práci s někým, kdo sám sebe definuje jako mého žáka. To by bylo nefér vůči nám oběma. Taková osoba je mi pouze na překážku. Dostávají se do cesty, překáží mi v tom, co potřebuju dělat já sám. Upřímně řečeno, žáci jsou otrava. Navíc jejich přístup, že sami sebe považují za žáky, je na překážku pro ně samotné. Je to taková překážka, že je pro mě nemožné jim pomoct, i kdybych chtěl.

Potud Bradův názor. Te´d zkusím vysvětlit odkud se Bradův zajímavý a vcelku obecně v buddhismu neznámý postoj vzal. Většina buddhistů, a to nejen lidí, co studujou zen, má učitele za někoho, kdo je moudřejší, osvícený, natolik zkušený, že může zodpovědně a spolehlivě vést žáky k jakémusi prozření. Pokud žák není schopen prozření dosáhnout, je to chyba žáka, nikoliv učitele. Ale Brad to vidí radikálně odlišně.

Buddhismus se snaží ukázat pravdu, zkušenost člověka, takovou, jaká je, ne takovou, jaká by měla být nebo mohla být, kdyby byl "osvícený". Když přijmeme, že naše vlastní zkušenost, ať je jakákoliv, je samotnou pravdou, na kterou buddhismus ukazuje, pak se nemáme co od koho učit. Paradoxně, přijmout něco takového, přijmout vlastní zkušenost jako to, co je cílem snahy buddhisty, je pro většinu buddhistů nepochopitelné nebo nemožné nebo nesmysl, kterému odmítají věřit. Učitel je tedy někdo, kdo nemá o nic lepší zkušenost než žák, není o nic moudřejší než žák, protože moudrost znamená spoléhat na to, co je, a ne na to, co jsme intelektuálně vymysleli, a je schopen tuto moudrost ukazovat a vysvětlovat žákům. Problém je, když žáci odmítají opustit roli žáků, jako by byli jaksi méněcenní, a často i to, když učitel má za to, že on nebo ona je "ten vyvolený, ten osvícený, ten moudřejší". Brad chápe, že učitel buddhismu je obyčejný člověk, který má snahu vidět věci pravdivě, ale který nemůže nikoho učit, když ten dotyčný odmítá opustit roli "žáka", tedy někoho, kdo je méněcenný, méně moudrý, méně zkušený. Brad jako učitel, který cvičí zazen, studuje Dogena, pracuje, jí, píše, mluví, spí, dělá všechno proto, aby žil pravdivě a aby druhým předával pravdu. Ale je to pravda o obyčejné zkušenosti člověka, pravdivé zkušenosti člověka, nikoliv nějaké zvláštní a sotva dosažitelné osvícení. Proto pro Brada nedává smysl přijmout "žáka", protože pro Brada by to znamenalo okamžitě začít lhát sám sobě i žákovi. Ne v tom smyslu, že by Brad předstíral, že má co o buddhismu říct, ale v tom, že v podstatě tu žádný rozdíl mezi učitelem a žákem není, což je základ, podstata, z které Brad vychází.

Zdálo by se, že učitel buddhismu musí nakonec přece jen překonat tento paradox a žáka přijmout, ačkoliv odmítá trvat na rozdílu učitel - žák. Buddhismus učí, jak chutná čaj nebo studená sprcha nebo jaké to je sedět zazen, to jsou ty nejdůležitější poznatky v oboru buddhismu, čili náš život samotný. Pokud ale Brad odmítá přijmout žáka, chce tím jasně dát najevo, že tu není nic, co by žák měl odkoukat od učitele, protože všechno už má sám k dispozici. Brad ale tímto postojem nepopírá smysl vztahu učitel - žák v buddhismu, jen má k tomu vztahu vlastní přístup, který není v rozporu s chápáním nebo učením buddhismu. Ne každý učitel buddhismu musí formálně přijímat žáky, formálně je vést a nakonec jim vydat certifikát. Slovem "formálně" nemám na mysli povrchně nebo na oko, ale ve smyslu podle běžných tradic s danými pravidly a ceremoniemi. Pokud Brad tuto cestu odmítá, neodmítá tím buddhismus, ani nezpochybňuje hodnotu toho, co kdy učil o buddhismu - a Brad jistě o buddhismu řekl a napsal, a ještě řekne a napíše, spoustu cenných věcí - on pouze dělá věci po svém.

Jeho radikální přístup je pro nás buddhisty v tradici mistra Dogena zajímavý vykřičník a inspirace a poučení, abychom si nedělali iluze o rozdílu mezi žákem a učitelem, o tom, jaké duchovní pokroky můžeme díky učiteli dosáhnout a podobně. Brad se jistě, a on o tom velmi často píše, naučil od svého učitele Nishijimy mnoho důležitého a cenného, vlastně se od něho naučil, co buddhismus v podstatě je. Paradoxně se od něho naučil nehledat pravdu u druhých, u učitele, ale vrátit se zcela k vlastní zkušenosti obyčejného života. Je to paradox, ale bez rozuzlení tohoto paradoxu se žák nehne z místa, a tím paradoxně, nedosáhne žádného pokroku, kterého paradoxně nelze tak jako tak dosáhnout, protože tam, kde právě žák sedí, tam je jeho zkušenost pravdy.

Dharma bez intoxikace

2011-04-06T23:11:00.000+02:00

Všude možně ve světě buddhismu a duchovnosti neustále narážím na problém zabarvování původní čisté dharmy, tedy původní čisté skutečnosti nebo učení o pravdě, nejrůznějšími atributy, jako je hloubka, láska, blaženost, štěstí atd.
I když člověk někdy potřebuje povzbudit a potřebuje slyšel třeba to, že zazen je "královské nedostižné samadhi všech samadhi" a podobně, což jsou charakteristiky, které používal třeba mistr Dogen, tak je taky potřeba umět se vrátit od krásných představ a pocitů na zem, k té čisté dharmě, která je bez zabarvení.

Je škoda dělat z buddhismu nějaký "zen", když jde pořád jen o tu původní čistou Buddha dharmu, učení Buddhy, otočení květinou, naprostý, nekompromisní přístup ke skutečnosti bez jakýchkoliv pozlátek, slov, které jen zakrývají podstatu věci.

Takže co k tomu říká mistr Sawaki, který byl proslulý svým řizným, nekompromisním přístupem k věci:

"Náboženství není myšlenka, je to praxe.

Náboženská praxe může být považována za "fakt". Není to lék, který slibuje úlevu.

Co je pro vědce experiment, je skutečná praxe pro nás. Stejně jako věda bez experimentů je bezvýznamná, buddhismus je bezvýznamný bez praxe.

Neztraťte se v myšlenkách o buddha-dharmě.

Dávejte si pozor, abyste s buddha-dharmou nezacházeli jako s nějakou konzervou, které nemá nic společného s realitou.

Co není skutečné, je k ničemu, ať už to nazýváme jakkoliv. A ať používáme teorie jakkoli, neděláme díky nim pokroky. Slova jsou jen slova.

Mnoho lidí zaměňuje víru s nějakým druhem intoxikace. Existuje druh opojení, úžas, který není ničím než iluzí. Víra znamená pravý opak - naprosté vystřízlivění z jakékoli intoxikace.

Když většina lidí na světě mluví o víře, je to pro ně jen lízt do zadku Buddhovi.

Víra znamená jas a čistotu mysli. Mysl znamená tu jednoduchou mysl, která zahrnuje tři světy. Mít víru znamená vyjasnění a očištění jedné mysli tří světů. Víra znamená opravdu si ujasnit, co je čistá mysl.

Víra znamená být čistý a jasný. Znamená to nebýt ztuhlý. Ale někteří lidé jsou z toho zmatení a myslí si, že mít víru znamená být posedlý, takže se můžou přetrhnout, aby byli posedlí. Pak zjistí, že není tak jednoduché být posedlý vírou, takže pak jen předstírají, že posedlí jsou."

Z toho vidíme, jak Sawaki dbal, aby se z dharmy nedělala nějaký zvláštní, úžasná, "hluboká" záležitost. Zdůrazňuje, že je to čistá skutečnost, nic jiného. To je to, co většinu lidí, kteří se zabývají buddhismem, vůbec nezajímá, nemají ponětí, že by Buddha mohl učit něco tak primitivního, tak samozřejmého. Ale pokud nás zajímá pravda, nezbývá, než mysl zbavit všech nesmyslů, včetně osvícení, buddhy, víry, hloubky, moudrosti, súter. atd.

Protože bez toho nikdy nepochopíme, neuvidíme, nerealizujeme pravdu.

Všechno, co se v buddhismu píše a učí, pokud to učí nebo píše člověk, který vidí pravdu jasně a bez toho, že by k ní něco přidával, pak se to píše jen a jen proto, aby student dokázal odhodit vše umělé, iluzorní, přebytečné, všechny koncepty, představy, a tak viděl přímo to, co učil Buddha.

Všechno, co píšu o buddhismu, má být jen pomůcka k očištění mé a vaší mysli od jakýchkoli konceptů a současně povzbuzení k realistickému životu a skutečné praxi buddhismu bez pozlátek a příkras a představ.

Učit buddhismus

2011-04-03T12:36:00.001+02:00

Tohle je překlad z angličtiny pomocí překladače, takže je to divná čeština, ale doufám, že smysl je jasný i mým slovenským kamarádům, na jejichž popud jsem blog v češtině obnovil, jinými slovy, budu sem dávat své překlady z angličtiny, protože většinou píšu anglicky. Takže tady je ten článek o učení buddhismu:

Před několika dny jsme diskutovali o problematice výuky buddhismu s jedním kamarádem a on mi řekl: 'Myslím si, že chceš být buddhistický učitel.'

Je to zvláštní nápad. Je to jako říkat 'Myslím si, že chceš spát s hot sexy blondýna'. Nebo 'Myslím si, že chceš řídit Ferrari GTO z roku 1965,'. A další věci. Tak jsem si říkal, vlastně, co to znamená 'chtít být buddhistický učitel'. A co to znamená 'učit buddhismus'. Takže otázka by mohla být 'Chceš učit buddhismus?'

Všechno dosti záhadný, ne? Za prvé, já čas od času přemýšlím, přiznávám, že čas od času, možná jednou za týden, možná jednou denně, zdá se mi, že by to mohlo být skvělé spát se sexy blondýnou. Myslím, že většina mužů má takové fantazie. A já se přiznám, že jednou týdně si představuju sám sebe jak řídím hot sexy červené ferrari. Ale chci být buddhistický učitel? Je to něco, po čem bychom mohli toužit? Myslím, že to záleží na tom, zda si představujeme, že buddhistický učitel je něco dobré pro ego. Spát se sexy blondýnou nemá velkou hodnotu, leda pro něčí ego.
Řidit červené sexy ferrari nemá velkou hodnotu samo o sobě, než aby se člověk cítil dobře a hrdý. Ale už jste někdy slyšeli o buddhistickém učiteli, který by se sobecky cítil dobře, že je buddhistický učitel? Dovedete si představit skutečného buddhistického učitele, který má pocit pýchy a důležitosti a myslí si, že je lepší člvoěk než ostatní na základě svého postavení buddhistického učitel? Nemůžu. Počkejte chvíli. Myslím, že jsem slyšel o takových lidech. Takže to znamená, že pojem "chtít být buddhistický učitel" je něco jako chtít být kretén. Je to totéž jako když chcete svou ženu podvádět se sexy blondýnkou - takže chcete být prostě vůl. Tak jak by někdo mohl chtít být buddhistický učitel? Pokud je to něco, co vaše ego chce, jakou cenu má takové přání? Na druhou stranu, já neříkám, že je být buddhistickým učitelem musí být vždy bolestivé a frustrující. Myslím, že to je někdy pěkné a někdy frustrující, pro někoho, kdo není sobecky hrdý, že je buddhistický učitel. Je to moje fantazie, že buddhistický učitel a současně čestný člověk se bude podobat učiteli angličtiny na střední škole. Občas miluju svou práci a cítím se naprosto šťastný uprostřed teenagerů, když je učím. Jindy se cítím tak frustrovaný! Koneckonců, pro poctivého člověka musí být výuka buddhismu jak krásná, tak jindy nepřijemná. Ale nemůžete opravdu chtít být buddhistický učitel, pokud nechcete být divný buddhistický učitel. (Samozřejmě něco jiného je rozhodnutí založit skupinu a učit - což je něco, co například udělal Dogen, když se vrátil z Číny do Japonska. To ale není hloupá sobecká touha, ale rozhodnutí na základě dosavadních zkušeností a pocitu, že to dává ve vašem životě smysl.)

Teď, co učení buddhismu vlastně znamená? Na posledním ústraní ve Zhoři na chvíli tam byla diskuse v kuchyni, když někdo říká: Jak můžeme učit buddhismus bez buddhistického učitele? To bylo o těch Dnech zazenu, kdy Mike Luetchford tam není, takže tam byla otázka o tom, jak učit buddhismus během dne zazenu.

Co učení buddhismu znamená? Buddhismus učí pravdu, v první řadě. Pravda je k dispozici v hojnosti všude pro každého, je to právě v reálném světě před námi, reálné barvy, tvary, chutě, pocity atd. Takže učit buddhismus, pokud jde o prožívání pravdy, se můžeme přímo učit od skutečného světa kolem nás, dokonce i skutečné pocity v nás nás učí, co to je pravda. Buddhismus míří, ukazuje tam, kde končí naše představivost a začíná realita. Žádný buddhistický učitel není třeba k tomu, abychom se učili od reality, leda že nevíme, co se snažím teď říct. Jinými slovy, abychom byli schopni se učit přímo od reality, abychom poznali, co je pravda, tam je nám ku pomoci buddhistická filozofie, která popisuje všechny druhy věcí, které nám pomohou přímo dozvědět se, co je pravda. Ale můžeme studovat buddhistické filozofie bez skutečného buddhistického učitele a pochopit tu filozofii, aniž by nám někdo pomohl?

Existují případy buddhistických intelektuálů, kteří jen spoléhají na své velké intelektuální schopnosti a věří, že se tak mohou dozvědět, co buddhismus je, bez učitele. Ale výsledky jsou žalostné. Snižují buddhismu na intelektuální show. Řeknou vám, že studovali Dógena a opraví vaše neúplné pochopení, aniž by kdy potkali skutečné buddhistické učitele. Takhle se oni nebo vy nebo já nemohu dozvědět, co buddhismus je. Chcete-li se dozvědět, co je buddhismus, je nutné studovat a cvičit s reálným buddhistickým učitelem, s někým, kdo bude praktikovat zazen s vámi a vysvětlí vám buddhistickou filozofii a bude se chovat realisticky v reálném světě. Na druhou stranu, nemyslím si, že nemůžeme praktikovat zazen sami nebo číst buddhistické texty nebo jezdit na dny zazenu, kde není buddhistický učitel, pokud se s ním setkáme párkrát do roka. Jinými slovy, když učitel není právě k mání, my můžeme přesto přímo mít zkušenost pravdy v našem každodenním životě, můžeme přesto cvičit zazen sami doma, můžeme přesto číst a pokusit se pochopit buddhistickou filozofii a přesto se můžeme pokusit druhým vysvětlit, co buddhismus je, což je to, co se snažím dělat v tomto blogu.

Takže i když buddhistický učitel není v tuto chvíli k mání, my můžeme ukázat ostatním, kde je kuchyně, což je učení buddhismu, my můžeme ukázat druhým, jak cvičit zazen, což učení buddhismu, můžeme cvičit zazen s ostatními, což je učení buddhismu, můžeme číst texty Dógenem pro ostatní, což je učení buddhismu a můžeme se pokusit vysvětlit, co to je 'vyrovnaný stavu těla a mysli', což je učení buddhismu. A i když uděláme chybu, nebo nemůže ukázat něco správně nebo něco vysvětlit správně, když se snažíme upřímně a respektujeme, co náš učitel nám řekl o buddhismu a životě, když děláme, co je v našich sílách, dokonce i když uděláme chybu při vysvětlování buddhistické filozofie, přesto učíme buddhismus.

V tom případě, jaký je rozdíl mezi tím, když někdo učí buddhismus jako každodenní život, zazen a buddhistickou filozofii na jedné straně, a skutečným, opravodvým buddhistickým učitelem na straně druhé? Rozdíl je jasný - skutečný buddhistický učitel má skupina lidí, kteří se zajímají o to, co on nebo ona má co říct, a respektují ho jako někoho, kdo jim může ukázat cestu k pravdě.

To je to, co jsem chtěl říci o problematice učení buddhismu.

Novinky

2011-03-22T15:46:00.000+01:00

Na minulém ústraní ve Zhoři jsem narazil na zájem o mé eseje v češtině, tak se chystám v tomto blogu pokračovat. Ztratil jsem dřív motivaci sem něco česky psát, protože jsem netušil, jestli to vůbec někoho zajímá. Proto jsem tu před časem oznamoval, že další články budou jen na blogu v angličtině. Zkusím sem teda postupně přidat překlady některých článků z mého anglického blogu.

Na minulém ústraní jsem si všiml upřímného zájmu slovenských kamarádů o učení buddhismu, jak ho podává Mike. To mě potěšilo, zdá se, že Mike má na Slovensku do budoucna o zájem postaráno. Myslím, že jde o určitou "nezbožnou buddhistickou misi".

Taky doufám, že se uskuteční retreat s Mikem na Slovensku, to by bylo moc zajímavý.

Fotografie a buddhismus

2011-01-14T15:16:00.005+01:00

Co má fotografie společného s buddhismem?

Strašně moc. Víc než si kdo umí představit. Ale abychom mohli vysvětlit, proč má fotografie a buddhismus tolik společného, řekněme si pár základních věcí o buddhismu. Předně, buddhismus není náboženství v tom smyslu, že by tu byl Bůh, který by vše stvořil a řídil. V buddhismu není vrcholnou autoritou Bůh, ale obyčejná každodenní skutečnost. Proto mi připadá pochybné považovat buddhismus za náboženství. Jde spíše o přístup ke skutečnosti, k životu samotnému.

Přesto se obávám se, že někdo by náš rozhovor mohl brát jako nemístnou propagaci náboženství. Proč zatahovat buddhismus do časopisu o fotografování?

Když škrtneme to slovo buddhismus, které je beztak velmi nejasným a širokým pojmem, do kterého lze zařadit opravdu leccos, tak nám zbude skutečnost samotná. Pokud je práce například v temné komoře něčím skutečným a nikoliv naším snem, pak je to téma pro buddhistu aktuální. Ale aby mohl buddhista pracovat v temné komoře, musí zapomenout, že je buddhista. Jinými slovy, to "buddhistické", co by mohlo někomu připadat jako nemístně náboženská záležitost, je jen prostá nálepka, která ale nemá se skutečností nic společného. Buddha kdysi dávno na něco přišel, ale to, na co přišel, je naše každodenní zkušenost. Každodenní zkušenost je pro hodně lidí jakési všední nic, pro někoho to je filozofická nebo náboženská otázka. Lidé se horlivě přou, jestli klíč ke každodenní skutečnosti spočívá ve vědě, v Bohu, v materiální skutečnosti atd. Ale podle Buddhy vede přes nás samotné. Pokud je to tedy nějaká propaganda, pak se tu propaguje poznání naší vlastní zkušenosti. Například když jsme v komoře a odměřujeme čas. Jak se pří tom cítíme? Jaká je to zkušenost?

Zdá se, že jde spíše o jakési zkoumání psychologie člověka.

Ano, pokud do psychologie zařadíme tělo. Bez těla není mysl a bez mysli není tělo. Psychologové a lékaři dnes mluví o psychosomatických problémech pacientů. Jde o to, že stresující život způsobuje třeba žaludeční vředy. Vztahy v rodině způsobují vysoký tlak atd. Můžeme si všimnout, že představa, že jsme rozděleni na mentální a fyzickou stránku moc nefunguje. A nejenže nejsme rozděleni na mentální a fyzickou stránku, nejsme ani odděleni od vnějšího světa tak, jak si to skoro pořád většina z nás představuje.

Jsme snad duchové, kteří bez hranic proplouvají vesmírem, jsme plyn, který se rozplývá v prostoru?

To vůbec ne. Ale všimněme si, že když na ulici budeme hledat třeba Fandu, budeme hledat siluetu jeho těla. Fanda je pro nás tělo, které se pohybuje po ulici. Někdo z nás se zamiluje do Elišky, ale ve skutečnost se zamiloval do jejího těla. Líbí se mu její zadek, prsa. To je pro něho Eliška. Že Eliška ráda vyšívá, to ho nezajímá. To je jednostranné. Samozřejmě jsme fyzické bytosti, ale nejsme pouze fyzické bytosti. Samozřejmě naše tělo má jakési hranice - v podobě kůže. Ale tak kůže dýchá, v plicích máme vzduch, pak je tu obsah žaludku atd. Díky nervové soustavě neustále komunikujeme s okolím, ale otázka je, co je okolí a co jsme my. kde tu je jasná hranice? Kde končím já a kde začínáš ty? A podobně - když beru do ruky fotoaparát, vzniká tu jakýsi nová entita - a ta spočívá v naprostém propojení člověka a stroje.

Buddhismus tedy upozorňuje na vztah člověka a stroje, člověka a prostředí?

Přesně tak. Skutečnost lze nahlížet ze čtyř hledisek. Je tu hledisko subjektu – to jak vnímáme svět z hlediska "já", pak je tu hledisko objektu – to jak vnímáme svět jako objektivní fakta, pak je tu naše aktivita, a čtvrté hledisko je skutečnost samotná. Ačkoliv je skutečnost něco nezařaditelného, slovy nezachytitelného, přece ji lze takhle analyzovat. Když se na věc díváme ze všech stran, vidíme, že jsou to pořád jen hlediska, navíc je lze libovolně zaměňovat. A konečně se dostávám k vlastnímu focení a vyvolávání. Beru do ruky fotoaparát. Já, subjekt, beru do ruky objekt – fotoaparát. Mohli bychom to brát i obráceně: fotoaparát bere do ruky mě. Logicky to nedává smysl, ale když bereme do ruky fotoaparát, nic takového jako já a fotoaparát vlastně neexistuje, je to celistvost jedné činnosti. Proto můžeme svobodně volit, co je subjekt a co objekt. Skutečnost není jednostranná.

Co mi jako fotografovi pomůže, když si řeknu, že fotoaparát bere do ruky mě, fotografa?

Je to jen druhý pohled na skutečnost. Takový druhý pohled není něco, čeho bychom se měli držet. Když se ale celý život díváme na skutečnost jednostranně, takový obrácený pohled je osvěžující. Skutečnost není ani subjektivní, ani objektivní, ale my jako inteligentní lidé vnímáme subjektivní a objektivní stránku věcí. Pak bychom si ale mohli všimnout, že co je subjektivní a co objektivní, není dáno fixně. Lze to vyměnit.

Dobrá, máme tu pohled z jedné strany – já jsem subjekt a beru do ruky aparát, objekt. A druhý pohled – já jsem objekt a bere mě do ruky aparát. Co dál?

Jak už jsem řekl, v té akci samotné není ani subjekt, ani objekt, je to jednota. A tato jednota, celistvost akce, je vlastně samotná skutečnost. Už tu nejsou žádné teorie. To nemá jen čistě intelektuální význam, ale má to obrovský význam v našem vlastním životě. Je to naše lidská zkušenost a ukazuje se, že zkušenost celistvého prožívání věcí, činnost z celého srdce, abych tak řekl, člověka osvobozuje z jeho mentálních a intelektuálních problémů. Proto tolik lidí rádo odpočívá prostřednictvím fotografie. Prostřednictvím focení, vyvolávání, zvětšování atd. Aniž by si to museli tito lidé nutně uvědomovat, nacházejí v tom samotný smysl života. Nikoliv v tom, že se stanu úspěšným fotografem, ale že cosi dělám z celého srdce, soustředěně, klidně a současně velmi aktivně. Myslím, že to je opravdu hluboké štěstí člověka, moci být takhle klidně aktivní. A fotografie je výborná příležitost tohle štěstí prožívat. K tomu žádný buddhismus potřeba není.

Štěstí má ale mnoho podob a úrovní. Jiné je štěstí fotografa, který si právě v bazaru koupil přístroj, na který se dlouho těšil. A jiné je štěstí fotografa, který zaostřuje obraz pod zvětšovacím přístrojem.

Jedno je štěstí náhlé a dosti krátké. I když se mnou nemusíš souhlasit a řekněš, že když si koupíš Rolleiflex, tvoje štěstí bude trvat mnoho let. Ale já mám na mysli ten první okamžik, když koupenou věc bereme do ruky, laskáme se s ní. To časem pomine a nahradí ho spíš jakási úcta k tomu předmětu. Nemůžeme si dnes a denně kupovat staré fotoaparáty. Zrovna tak se nemůžeme dnes a denně zamilovávat. Ale co můžeme dnes a denně nacházet, to je štěstí člověka, který něco soustředěně a v klidu vykonává. Jeho štěstí je neomezené.

Zdá se, že v buddhismu nejde o to něco dosáhnout, ale prožívat věci takové, jaké jsou, obyčejné, každodenní. Jaký má smysl snažit se o vynikající fotografie? Jak se buddhismus dívá na otázku umění? Jaký má smysl?

Buddhismus zajímá pravda a varuje před přetvářkou. Je rozdíl mezi fotografií, která zachycuje opravdovou zkušenost fotografa, to, jak on prožívá svět, lidi, věci, a je rozdíl, když fotografie ukazuje to, co by fotograf prožívat chtěl nebo svět takový, jaký by chtěl fotograf vidět. Jedno je pravda, druhé je lež. Takže to je otázka pravdivosti, upřímnosti fotografa. Buddhismus tedy rozlišuje mezi tím, co je autentické a co je falešné. Můžete mít pravé zuby, můžete mít falešné zuby. Je dobré vědět, co je co.

Pokud nacházíme štěstí v pouhém natavování clony, pouhém zaostřování, praní fotografií atd., proč bychom měli usilovat o to poznat pravdu světa, zápasit o to vyjádřit svou zkušenost na fotografii? Je to přece dost náročný a někdy bolestivý proces, tenhle boj o pravdu?

Myslím, že to je naše lidská přirozenost. To, že si vybíráme námět fotografie, volíme citlivost filmu, matný nebo lesklý papír atd., to je všechno cesta k pokud možno pravdivému výsledku. Je naší lidskou přirozeností někam jít a o něco se snažit. Proti tomu nelze nic namítat. Buddhismus ale upozorňuje, že cestou k cíli prožíváme to, co je mložná důležitější než ten cíl - protože náš život se skládá z jednotlivých okamžiků, které jediné jsou skutečné. Když máme nějaký cíl, můžeme o něm snít dvacet třicet let. Pak třeba jednoho dne dosáhneme toho, co jsme chtěli. Konec. Zbytek života vzpomínáme na okamžik, kdy jsme cíle dosáhli. Netvrdím, ež dosažení cíle není skvělá věc. Ale je tu taky náš každodenní život a v něm je zdroj skutečného uspokojení. Zakládání filmu je tedy důležitější z hlediska našeho života, než to, zda dosáhneme úspěchu. Moderní civilizace neustále klade důraz na výsledky. Ale strašlivě zanedbává jednotlivé kroky, což není nic jiného než vlastní život. Vlastní život člověka. Kde jinde můžeme hledat krásu, hloubku, autenticitu než právě ve vlastních zkušenostech, které prožíváme v jednotlivých okamžicích obyčejných dnů? A jsou vůbec obyčejné? Že ne, to právě ukazují ty nejlepší fotografie. Ukazují nevysvětlitelné kouzlo obyčejných věcí, obyčejných zákoutí, obyčejných lidí.

Osud tohoto blogu

2010-08-31T13:28:00.000+02:00

Pokud tu někdo náhodou tohle čte, tak oznamuju, že dál už články v češtině budu publikovat jen na blogu, který byl dosud anglicky. Píšu česky sice docela často, ale publikuju to spíš na jitřní zemi, kde pak mám spoustu reakcí a diskuzí- což mě ale v poslední době už moc nezajímá a nebaví - ty věčný dohady kolem pravdy a osvícení, ze strany lidí, kteří mají své neměnné názory na buddhismus. Takže dál už budu česky publikovat na blogu v angličtině a tenhle blog nechám spát.

Hello again!

2008-11-17T21:18:00.002+01:00

Hello again! I haven't posted anything for a while and now it's time to write something again. First off, I haven't written anything recently as I was busy - besides other things - studying different Buddhist texts and making my kesa. So I just wanted to let all potential readers know that I am still practicing and studying Buddhism, just I focus more on studying than writing and also try to focus on everyday life rather than theories, but this has always been my weak point. One of few activities I can do without spacing out is driving. Or teaching English - there is no room for spacing out when there is eighteen kids sitting in front of you waiting for your instructions or orders.

Anyway, why worry. Why worry too much, it is going to be my next post.

Bussho - Přirozenost, povaha nebo podstata buddhy nebo Buddhy?

2008-09-22T23:54:00.002+02:00

Někde se můžete dočíst, že v zenu jsou dvě školy - škola náhlého osvícení a škola postupného osvícení. Ale obojí je nesmysl. Takové dělení nepochází od učitelů buddhismu, ale od jakýchsi spisovatelů a archivářů. Není žádné náhlé ani postupné osvícení. Protože tu je v každé bytosti přirozenost buddhy, není žádný cíl, co se týká dosažení osvícení.

Co to je přirozenost buddhy? Jednak bychom si měli ujasnit, že tu nejde o přirozenost Buddhy Gautamy, ale buddhy jako kvality. Jinými slovy každá bytost má přirozenost buddhy.

Tady je problém s překladem, totiž. V angličtině je tu "buddha nature". Buddha Gautama učil, že každá bytost má "buddha nature". Cože to má? Buddha učil, že každá bytost má něco vrozeného, co se projevuje pořád a pořád, tedy povahu nebo podstatu, lepší slovo je asi podstata, protože povaha je trochu vrtkavá, kdežto podstata se nemění. Tak řekněme podstatu buddhy. Dobrá, ale jakého buddhy pořád. Proč s malým písmenem. Buddha s malým písmenem je vlastně probuzená bytost. Je to někdo, kdo dosáhl pravdy, osvícení. Ale na začátku tohoto textu jsem napsal, že není žádné náhlé nebo postupné dosažení osvícení. No právě, každá bytost má podstatu probuzení. Proto není žádné náhlé nebo postupné probuzení. Probuzení už jsme v podstatě tady a teď. A to měl Buddha Gautama na mysli, když řekl, že každá bytost má podstatu buddhy, probuzení. Každá bytost je v podstatě probuzená.

Buddha Gautama řekl doslova:

"Všechny bytosti plně projevují buddha-nature (podstatu probuzené bytosti) ve svém bytí samotném. Buddha je vždy přítomen a nemění se."

Buddha je vždy přítomen a nemění se - tady Buddha nemyslel sám sebe, ale probuzení. Probuzení je stále s námi. Dokonce i když spíme, jsme pořád skrz naskrz buddhové, probuzené bytosti a projevujeme toto probuzení i ve spánku.

Z intelektuálního hlediska učení, že probuzení je vždy přítomno a nemění se, nemá moc smysl, když si uvědomíme, že většina lidí se pořád honí za nějakými vidinami nebo před něčím utíkají. Jaký smysl by mělo učení Buddhy, kdyby to bylo tak, že už jsme všichni probuzení a jasně vidíme pravdu? Takové učení by jistě smysl nemělo. Ale
když studujeme pečlivě buddhismus, nenarážíme jen na to, že už jsme probuzené bytosti ve své podstatě, ale také že většinou nejsme schopni ono probuzení projevit plně znovu a znovu. Ono tu je, to nemůžeme popřít, ale my ho ho plně neprojevujeme. Ačkoliv ho plně projevujeme v tomto okamžiku, neprojevujeme ho tehdy, když v tomto okamžiku nejsme.

Mistr Dogen v kapitole Bussho - podstata buddhy v knize Shobogenzo píše: "Právě v tomto okamžiku přítomnosti, když neděláme žádné rozdíly mezi naším vnitřním a vnějším světem, plně projevujeme podstatu buddhy, probuzení v našem vlastním bytí."

Ano, ale kdy neděláme rozdíly mezi vnitřním a vnějším světem? Málokdy. Většinou jsem to já versus svět nebo svět versus já. Nebo v hlavě mám takové a takové myšlenky a moje tělo chce to a to. Něpříklad před chvílí doprala moje pračka. Napadlo mě: "Měl bych jít a vyndat z pračky prádlo a pověsit ho. Hmm, jsem teď moc unavený, udělám to později. Neměl bych odkládat věci pořád na jindy. Nebaví mě manuální práce. Co jsem vůbec za člověka?" To je typická ukázka mraků, které zahalili slunce buddhovské podstaty Romana Válka. Roman Válek byl přepaden sérií myšlenek, kde se začal štěpit na malé kousky, které mluví samy k sobě, ačkoliv je vždy jednotou a neoddělitelně splývá s vesmírem. Považuje sám sebe za "někoho", ačkoliv je pouze skutečností, která je bez poskvrny.

Teď si ukážeme, jak se chová Roman Válek, když ho nezahalili mraky zbytečných myšlenek: "Ha, pračka doprala. Jdu vyndat prádlo." A odchází do kuchyně vyndat prádlo. Nic na tom není, tady se buddhovská podstata, která tu je tak jako tak a nemusíme se snažit si ji nějak vydobýt nebo se ji naučit nebo ji najít, projevila v plné své kráse.

Někdy teda něco prostě děláme jako celek "já se rovná vesmír" a jindy se uměle oddělujeme od světa, od vesmíru - jsem hrozný, ale tahle kytka je nádherná, chci být kytka. Ale my jsme kytka! Kdo jiný by to měl být než my sami?

Na druhou stranu, nemůžeme čekat, že když budeme cvičit pravidelně zazen, nikdy nebudeme podléhat žádným chmurným myšlenkám nebo pocitům oddělenosti. A nemůžeme čekat, že jednoho dne, po dvaceti nebo třiceti letech zazenu, se mávnutím kouzelného proutku staneme celistvými a pak už tak zůstaneme po celý zbytek života.
Kodo Sawaki, japonský mistr 20.století říkal, že když ten "bláznivý Sawaki" cvičí zazen, pak už není blázen. Takže je to pořád znovu a znovu od bláznovství do moudrosti a zpátky k bláznovství. Není to cesta od A do B ale od A do A pořád znovu a znovu bez hledání nějakého zisku. Každý okamžik našeho života je začátek a konec Cesty.

Nejde tu tedy o žádné dosahování probuzení v budoucnosti ani o žádné probuzení v minulosti - zkrátka tak jak jsme v tomto okamžiku tady na tomto místě, už jasně ukazujeme své probuzení. Není tu tedy o co usilovat, co se týká probuzení. Když hledáme probuzení, jako by to byl nějaký zvláštní mentální stav, hledáme něco, co je pouze produktem naší fantazie. A když jsme pyšní na své probuzení v minulosti, opět si jen hrajeme s fantazií. V tomto okamžiku už jsme plně vyvinutou probuzenou bytostí. A to i tehdy, když tomu nevěříme.

Mistr Dogen upozorňuje na to, že lidé se většinou ptají, zda máme podstatu probuzení nebo ne. A místo toho navrhuje, abychom místo otázky, zda to máme nebo ne, řešili otázku, co to je, ta podstata buddhy.

Lidé se snadno spokojí s jednostrannými závěry jako: Jsem osvícený. Nejsem osvícený. Rozumím buddhismu. Nerozumím buddhismu. Jsem dobrý člověk. Nejsem dobrý člověk. Miluju tě. Nemiluju tě. Ale to jsou všechno jednostranné myšlenky. Místo toho bychom v buddhismu měli řešit, co to JE osvícení, co to je buddhismus, co to je dobrý, co to je milovat atd. Dokud nepochopíme, co to je osvícení nejen na intelektuální, ale také na úrovni vlastního jednání v každodenním životě, budeme zbytečně ztrácet čas otázkami typu "jsem nebo nejsem buddha?"

Úžasná hodnota zazenu spočívá v tom, že místo odpovědí na otázky "jsem osvícený?" nebo "má tohle smysl?" nebo "jsem dobrý člověk?" nám zazen dává možnost prostě být v tomto okamžiku - nezávisle na svých jednostranných myšlenkách a v tomto okamžiku na tomto místě prostě a jednoduše bez zvláštního intelektuálního nebo fyzického úsilí projevovat podstatu buddhy, podstatu probuzené bytosti. Zazen je úžasný v tom, že není způsobem, jak dosáhnout pravdy, ale dosahováním pravdy v tomto okamžiku na tomto místě. Zazen potvrzuje slova Gautamy Buddhy, že každá bytost má podstatu buddhy, probuzení. Když cvičíme zazen, konečně můžeme projevit to, co je za myšlenkami, to co je za subjektem a objektem, to, co je za intelektuálními závěry a můžeme si všimnout, žetu je něco, co nelze vyjádřit slovy, ale co má samo o sobě naprosto jasnou hodnotu, kterou nelze zpochybnit ani slovem, ani skutkem.

Než Buddha poznal pravdu, zajímalo ho, proč lidé tolik trpí, zajímalo ho, zda je takové utrpení nutné v životě člověka. A když poznal pravdu, viděl, že určitá dávka bolesti nebo utrpení bude vždy doprovázet lidský život, ale když skrz naskrz poznáme svou osvícenou, pravdivou podstatu a tuto podstatu probuzení vložíme do každodenního jednání, nejenže sami sebe zbavíme veliké dávky utrpení, ale navíc naši přirozenost a vyrovnané jednání budeme přenášet na druhé a ti z toho budou mít užitek.

Tak vidíme, že buddhismus je učení o tom, co už máme tady a teď naprosto neporušené a čisté, zatímco naprostá většina lidí tuto neporušenou a čistou podstatu sebe nedokáže znovu a znovu plně projevovat. To ale není důvod k zoufání. Můžeme se rozhlédnout po přírodě - ačkoliv všechny bytosti mají podstatu probuzení, v přírodě dochází k neustálému zabíjení nebo umírání přirozenou cestou, všechny bytosti pořád podléhají nemocem a umírají nebo je jiné bytosti polykají. Týká se to nejen zvířat ale také rostlin a baktérií atd. Můžeme se dále podílet na tomto vášnivém, divokém životě ve vesmíru, nebo můžeme proniknout sami sebou a celým vesmírem v jednom jediném gestu. V jednom jediném gestu už je celý vesmír bez poskvrny. Dobrá, tohle zní pompézně, řeknu to prostě - jedno gesto člověka v tomto okamžiku vzešlo z čistoty a vrací se do čistoty. Není tu nic, co bychom měli napravovat, leda své neustálé dotěrné myšlenky a dotěrné pocity. V tomto okamžiku, kdy prostě něco děláme, jsme nejen probuzení, ale také toto probuzení projevujeme jako skutečnost, kterou nelze zachytit nebo hodnotit slovy. Jsme osvobozeni od sebe jako subjektu, osvobozeni od sebe jako objektu, a osvobozeni od nutnosti dosáhnout osvícení. Ačkoliv já - to, co jsem ve skutečnosti - nemizí, není tu žádná překážka pro život a smrt. Je tu jen přítomnost, kterou nelze rozdělit na dvě poloviny. Je tu celek, který nemá hranice ani dno. Je tu svoboda, která vůbec neexistuje, proto může být nazvána pravou svobodou. A to vše je možné jen proto, že každá bytost má podstatu probuzení v přítomnosti a na tomto místě.

Potřebujeme zlé učitele

2008-09-21T20:48:00.001+02:00

U lidí, kteří se zajímají o východní filozofie, se často setkáváme s očekáváním soucitného, laskavého jednání u těch, kteří mají východní filozofie učit druhé. Takže pokud narazíme na někoho, kdo se snaží učit buddhismus nebo nějaké jiné východní náboženství, ale jde především o buddhismus, a ten člověk někoho kritizuje nebo se dokonce zlobí nebo používá hrubé nadávky, hodně lidí se odvrátí s tím, že tak zlostný nebo kritický člověk jistě nebude skutečně moudrý.

Ale jaký druh soucitu potřebujeme v tomto šíleném světě plném nenávisti, válek a politických soubojů? Potřebujeme, aby nás jako malé nebohé děti moudrý učitel stále jen hladil, chválil, pofoukal bebíčko a dovedl nás za ruku na záchod? Nebo potřebujeme někoho, kdo vidí jasně, co je skutečnost a co ne? Pokud přijmeme jen chlácholivé hodné strýčky a tetičky, kteří nikdo nikoho nekritizují, těžko přijdeme na kloub vlastním iluzím o sobě a světě. Jeden tibetský učitel buddhismu nazval soucit, který neobsahuje kritiku nebo zlost, soucit pro hlupáky.

Proč bychom měli odmítat učitele buddhismu, kteří dokážou zvýšit hlas, označit někoho za hlupáka, vlepit někomu pohlavek a poslat ke všem čertům všechny falešné učitele buddhismu? Bojíme se snad, že bychom my sami mohli skončit jako ti, které učitel poslal ke všem čertům nebo neuznal jako dost moudré? Kdykoliv jsem narazil na učitele buddhismu, který mě káral nebo zvýšil hlas nebo kritizoval jiné školy buddhismu, snažil jsem se rozlišit mezi tím, zda jde o jeho nebo její vlastní frustraci, neštěstí, které si vybíjí v kritice druhých a zlosti, nebo zda jde o upřímnou snahu pojmenovat věci a lidi pravým jménem a ukázat tak druhým cestu k pravdě.

Protože je na světě tolik násilí a zlosti, myslíme si, že buddhistický učitel tu je od toho, aby šel příkladem, aby sám nešířil kritické myšlení a zlost. Ale pokud buddhistický učitel nebude kritický a nebude se zlobit, nepronikne jeho učení až do našeho srdce. Jsou učitelé, kteří se nikdy nezlobí, ale nevím, kam jejich učení vede, nemohu to posuzovat. Na druhou stranu vím, že kritika a zlost mých vlastních učitelů mi pomohla být laskavější a soucitnější k druhým. To zní divně - kárali mě snad za to, že jsem málo soucitný nebo za to, že se zlobím? Nikoliv, kárali mě za to, pokud jsem si vytvářel nějaké umělé světy, v kterých já a ostatní hráli nějaké role, což bylo určité divadlo vytvořené v mé fantazii. Jejich kritika, případně zloba, mi pomohla otevřít oči a vidět sebe a druhé realisticky. Například můj současný učitel mě svým přísným, nesmlouvavým pohledem na svět a na lidi, paradoxně, naučil mnohem více milovat a vážit si určitých lidí. To, co jsem dřív odmávl rukou jako podružné, dnes oceňuju jako nádherné. A když se někdo zlobí, třeba moje přítelkyně na poměry ve škole, neříkám jí, nezlob se, buď moudrá...
Nesnažím se jí vtáhnout do nějakého vysněného světa, kde se všichni mají rádi a jsou skvělí, protože to není realistický pohled na svět. Místo toho s ní řeším, co jí zlobí a ona se tak přirozeně uklidní.

Už Buddha - samozřejmě svým noblesním stylem - kritizoval všechny, kteří pokroutili jeho učení. A tak v tom pokračovali další učitelé buddhismu a jakmile se buddhismus dostal do Číny, tady už si učitelé opravdu nebrali servítky. Tu někoho praštili, tu někomu neodpověděli, tu ho poslali ke všem čertům. Například jeden učitel prohlásil: "Tvrzení, že buddhismus, taoismus a konfucianismus jsou jedno, je horší než vřeštění opic." Jiný učitel, když se dozvěděl, že Buddha po svém narození vykřikl, že on je na celém světě nejmoudřejší a nejvznešenější, řekl, že kdyby u toho byl, roztrhne ho na dva kusy. A jsou další a další příklady nesmírně tvrdého, nekompromisního zacházení s falešnou filozofií, která překrucuje buddhismus a s žáky, kteří míjejí svůj cíl. Neumím si přestavit, co by z buddhismu dnes zbylo, kdyby takoví kritičtí a nekompromisní patriarchové nebyli.

Bojíme se, že zlost a kritičnost svádí buddhismus na scestí a řadí ho do stejné linie jako je fašismus, komunismus (myslím ten nenávistný, diktátorský druh komunismu) a jiné směry, které prosazují jednu věc na úkor druhé nebo jedny na úkor druhých. Ale nesmíme zapomenout, že buddhismus není povinný, nikdo není nucen studovat a cvičit buddhismus a v Číně a Japonsku dlouho platila tradice, že kdo měl zájem stát se buddhistickým mnichem, dostal nejdřív vynadáno, pak ho polili studenou vodou, pak ho vyhnali a teprve když několik dní o hladu cvičil zazen před branou kláštera, uznali, že má zřejmě skutečný zájem o buddhismus a pustili ho dovnitř.

Ten hněv a kritika v rámci buddhismu prostě není hněv a kritika frustrovaného, zakomplexovaného tyrana, který chce rozmetat na kusy, co mu přijde do cesty. Je to hněv a kritika soucitného, laskavého rodiče - leadera, který dbá na to, aby jeho potomci - team - nesešli s cesty nebo se vrátili na cestu a vede je přísně a jasně.

Pokud někdo v buddhismu narazíte na zlobící se učitele, prosím, dejte si pozor, zda ta zlost není prachobyčejná reakce na nevyřešené osobní problémy dotyčného nebo nějaká póza. Pokud se někdo zlobí v jednom kuse, zjevně nejde o zlost soucitného buddhy. Můj učitel se třeba zlobí jen výjimečně a to většinou když vidí, že někdo ignoruje potřeby druhého nebo se chová neomaleně. To je soucitná zlost, která má probudit ty, co dřímou nebo přímo spí.

Čtyři vznešené pravdy

2008-08-31T22:56:00.001+02:00

Trvalo asi 100 let od smrti Buddhy, než jeho učení začal někdo zapisovat. Během těch sta let mohlo dojít k značnému zkreslení učení Buddhy. Traduje se, že čtyři vznešené pravdy byly předmětem jeho první přednášky, kterou dal svým bývalým pěti spoluhledačům, asketům. On se k nim totiž vrátil poté, co měl pochybnosti, zda to, co poznal - pravdu -je vůbec možné někoho učit, zdálo se mu, že to nebude možné vysvětlit, ale podle pověsti se mu zjevil nějaký bůh z nebe a povzbudil ho, aby se o to pokusil. Buddha teda první co učil, byly čtyři vznešené pravdy.

Tradičně se tyto vznešené pravdy učí takto:

Duhkha-satya - pravda o utrpení
Samudaya-satya - pravda o příčinách, kořenech utrpení
Nirodha-satya - pravda o odstranění utrpení
Marga-satya - pravda o správné cestě

Theravada - určitý směr v buddhismu - vysvětluje tyto čtyři pravdy takto: Vše na světě je utrpení. Všechno toto utrpení je způsobena tužbami lidí. Proto musíme odstranit touhy. Když odstraníme touhy, najdeme správnou cestu.

Když se člověk pustí do studia buddhismu, neměl by se ani přecenovat, tudíž myslet si, že to má na háku a že stačí přečíst jeden odstavec a je to jasné jako facka, ani by se neměl podceňovat a skočit na každou ideu, která je mu předkládána. A když se zamyslíme nad tím, jak theravada a potažmo spousta buddhistů vidí filozofii čtyř vznešených pravd, můžeme mít pochybnosti nebo to vidět kriticky. A takto kriticky se mohli k výkladu buddhismu stavět celé generace čínských nebo japosnkých mistrů, zjednodušeně vzato - Zenová tradice není ochotná přejímat takovou interpretaci čtyř vznešených pravd.

Jednak vše na světě zjevně není utrpení. Náš život, ať jsme ateisti, materialisti, idealisti nebo cokoliv, prostě není pořád jen utrpení, ale v životě zažíváme spoustu radostí. Další podivná věc je, že by příčinou všeho utrpení, které skutečně na světě je, akorát ho není tolik, byly touhy lidí. Například když někde vybuchne sopka a zasype celé vesnice a zemře spousta lidí, jistě to nebylo proto, že tito lidé měli touhy. Spousta utrpení na světě pochází z povahy vesmíru a z toho jak funguje. Jelikož jsme jako lidé součástí vesmíru, kde pořád něco zaniká a je nahrazováno něčím jiným, pořád nás napadají viry a bakterie a naše tělo stárně a nakonec umíráme. Neumíráme proto, že bychom něco chtěli, po něčem toužili, ale protože jsme součástí vesmíru. Ale je pravda, že když přestaneme toužit po životě, když nám bude lhostejné, zda zemřeme nebo ne, samozřejmě přestaneme trpět kvůli umírání. Přesto se zdá, že přímou příčinou je vesmír s jeho nekompromisními zákony, nikoliv naše touha. Pokud nás zasáhne nějaká přírodní katastrofa, i ten, kdo už nemá touhy, bude cítit fyzickou bolest, když se na něho zřítí dům nebo skála atd. A tuto bolest neodstraní ani jeho naprostá absence tužeb. Podobně Kristus na kříži trpěl, ačkoliv zjevně neměl žádné touhy po sexu, úspěchu, penězích, dobrém jídle atd. Toto utrpení způsobovaly přírodní zákony - když někoho probodáte hřebíky, je to nesmírně bolestivé.

Další probém je, že pokud odstraníme touhy, s nimi tedy i sexuální touhy a touhy mít děti, odstraníme podstatu lidského života, který je možný jen díky sexu. Buddhismus by byl opravdu nesmírně podivně nihilistický směr, pokud by podporoval zánik lidstva. A pokud si myslíte, že je možné s někým spát, aniž bychom po něm toužili, pak vám přeju hezké sexuální zážitky, to už bude lepší jít do laboratoře a odevzdat sperma do zkumavky.

Správná cesta podle tradice theravady spočívá v osmidílné stezka, která zase spočívá ve správném pohledu, správném myšlení, správné řeči, správném chování, správném životě, správném úsilí, správném stavu těla, správném stavu mysli.

Pokud tato filozofie, tyto čtyři vznešené pravdy nám nedávají moc smyslu, nemusíme ještě házet flintu do žita a lámat nad buddhismem hůl jako nad něčím, co je příliš vzdálené realistickému a smysluplnému životu. Buddhismus opravdu není takhle nedostupný a vzdálený člověku, jak by se mohlo zdát. Za to mohou zkreslené a zkostnatělé interpretace lidí, kteří se snažili buddhismus pochopit, ale nepodařilo se jim to, jak se zdá. Jsou ale i jiní učitelé buddhismu, jejichž interpretace a vysvětlení buddhismu nám může dávat smysl. Nejde tu o to zbytečně se hádat, kdo má pravdu, jen se zaměřit tím směrem, kde vidíme světlo. A já jsem to světlo spatřil ve filozofii mistra Dogena, který buddhismus učí jako něco, co je ve skutečnosti nesmírně blízké každodennímu životu a není to vůbec takový idealismus a cesta dokonalosti a odříkání, jak se většinou buddhismus jeví.

Mistr Dogen filozofii buddhismu v podstatě dělí na čtyři principy. Princip subjektivní, objektivní, aktivní a pravdivý. Jinými slovy, skutečnost, pravda, je podle Dogena něco, co lze rozložit na subjekt, objekt, akci, což dohromady dává samotnou skutečnost. Takové vysvětlení buddhismu odhalil v díle mistra Dogena mistr Nishijima, učitel mého učitele. Mistr Nishijima si všiml, že Dogen vše zkoumá právě z těchto čtyřech hledisek a nakonec došel k závěru, že čtyři vznešené pravdy, jak je učil Buddha, zjevně korespondují se čtyřmi hledisky mistra Dogena.

Takové vysvětlení může být odvážné, nicméně jde o to, zda to dává smysl a zda to lze ověřit v životě. Mně samotnému to dává smysl už dávno a v životě to ověřuju pořád. Kdykoliv sejdu z cesty, je to proto, že se na svět dívám jednostranně - buď příliš materialisticky nebo příliš idealisticky a zapomínám na akci samotnou, která je
prahem pravdy, skutečnosti a smyslu buddhismu.

Buddha žil v době, kdy Indii ovládaly dva extrémní filozofické proudy - idealismus a materialismus. Ačkoliv Buddha nejdřív hledal pravdu u idealistů, nenašel ji tam a našel ji ve skutečnosti samotné, která není ani zcela ideální, ani zcela materiální, ani zcela subjektivní, ani zcela objektivní, je prostě za protiklady, taková, jaká je, je celistvá a slovy sotva zachytitelná. Ačkoliv většina lidí na světě považuje buddhismus za jistý druh idealismu, to je špatné pochopení, buddhismus je prostě, ač to zní neuvěřitelně, nekompromisní a nejčistší realismus, jaký si dokážeme představit. Realismus si většinou představujeme jako dost materialistické pojetí světa, ale to není realismus, ale materialismus. Realismus je tam, kde to, co je nejdůležitější, je skutečnost samotná. Někdo může říct: "Jsem realista, proto vydělávám hodně peněz. Jestli si myslíte, že nepotřebujete skoro žádné peníze, jste snílek." Idealista řekne: "Obejdu se bez peněz." A zahyne hlady. Buddhista řekne: "Potřebuju tolik a tolik, abych nakoupil jídlo a zaplatil nájem a odpočinul si na dovolené." To je realismus, ne snaha být bohatý nebo hledat štěstí v pohodlí luxusního bydlení a luxusní dovolené.

Pokud nám teda svítá a nevadí nám, že buddhismus není idealismus a že neodstraňuje zcela ani touhy a materiální potřeby, pokusím se vysvětlit čtyři vznešené pravdy ve světle Dogenova chápání buddhismu.

První vznešená pravda - vše je utrpení.

Když se zamyslíme nad stavem světa a analyzujeme ho, musíme si všimnout, že na světě skutečně spousta věcí nefunguje, jak by se nám líbilo, ani tak, jak by se to líbilo druhým. Je tu spousta válek, hladu, pohrom, katastrof, bolesti, nemocí. Ano, život je vlastně strašný, pokud si ovšem představíme nějaký ideální stav světa. Z ideálního hlediska je svět strašlivý, děsivý a nesnesitelný. Mnoho lidí to tak cítí.

Druhá vznešená pravda - příčinou utrpení jsou lidské touhy.

V životě si všímáme, že máme mnoho materiálních potřeb. Jídlo, pití, teplo, světlo, to všechno stojí spoustu peněz a jsou lidé, kteří toho nemají dostatek. Když nemáme dost zdravého jídla, onemocníme, když nemáme teplo, taky trpíme, nachladíme se, onemocníme, můžeme zmrznout. Takže pokud nechceme zahynout, musíme přijmout fakt, že k životu je potřeba určité množství materiálních věcí. Otázka je, proč bychom si měli dopřávat mnohem víc, než potřebujeme. Ke štěstí stačí jen to nutné. Nemusíme se rozmazlovat. Můžeme se naučit žít tak, aby tělo dostalo prostě to, co skutečně potřebuje a ne to, co si myslíme, že potřebuje, což jsou někdy drogy, jindy
přehršle sexu atd.

Třetí vznešená pravda - musíme odstranit touhy.

Co musíme odstranit, abychom zbytečně netrpěli, je odstranění nesmyslných tužeb. Jednak je to idealistické vidění světa, čili přestat snít o světě, kde je vše dokonalé a radostné. Takový svět prostě nikdy nebyl a nikdy nebude, odporuje to základním zákonům vesmíru. A současně bychom měli přestat snít o tom, že my se jednou staneme dokonalými, naprosto mírumilovnými, moudrými lidmi, kteří nebudou mít žádné problémy a budou jen všude rozdávat radost a lásku. To je velmi nebezpečná touha, která užírá statisíce lidí na celém světě, a nejvíc tato touha napadá buddhisty všeho druhu. Je to nebezpečná nákaza. Nakažený ji nepovažuje za nemoc, naopak si ji hrdě pěstuje a tvrdí ostatním, že by ji od něho měli chytit. Ve skutečnosti nakažený nemůže nikdy najít klid a radost, uvolnit se v životě, protože jeho život je podle něho pořád vzdálen ideálu. Taková nemoc na první pohled působí jako ušlechtilé usilování a obětování se, ve skutečnosti je to prostě jen odmítání skutečnosti, která je vůči ideálům lidí naprosto lhostejná. To neznamená, že buddhismus očištěný od takové idealistické snahy je cynický. Vůbec ne, buddhismus je velmi laskavý a má jasné a dost obtížné cíle. Ale jeho laskavost právě spočívá v tom, že lidem nabízí pravdu, která nakonec může člověku dát mnoho klidu a radosti, nabízí něco, co lze dosáhnout v tomto životě, ale nenabízí zázraky a dokonalost. Buddhismus, Buddhovo učení se kriticky staví k idealistickému vidění světa, i když to vypadá, že je sám idealistický. Proč na tolik lidí působí Buddhovo chování a učení tak vznešeně? Je to prostě proto, že ve srovnání s tím, jak vypadá život většiny lidí, což jsou kolem nás hlavně lidé hltající vulgární bulvár na jedné straně a neurotičtí intelektuálové na druhé straně, je Buddhova cesta úžasné zářivá a čistá. Její zářivost a čistota ovšem nespočívá ve vyholené hlavě, fialových oděvech, bosých nohách a krásných myšlenkách, což jsou projevy buddhistických mnichů , což není nic zvláštního, ale v tom, že ukazuje na něco, co přesahuje naše běžné, materialistické nebo idealistické chápání světa a ukazuje to přímo před našim nosem, ukazuje to optimisticky, nadšeně a s humorem. Je to jako osvěžující sprcha po dni stráveném v dusné, zatuchlé kanceláři.

Čtvrtá vznešená pravda - když odstraníme touhy, najdeme správnou cestu.

Vskutku, když přestaneme toužit po dokonalém světě a dokonalém životě a vrátíme se v klidu do kuchyně, kde umyjeme nádobí, na zahradu, kde zalijeme záhon, do koupelny, kde se umyjeme, do postele, kde si narovnáme polštář, do kanceláře, kde doděláme to, co jsme nestihli včera, do kavárny, kde si popovídáme s kamarády, pak realizujeme to, co je nazváno Osmidílná stezka. Protože nebudeme vnucovat své názory druhým a lámat hůl nad každým, kdo s námi nebude souhlasit, budeme realizovat správný pohled. Protože nebudeme pořád život nahrazovat myšlenkami, ale budeme je pouze používat pro užitek druhých a vlastní, budeme správně myslet. Protože nebudeme křičet na druhé a nadávat jim a házet na ně špínu a pomlouvat je, budeme správně mluvit. Protože každý den budeme pracovat a pečlivě se mýt a oblékat a ohleduplně jezdit v provozu a nebudeme předjíždět v zatáčce, budeme se správně chovat. Protože si rozvrhneme, co v našem životě je nutné a co ne, co je prospěšné pro nás a pro druhé a co je škodlivé, budeme správně žít. Protože se budeme snažit něco dělat pořád znovu a znovu a nebudeme myslet na to, co z toho budeme mít, ale místo toho prostě budeme dělat věci pořádně, bez egostických cílů, budeme správně usilovat. Protože dáme tělu dost jídla a vitamínů a živin a spánku a fyzického cvičení, aby bylo zdravé, budeme mít správný stav těla a pokud nebudeme mysl zamořovat jednostrannými a fanatickými názory a nesmyslnými sny, budeme mít i správnou mysl.

Tak vidíme, že dosáhnout vyrovnaného a uspokojivého života, není nic lehkého, na druhou stranu to není ani nic nedosažitelného. Je to ale mnohem spíš každodenní úkol a životní způsob než vysoký, vzdálený cíl v budoucnu. Proto s buddhismem může začít kdokoliv optimisticky už dnes a nemusí si myslet, že ho čeká třicet let temna a nakonec velká záře a konečné osvobození. Ve skutečnosti ho čeká třicet let radostí, práce, odpočinku, námahy, optimismu, pesimismu, dobré nálady, špatné nálady, nadšení, zklamání, chápání, nechápání, dobrého jídla a pití a spousta problémů. Čeká ho život, to je vše. Ale život nesmírně zajímavý, neboť znovu a znovu probuzený a
spokojený. A nemůžeme popřít, že takový život může přinést opravdu zajímavé výsledky. Ty jsou ale teď vedlejší.

Každý okamžik, kdy jsme to, co jsme a jsme tak, jak jsme, je nakonec to nejúžasnější, co člověk může zažít.

Jak se zazen začíná projevovat v životě

2008-08-11T22:36:00.003+02:00

Jedna žena mě požádala, abych zkusil vysvětlit, jak se zazen začíná projevovat v mém životě.

Tady je tedy pokus o vysvětlení:

Nejdřív bych chtěl říct, že jsem přesvědčen, že každý člověk bez ohledu vyznání či nevyznání je nositelem jakési elementární kvality, která spočívá v krystalicky čisté radosti ze života a spojení s Bohem. To, co většině lidem tuto kvalitu kazí, jsou jejich neodbytné myšlenky, pocity, názory... Můžeme si představit třeba pijáka piva v hospodě - ve chvíli, kdy k ústům dává orosený půllitr a polyká první doušek, jeho ego, jeho názory, jeho problémy jsou tatam. To může trvat takové dvě tři vteřiny. A ten člověk se třeba ještě tentýž večer popere, pak zmlátí doma manželku, rozbije vázu, druhý den někomu ukradne peněženku. Ale ta čistá kvalita v tom člověku pořád je k dispozici. Jogíni a různí buddhisté a často i křesťané v modlitbě si tuto čistotu začínají uvědomovat, pak ji vyhledávají a pak zase přebíjejí svými názory a kategoriemi, kterých se nechtějí vzdát. Proto si myslím, že i já jsem od malička v sobě nosil tutéž radost a čistotu a nevinnost, kterou v sobě nosím dnes. Dnes ji ovšem umím odkrývat a používat. Zkušený jogín někdy řekne, že si dokáže kdykoliv navodit stav bez ega. Já bych řekl, že když prostě něco přes den dělám a nejsem otrokem dotěrných myšlenek nebo dotěrných, neodbytných pocitů, pak i já nejsem "pochodující ego". Zajímavé je, že když se zkoumající člověk jako já pustí do cvičení a studia buddhismu, samozřejmě se začne pozorovat a hledat na sobě změny. První tři měsíce mého cvičení byly samé pozorování, nespokojenost, hodnocení, hledání onoho ideálního stavu, frustrace, zmatek atd. Paradoxně tedy můj začátek cvičení buddhismu do jisté míry zkomplikoval a pošpinil můj život. Na druhou stranu jsem cítil, jak v nestřežených okamžicích se během zazenu moje mysl a tělo samo dostává do stavu, který dokážu ocenit dnes, ale tehdy jsem byl vlastně jakýmsi zmateným pozorovatelem svého štěstí, které jsem si prostě nedokázal uvědomit, nedokázal ocenit, zachytit. Zjednodušeně řečeno se tedy na začátku a pak z mnoha jiných důvodů několik let má praxe sotva dostávala do každodenního života. Na druhou stranu si pamatuju šťastná a osvobozená rána po zazenu, a šťastné a osvobozené večery po zazenu - dokud jsem nebyl konfrontován s nějakou situací nebo člověkem, který nastartoval mé ego, mé předsudky, strachy, frustrace - pak se jakoby efekt zazenu na nějakou dobu vytratil.

Myslím, že by tento koloběh osvobození a návratů do egostického, zmateného, vystrašeného stavu trval až do mé smrti. Až do smrti bych psal na JZ eseje o pravdě, čistotě, radosti... a současně se v životě znovu a znovu dostával do situací, kdy ten potenciál, který jsem poznal, byl ušlapán a zašlapán do hlíny oním jakýmsi egem.Tento stav věcí by zřejmě pokračoval, protože jeden můj učitel byl čistě podvodník, který cvičil zazen jen jako součást své hry na mistra a ve skutečnosti ho zajímal společenský úspěch a uznání a pohodlný život, a druhý učitel, a to říkám nerad, protože to je pořád opravdu nesmírně laskavý, trpělivý, zkušený a upřímný mistr, tedy tento druhý učitel se mi jednak nemohl z důvodu obrovského počtu žáků věnovat a hlavně jeho chápání buddhismu ve mě vyvolávalo pocity viny a hledání ideálu, tedy snažil jsem se někým stát... měl jsem v jeho přítomnosti neodbytný pocit, že jsem nedostatečně moudrý, klidný, nedostatečně zralý a zkušený a to mi vlastně zamořovalo mysl. Jestli je to jeho chyba, to bych nechal stranou. V každém případě jsem v té době nenašel kloudný recept na spojení buddhismu a každodenních problémů a konfliktů, ať už se sebou samotným nebo s druhými lidmi. Netvrdím že konflitky musí zmizet, jen by jich nemuselo být tolik.

Až jsem narazil na knížku Brada Warnera, který buddhismus vysvětloval způsobem, který mi byl již znám, tedy jeho filozofické výklady buddhismu dávaly smysl a už jsem je sám uznával, ale co bylo snad ještě důležitější, bylo to, že mezi řádky, narozdíl od většiny buddhistických knih, které jsem četl, nestálo, nebo mé ego tam nečetlo" Jsi špatný člověk. Zlepši se. Když jsem tu knihu přečetl, jako by ze mě spadlo obrovské břemeno viny, pocit neschopnosti a nedostatečnosti zmizel. Něco jsem pochopil, ale ne intelektuálně, ale celým tělem a celou myslí, a toto pochopení bylo umožněno skrytou zprávou mezi řádky Warnerovy knihy. Kdybych tu zprávu měl dekodovat, zněla by asi takhle: "Skutečnost je tohle. Není ani špatná ani dobrá. Je to prostě skutečnost. Ty jsi skutečný. Nejde tu o dobro nebo zlo. To, co prostě děláš teď, to je to, co hledáš. To je konečné řešení všech tvých problémů, aspoň na filozofické úrovni. Když to pochopíš, přirozeně se to vlije do tvého chování v každodenním životě. Když si budeš myslet, že něco je špatně, narazíš na odpor uvnitř sebe i mimo sebe. Když si budeš myslet, že něco je dobře, narazíš na odpor uvnitř sebe i mimo sebe. Skutečnost je něco, s čím nelze smlouvat, nelze ji oklamat. Když ji takovou přijmeš, když ji přestaneš překrývat hodnocením a pojmy, současně se svými hodnocením zmizíš i ty. Zůstane jen to, co je. Toto, co je, je něco, s čím lze nádherně pracovat. Není to tedy jen jakási suchá tvrdá zeď, která se s tebou odmítá bavit. Tato nesmlouvavá skutečnost je jednou šálek čaje, jindy dopravní zácpa, jindy rozčilený soused, jindy něžná milenka, jindy dojemný příběh, jindy zapeklitý problém, jindy klid v horké vaně, jindy mrazivý večer."

I já jsem tyto argumenty znal, ale jaksi se nedostaly do mé osobnosti. Byl jsem příliš idealistický, a jindy příliš nenasytný. Proto nabádám čtenáře, aby sami sebe nemučili představami o své malosti, sobeckosti, neschopnosti, nečistotě a hlouposti. Tak to není, jsme už teď všichni plni Boha a pravdy. Teprve když se této úžasné kvalitě přestáváme bránit, probouzíme se - říkejte tomu jak chcete - probouzíme se do toho, co tu prostě je, za našimi pojmy, chápáním, egoismem, frustrací, ideály a sny.

A tak jsem díky knize Brada Warnera poznal, že problém není v mé malosti nebo nedostatečné moudrosti nebo přílišném egoismu, ale v neschopnosti ocenit sám sebe. Nemyslím to tak, že jsem snad měl ocenit, že jsem "už osvícený". Nejde o to, že bych dosáhl před pár lety osvícení a pořád se tomu bránil uvěřit. Myslím to tak, že jsem sice díky buddhismu docela brzo našel cenu Skutečnosti, ale nedokázal jsem tuto kvalitu udržovat při životě, držel jsem ji v jakémsi inkubátoru, aby zcela neumřela. Ona nikdy neumřela, ale nebyla většinou schopna života. Ten inkubátot, to byly mé nesčetné eseje na JZ, mé tiché večery zazenu, kdy toto mé "dítě" na chvíli otvíralo oči a začalo se natahovat po nějakém tom prsu. Ale záhy zase upadlo do bezvědomí.

Díky knize Brada Warnera jsem tedy narazil na jakousi buddhistickou rodinu, jejíž původ je v Japonsku. Zjistil jsem, kdo byl učitelem Brada, byl to mistr Nishijima. Zjistil jsem, že tento mistr byl žákem Kodo Sawakiho, který učil v podstatě totéž, co v knize Brada zní, ovšem teprve Bradův způsob podání u mě zafungoval, protože v jeho tonu není ani špetka japonské exotické mystiky, není tu žádný obdiv k starým japonským mistrům, jaký cítím, když čtu Sawakiho. Kdo by taky obdivoval někoho, kdo hraje rock na basovou kytaru a hltá filmy s příšerami, které přepadly New York. Brad dokázal něco, co jsem nikdy nikdy netušil, že je možné. Stát se skutečným učitelem buddhismu a současně zůstat zcela obyčejným, zcela neobdivuhodným, zcela běžným, zcela nedokonalým, zcela zaměstaným, moderním, nechutně americkým, nechutně civilizovaným člověkem. Brad ve mě nevyvolává sny o japonských mistrech, kteří "už nic nepotřebují". Brad potřebuje své příšerky a basovou kytaru .

A tak jsem nakonec našel učitele, který byl Bradův dharmový spolužák a dnes je to muž v důchodovém věku. Uplně jiný než Brad, a naprosto stejně obyčejný a civilizovaný. Od té doby, co jsem s ním v kontaktu, jsem se toho hodně naučil. Jak už jsem psal v předchozím příspěvku, Mike Luetchford mě symbolicky praští, když začnu snít nebo blábolit nesmysly. A aby upevnil mou pravdivost, pokud nastane, potvrdí ji. Napíše nebo řekne, jo, to je ono. Proč člověk potřebuje po letech, aby mu někdo připomínal, co je a co není pravda? Protože jsem 40 let žil v sítích nepravdivých a klamajících lidí. Celý moderní svět je komplikovaná síť přetvářek, lží, klamů, hodnocení, které se zakládají jen na představách, ale ne na skutečnosti. Tak hodnotíme sebe, druhé, naše problémy a problémy druhých. Obdivujeme, co ve skutečnosti existuje jen v naší hlavě a nenávidíme to, co taky existuje jen v naší hlavě. Skutečnost odhaluje málokdo. Rozhodně ne media a pomatení lidé, na které často narážíme.

Ale zpět ke každodennímu životu. Zazen mě nakopává zpět do reality. A můj učitel mi pomáhá v ní zůstávat i v době, kdy už zazen přestává učinkovat. Začínám jinak vidět lidi a svět. Začínám oceňovat skutečné kvality lidí a stavím na nich. Nezajímají mě pověry, řeči, pomluvy a hysterie. Na mých studentech, chudácích králících pokusných, si můžu každý den zkoušet, jak jsem mimo či uvnitř reality. Jsou jako seizmograf pravdivosti. Když jsem pravdivý, skutečný, upřímný, třída je v klidu, práce je pozitivní, vše jde jakoby samo. Když podvádím, dělám, říkám, co nejsem, třída je neklidná, ve vzduchu je negativní atmosféra. Jednou jsem přišel do třídy, kde místo patnácti bylo asi třicet dětí. Normálně neučím tak obrovskou skupinu. Než jsem se stačil bát, že to nedopadne dobře, vešel jsem tam - přede mnou nebyl dav, který se chystá mě rozsápat. Byli tam prostě nějací studenti a já jsem jim něco začal říkat. Pak jsem si najednou uvědomil, že tohle není zvládnutelná situace. Ale koukám na ně a oni jsou v klidu. Protože jsem nezačal situaci zbytečně hodnotit, a byl chvíli sám sebou, oni se nesnažili na mě útočit. Nebyly to dvě strany proti sobě, ale jedna jediná skutečnost. Každý den je před náma spousta těžkých situací, problémů, ale když prostě jenom děláme, co nám v tu dobu náleží dělat, maximálně máme problém. Ale nakonec ten problém není problém, je to jen každodenní situace. Někdy je dokonce zábava řešit problémy, podobně jako je zábava hrát fotbal proti někomu, kdo vám chce dát gol. Hrát proti týmu, který se nesnaží dát gól je strašná nuda. Mám rád problémy, ale kdybych necvičil zazen, neměl bych sílu se vracet do vyváženého stavu, neboli prostě bych zůstával nevyrovnaný se světem a sebou. Na začátku jsem říkal, že jsem se musel zbavit pocitu, že jsem špatný a přestat se snažit být dobrý. Ale taky teď dokážu ocenit, opravdu ocenit, co je dobré a uvědomit si, co je zlé. Tohle nemusí být osobní problém. Dnes jsem zkoušel u maturit. Když jsem se loučil se studenty, cítil jsem, jak jsem jim postupně podával ruku a děkoval jim, cítil jsem, jak ke mě vysílají něco pozitivního. To bylo dobré. A taky jsem u některých cítil, jak ke mě vysílají temnotu. To nebylo špatné v tom smyslu, že bych to chtěl změnit a že bych kvůli tomu nemohl spát. Bylo to špatné, jako je špatná horečka, nemoc, virus, zranění. Bylo to špatné, jako nedílná součást vesmíru. Bylo to špatné, ale mě to nijak nezasáhlo. Byl jsem šťastný, že tu je tolik pozitivních mladých lidí a že se nám něco podařilo. Ale tomu, co se nepodařilo, je potřeba se také poklonit v úctě, neboť i to je pravda a pravda je to nejcennější, co máme. I když jsme plni smutku nebo bolesti, pořád je to to nejcennější, co máme.

Jak tato slova dostat do života? Pokusil jsem se vysvětlit, jak se tato slova postupně dostávají do mého života, jak tato filozofie v mém životě zapouští kořeny, ale v mém případě jde, jak je vidět, o nesmírně dlouhou, trnitou, komplikovanou cestu - a současně je to to nejlepší, co mám a vážím si toho, vážím si své komplikované situace a přeju všem, aby dokázali ocenit svou vlastní situaci, ať už je sebetěžší. Máme něco, ať už tomu říkáme Bůh nebo Pravda nebo Láska, a je tu možnost dokonce přeměnit příjemné nebo vzrušující čtení o těchto věcech ve vlastní autentickou zkušenost. To je nesmírně těžké, vyžaduje to úsilí a upřímnost. Na druhou stranu pořád říkám, že už to máme teď, takže už na začátku našeho bádání si můžeme plně užívat toho, co později najdeme jako neocenitelný poklad.

Morálka v buddhismu IV.

2008-08-11T22:17:00.002+02:00

Koukal jsem se znovu do knih, které napsal učitel mého učitele mistr Nishijima, pak koukal do článku Správné a nesprávné, který napsal můj učitel a pak ještě na totéž téma zpracované Bradem Warnerem v knize Harcore Zen. Všichni tři zdůrazňují, že správné chování je to, které se děje v přítomnosti a jen v přítomnosti můžeme něco dělat správně. Tak jestli jsem někde nahoře psal, že v buddhismu překonáváme kategorie správné a nesprávné, že je tu jakási nejvyšší dimenze, která je prostě pravda a která je nad správným a nesprávným, teď bych to měl uvést na pravou míru.

Buddhismus nepopírá, že věci lze dělat správně a nesprávně. Když budu řídit jako mamlas a ohrožovat chodce a ostatní auta a jejich pasažéry svou neomalenou jízdou, určitě nelze říct, že to je prostě něco, co překonává protiklady. Nelze to omluvit, takhle to chci říct. Je způsob, jak řídit správně. Tihle tři učitelé, původně dva žáci a jeden jejich mistr, toto téma zpracovávají v podstatě stejně. Detaily a styl jsou jiné.

Za prvé je tu tedy důraz na přítomnost. Lidé se příliš zabývají minulostí a budoucností, a tak pořád míjí příležitost dělat něco správného, morálního teď. Je tu jednak historické měřítko - například okupace Čech a potom odsun Němců. Někdo se k tomu upíná dodnes, ačkoliv dnes jsou také věci, které je třeba řešit, ty dnešní jsou zřejmě důležitější. Pak je tu jakési rodinné měříko. Můj otec nebo moje žena mi před deseti lety ublížila. Upínám se pak k tomu celý život, nemohu odpustit. Pak je tu měřítko z poslední doby. Včera byla manželka protivná, pak jsem dostal studenou polívku a pak odmítla sex. Dnes jsem tedy protivný já. A ona je ještě protivnější a jestli to takhle pujde dál, rozvedeme se. V buddhismu se snažíme neupínat k tomu, co bylo a co bude, ale co je teď. Jen teď můžeme dělat něco, co vede ke štěstí druhých a k vlastnímu štěstí. Důraz na přítomnost je tedy jasný.Ale i když se budu soustředit na přítomnost, nebudu dělat hlouposti? Hlouposti, bláznivé kousky většinou vyvádíme právě proto, že nás přítomnost nezajímá. Chci si koupit velký dům a drahé auto a mít několik milenek. Toho dosáhnu tak, že budu krást a podvádět. Budu na svém snu pracovat několik let, dokud nedosáhnu svého. Celých těch několik let budu žít svým snem a provádět špatnosti - lhát, krást, vyhrožovat, vydírat. Zatímco pokud jsme spokojeni v přítomnosti, chováme se přirozeně, neohrožujeme druhé ani sebe. Jsme také upřímnější. Když se tímto psaním budu snažit dosáhnout slávy a uznání druhých, budu toto psaní křivit tak, abych se zalíbil. Ale když nebudu řešit reakce druhých, budu psát to, co mám na srdci. Nebo jiný příklad - budu sedět v hospodě, kde bude zakouřeno, dostanu hrozné jídlo a kolem sebe budu slyšet samá sprostá slova. Naštvu se, že si nemůžu dovolit jíst v lepší restauraci a zkazím náladu sobě i případným spolustolovníkům. Nebo dojím, co mám na talíři, zaplatím a v klidu odejdu. Příště si uvařím doma něco lepšího. Nebo jiný příklad - jsem v posteli s manželkou a dnes ten sex nestojí za nic. Vrátím se do přítomnosti a budu dělat, co bude přirozené, nebo budu frustrovaný a vztekle ji odstrčím - při představě, jak má vypadat kvalitní sex. Nemůžeme se donutit s partnerkou dosáhnout kvalitního sexu, když například jeden z nás se trochu do toho nutí. Ale když netoužíme po minulosti nebo budoucnosti, nesníme, zareagujeme nějak realisticky - tak jestli tě to nebaví, necháme dnes toho, jo? Pusu a dobrou noc.

Tak vidíme, že když se smíříme s přítomností, se situací teď, uklidníme se a začneme se chovat správně. Z nejvyššího hlediska můžeme říct, prostě "takhle", je to "takovost". Ale takovost, situace, která nastává, je něco, co může být příznivé pro nás i druhé, jinými slovy ne každý je schopen dívat se na věci "takově". Chovat se správně znamená respektovat zákony vesmíru. Představme si nějakého vysoce a trvale osvíceného guru, jak mu před očíma někdo násilní dceru. Guru vidí pouze "to, co je". Nemá s tím žádný problém, protože je hluboce pohroužen v samadhi, tudíž ho nic nerozhází, nic nebolí, on netouží po tom, aby jeho dcera byla šťastná, a je mu jedno, co se děje. Je zcela svobodný. Ale tohle je něco, co není zcela v souladu s řádem vesmíru. Je to zneužívání schopnosti být klidný. Je docela možné, že když budu nehnutě sedět v zazenu dvanáct hodin denně, sedm dnů v týdnu, 365 dní v roce a budu v tom pokračovat třicet let, nakonec ztratím jakékoliv vnímání světa z hlediska lidské bytosti. To je sice možné dosáhnout, ale tohle rozhodně není smyslem a podstatou buddhismu. Uklidnění je cenná schopnost, cenná záležitost a když cvičíme zazen, jsme prostě klidnější v situacích, které nás jinak rozhází. Ale není to konec rozlišování mezi správným a nesprávným. A není to něco, co likviduje city, lítost, smutek, stesk, touhu. Jen tyto emoce dává do pořádku. Nechává je v přirozených dávkách, v takových dávkách, které nevedou k běsnění a apokalyptické situaci na světě.

Takže na jedné straně tu je konec rozlišování mezi dobrem a zlem a není důvod někoho nenávidět. Před mýma očima mi násilní dceru - je to prostě fakt, je to tak, jak to je, není to dobro nebo zlo. Ale není to v pořádku. Je to tedy něco absolutního, co je součástí světa v tomto okamžiku a můžeme to posuzovat jako prázdné, čisté, neexistující, božské, dokonalé, absolutní, bezbolestné. Tento aspekt tam jistě je, to nepopírám. Ale pak je tam taky zcela právoplatný aspekt lidskosti, nedokonalosti, emocí, smutku, napětí, egoismu... Obojí v té situaci platí. Když budeme uznávat pouze ten první aspekt, budeme po světě chodit netečně, nebudeme mít žádnou potřebu s níčím hnout, vše je božšké, dokonalé, napětí je jen ego, nezajímá mě to, nemám ego, mlčím, jsem absolutnem. Je tohle přínost pro lidstvo? A druhý extrém je, že vidím pouze zlo, pouze bolest, pouze strašnou a nesnesitelnou situaci, kterou chci změnit za každou cenu. Sám šílím a pravděpodobně jednou zešílím úplně.

V buddhismu je potřeba zdůraznit, že existuje něco jako správné jednání. Ale toho jednání dosáhneme tak, že budeme klást důraz jednak na přítomnost, že budeme dbát na to, aby naše tělo a mysl byly v pořádku, čili dodržujeme nějaký dobrý režim pro mysl a tělo, v buddhismu je to také cvičení v sedě. A toho jednání dosáhneme tak, že budeme respektovat realistickou situaci. Většina lidí je velmi zranitelných a často egoistických, z toho je třeba vycházet. Nemůžeme jim násilím vnutit svobodu a moudrost. Takže existují způsoby, jak nějak moudře procházet společenskými konflikty, rodinnými konflikty atd. Ale nejde o to snažit se stát lepším, morálním člověkem, ale naučit se chápat, co je skutečné, co se děje před mýma očima a co je správné jednání v této chvíli. Pak samozřejmě můžeme říct, tohle, ať je to cokoli, je absolutní a je to pravdivé. Ale nechci skončit jako někdo, kdo o sobě prohlásil: "Jsem blázen, berte to tak. Je to prostě pravda. To je buddhismus." To je buddhismus pro druhé, ne pro mě. Ano, když potkám blázna, řeknu si jako buddhista, on je blázen, co se dá dělat, je to tak. Ale on nechopil a nežije buddhismus. To je taky pravda.

Karma v souvislosti s morálkou

2008-08-11T21:58:00.000+02:00

Karma je neúprosná. To vůbec nemůžu popřít. Když se dnes opiju, zítra mám kocovinu. Ale nejde tu o úsilí čistit karmu. Karmu máme tak jako tak dost nepříznivou všichni, všichni musíme zemřít. Další problém je, že celý život je plný starostí, bolestí. Někteří lidé vidí jako řešení hledání a dosažení moudrosti, jiní se opírají o Boha, jiní hledají oboje, další se snaží zbavit ega, atd. Věci do sebe nikdy zcela nezapadnou, vždy bude něco vyčuhovat nebo překážet, čili chci říct, že když budeme chtít udělat naši karmu co nejlepší, stejně budeme narážet na špatnou karmu druhých. A i když nám druzí nebudou překážet, příroda je neúprosná a nenabízí žádné konečné řešení utrpení . Jediné řešení je skutečný, každodenní život v přítomnosti. To je to, s čím zacházíme a kde ta karma vzniká. Jen tam ji vytváříme, proto je potřeba těžiště života vidět v přítomnosti. Když jsme zcela přítomní, necítíme beznaděj, ani nesnesitelnou bolest. Když žijeme obyčejný život, kde se snažíme realisticky nakládat se svými problémy i s problémy druhých, nebude z toho vznikat tak strašná karma, jako když se budeme za něčím hnát nebo před něčím pořád utíkat. Když vezmeme život za pačesy, každý den, když se s ním budeme poctivě prát, naše karma bude snesitelná. A budeme snesitelní i pro druhé. Když se ale budeme vyhýbat skutečnosti a žít ve snech nebo odmítat skutečnost a pouze hledat materiální nebo fyzické uspokojení, budeme vytvářet komplikovanou karmu sobě i druhým.

Netrvale sám sebou

2008-08-11T21:30:00.000+02:00

Myslím, že někdo, kdo je na začátku hledání, se musí spoléhat na intuici. I když jsem neměl potuchy, co je to buddhismus, první kniha, kterou jsem četl, která náhodou nebyla nesmyslná a dodnes jsem autorovi vděčný, měla něco, co na mě házelo jiskru, jako zapalování u spalovacího motoru. Bez jiskry to nejde. Něco z té knihy jiskřilo, dialogy těch čínských mistrů nedávali žádný smysl, a současně v nich bylo něco tak živého, co jsem dosud nikdy neslyšel. Podobně když potkáme nějakého učitele, nemáme žádné důkazy o tom, jak autentický je jeho život, ale nějak to cítíme. Co se týká teorií o tom, co jsme neprožili. Například teorie trvalého probuzení. Právě proto, že trvalost je dost abstraktní pojem, má sotva živý vztah ke skutečnosti. Ať už jsme trvale probuzení nebo ne, v každém případě jetrvalost jen představa. Jak to můžu vědět, když sám trvale probuzený nejsem? Protože tohle je prostě teorie, ale užitečná teorie. Buddhismus má určité teorie o okamžitosti a trvalosti. Takže já se spoléhám na filozofii buddhismu, která upozorňuje na abstraktní charakter trvalosti a současně vyzdvihuje konkrétní charakter přítomnosti. Proto si dovoluju teoretizovat o něčem, co jsem nepoznal, tedy o trvalém probuzení. Je to zajímavý problém. Plané teorie a užitečné teorie. Myslím, že tahle užitečná teorie o neužitečnosti teorie trvalosti je právě něčím, co můžeme zkoušet v konkrétním životě. Aniž bychom testovali teorii trvalého probuzení, můžeme testovat teorii trvalého čehokoliv. A rychle zjistíme, že trvalé není nic, že to je jenom představa. Můžeme si představit, ale pouze představit, že osvícení je něco, co existuje jako když rozsvítímelampu. Dokud lampa svítí, dotud svíti. Můžeme si představit, že někdo dosáhne osvícení a je to jako lampa, která prostě nezhasne. Zatímco někdo zabliká a zhasne a pak zase zabliká... Když ale chápeme osvícení jako něco objektivního, co lze získat z venku a pak se toho zmocnit, děláme z osvícení jakousi dost nedokonalou věc, něco, co prostě lze získat a ztratit. Ve skutečnosti zkušenost pravdy, osvícení není něco co přichází pouze z venku, ani něco co přichází pouze zevnitř. Není to taky něco, co by přicházelo a odcházelo. To, čeho si všímáme u tzv. osvícených lidí, je jakási autentická živost. Tito lidé nejsou závislí na něčem jako osvícení, protože kdyby na tom byli závislí, bylo by to něco vnějšího nebo vnitřního. Tito lidé se nestarají o osvícení. Živost, kterou získali zkušenostmi života, živost, kterou získali tím, že studovali a cvičili pravdu, vidíme proto, že oni tuto živost neoddělují od sebe sama, jinými slovy, tito lidé jsou sami sebou, jsou tím, co byli vždy. To je vždy nápadné, protože většina lidí se snaží nějak zapůsobit na druhé nebo před nimi utéct. Být sám sebou je dost vzácný jev. Nicméně to není něco, co člověk získá nebo ztratí. Je zvláštní říkat: "Našel jsem sám sebe" . Jak bychom se mohli ztratit sobě samotným? A tak jak se nemůžeme ztratit sami sobě, nemůžeme ani trvale nalézt sebe sama, protože někdo, kdo je probuzený, není závislý na trvalosti nebo netrvalosti. Pamatuje si něco minulého a představuje si něco budoucího. Ale hlavně se soustředí na přítomnost.

Bez "já" to nejde

2008-08-11T21:22:00.001+02:00

Zdá se, že ideální stav by byl, kdybychom zcela splynuli s vesmírem a nemuseli sami sobě nic vnucovat, ani jiným nic vnucovat, vlastně by zmizelo naše ego. Vše, co bychom dělali, by bylo naprosto v harmonii s okolím, byli bychom jako mrak, který nemá ego nebo jako vlna na moři, která nemá vůli. Jako lidé se rodíme s velkou dávkou chtění. Chceme pít, jíst, pořád kčicíme. Od mala, i když z jistého hlediska jsou děti považovány za probuzené a dokonale moudré, se nějak násilím prosazujeme. Natahujeme se po prsu, pláčeme , když je nám zima nebo horko, když se počůráme... Když jsou nám asi dva roky, začínáme si uvědomovat sebe a tropíme cirkus. Já chci, já nechci, já chci, já nechci. Jsme fascinováni tím, jak můžeme měnit svět kolem nás pomocí vlastní vůle. Z jistého hlediska se stáváme opakem buddhy. A od té doby už jsme pořád více méně egoističtí. Pak někdy v době dospívání začínáme přemýšlet o bohu, nebo aspoň o vesmíru, pozorujeme hvězdy a zapomínáme na sebe. Zjišťujeme, že nám je dobře, když na sebe zapojínáme a splýváme s vesmírem. Někdo aspoň své ego krotí marihuanou, stává se pouze smíchem, jakousi ozvěnou vesmírného smíchu... Někdo se vrhá ze strmých hluboce zasněžených skal na prkně. Někdo proniká do tajemství fyziky a doslova se topí ve vzorcích a rovnicích. Každý se chce nějak odpoutat od sebe, ale abychom se odpoutali od sebe, potřebujeme k tomu nějakou vůli to udělat. V neděli musíme mít vůli jít na mši, musíme mít vůli meditovat, musíme mít vůli ubalit si jointa... Buddha musel mít vůli opustit svůj palác a každý současný učitel buddhismu musel mít vůli vydržet dlouhé hodiny sedět na zemi bez hnutí. Na druhou stranu se zdá, že kdo už se naučil něco dělat pravidelně, nemusí mít vůli to dělat. Ano, ráno už vstávám automaticky, nemusím se do toho nutit. Ale pochybuju o tom, že někdy se můj život může stát přirozeným tokem bez "já". Kdyby tomu tak bylo, bylo by mi všechno jedno, protože z hlediska Mléčné dráhy jsou moje starosti a zájmy naprosto bezvýznamné. Je rozdíl mezi já, které je v neustálém nebo častém frustrujícím konfliktu s okolím a já, které občas odporuje, občas povzbuzuje, občas miluje a občas nemá rádo. Je součástí člověka jakési já, které zasahuje do světa kolem.V nejlepším případě je to já moudré, vyvážené, soucitné, trpělivé, citlivé. Ale je to pořád já, je to to, co dělá naši osobnost, náš život, odrážejí se v tom naše zkušenosti, naše víra, náš zájem o druhé a o svět. Bez já končí lidskost a začíná vegetace. Všichni tzv. svatí lidé, kteří mají minimální potřeby a vypadají jako ztělesnění nesobeckosti a moudrosti, jsou pořád ještě lidé, nejsou to mrtvoly ani rostliny ani mraky. Své zkušenost, které jsou jejich osobní zkušenosti, předávájí druhým a dělají to svým, osobním způsobem, protože kdyby to nedělali osobním způsobem, nebyl by mezi těmito lidmi pražádný rozdíl. Samozřejmě můžeme říct, že v podstatě mezi nimi není rozdíl, že jejich moudrost je v podstatě stejná. Tito lidé ale pořád mějí nějaké já, už proto, že jsou jedineční a nezaměnitelní s nikým jiným. Tato jedinečnost je součástí zákonů vesmíru. Každý člověk je osobní a jedinečný a má nějaké já. A s tímto já souvisí nějaká vůle něco dělat, svým osobním, nezaměnitelným způsobem. Miliony vln na oceáně vypadají, že jsou v podstatě všechny jedna a tatáž vlna, ale každá tato vlna je něčím jediným a nezaměnitelným. Když poznáváme, že jsme jedineční a nezaměnitelní, ačkoliv máme božskou podstatu, nebráníme se své přirozené roli ve vesmíru, jejíž součástí, v případě člověka, je vůle něco dělat a něco měnit ze svého vlastního stanoviště, ze svého osobního místa, které s nikým nesdílíme.

Nenávist

2008-08-11T21:10:00.003+02:00

Díval jsem se teď na kriminální film s Belmondem, kde jsou samozřejmě na jedné straně zkorumpovaní a zlotřilí vrazi a na druhé straně neohrožený, spravedlivý a elegantní policajt, kterého hraje Belmondo.

A když tak sleduju, jak se ve mě vzdouvá nenávist vůči tomu hlavnímu lotrovi, protože je tak cynický a nechutný a ničí to, co člověk miluje - krásné, hodné lidi, kteří milují jiné krásné a hodné lidi, tak mi začíná docházet, že někde něco nehraje, co se týká mé nenávisti.

Čím víc lotrů se tam ukáže na scéně a dostávají rány pěstí od spravedlivého komisaře, tím víc si uvědomuju, že to jsou lidé většinou ze strašných poměrů a rodin, že museli vyrůst mezi alkoholiky a lháři a že tudíž nemohli jít jinudy než opět cestou zla. Ale to je přece neomlouvá. Každý by se mohl vymlouvat, že to měl nějak v minulosti těžké a že tudíž nemá sílu jít rovně a čestně. Sice je to neomlouvá, ale co s naším hněvem? My se taky nemůžeme vymlouvat, že je lidské nenávidět lotry a vrahy.

Když se setkáme s tzv. zlem, setkáváme se s jakýmsi virem. Když si vezmeme roušku, obrazně řečeno, nenakazíme se. Nemůžeme si brát roušku, ale jak ochránit svou psychiku? Jak nepodlehnout hněvu, nenávisti? I když není důvod obdivovat nebo milovat někoho, kdo vraždí a šlape po drahých věcech, taky není důvod takového člověka nenávidět. Je to stejné jako bychom nenáviděli včelu, která píchla naše drahé dítě, které je alergické a teď musí do nemocnice a dokonce je na jednotce intenzivní péče. Agresivní, destruktivní bytosti jsou součástí vesmíru, nebo lépe řečeno, jsou siutace, kdy živá bytost jedná agresivně, destruktivně, zabíjí. Někdy to dělá v obraně, jindy kvůli obživě, ale lidé to dělají, protože jsme původně také zvířata a jednáme reflexivně, obranně nebo útočně. Intelektuálové, kteří se snaží být dobrými lidmi nebo odsuzují násilí, jsou často agresivní skrytě, mohou napadat a jaksi mentálně ničit druhé pomocí slov, ačkoliv neřeknou sprosté slovo. Všichni to máme v sobě, ať už je to fyzická nebo mentální agresivita.

Jenže někteří lidé, ač žijí v civilizaci, se chovají jako běsnící zvířata. A v nás to vyvolává nenávist. Někdo se snaží mít s těmi lidmi soucit. Když si o někom myslíme, že je docela určitě pomatený, vyšinutý, protože se svíjí v křečích, plive kolem sebe a kope, ječí, necítíme k němu nenávist, je nám ho líto. Když se takový člověk dostane k samopalu a my víme, že je to naprostý blázen, který neví, co se kolem něho děje a postřílí několik lidí kolem sebe, budeme to považovat za nehodu.

Nemyslím si, že bychom nenáviděli někoho, kdo je uplně nepříčetný. Ale když se někomu zatemní na silnici mozek a začne troubit a najíždět na nás, také se nám může zatemnit mozek a taky můžeme začít běsnit. Nenávidíme a někdy začneme zuřit, když si neuvědomujeme, že máme co do činění buď již s naprosto mentálně nemocným člověkem nebo s někým, kdo je na několik sekund vyšinutý. Někdo je vyšinutý několikrát denně a někdo má vyšinutost jako svůj životní program - to jsou oni gangsteři a vrazi a mafiáni. Máme tedy co do činění s jakousi nemocí, ať už chvilkovou nebo opakovanou v záchvatech nebo nemocí podloženou filozofií, jako v případě Hitlera, kde mentální zaostalost se propojuje s jakousi pseudofilozofií. Nenávist tu prostě nemá smysl. Vždy jde o nějakou hlubokou nebo dočasnou narušenost druhého.

Pokud jde o záchvat agresivity, pomůže nám chápat to jako poletující virus, kterému se můžeme vyhnout tím, že nereagujeme. Pokud jde o gangstery, kteří opakovaně vraždí druhé, takový je jejich strašlivý život, život, který zredukovali na život o přežití v džungli, je to život nesmírně primitivní a pro spoustu lidí nebezpečný a komplikovaný.

Myslím, že nám jsou gangsteři celkem lhostejní, dokud neublíží někomu nám blízkému nebo našemu hrdinovi ve filmu. Pak se nás to dotýká. Ale pokud nejsme sami v roli policajta, který dělá svou těžkou a nebezpečnou práci, co můžeme dělat? Nenávidět primitiva? Nenávidět vosu, která nás bodla? Tihle lidé jsou jako hmyz, nic víc. A my jsme také jako hmyz, dostáváme hmyzí kontury, rysy, když nás jejich plivance a jedy infikují. Nenávidět nemá smysl. To není kázání soucitu, ale čistý realismus.

Nepravděpodobný Buddha

2008-08-11T17:12:00.002+02:00

Když se řekne Buddha, většina lidí si představí krásného, snědého indického muže, jak sedí v prostém šatě na zemi a neznatelně se usmívá. Pro mnoho lidí je tohle definice buddhismu, jak ho může vyjádřit člověk. Buddhista je někdo, kdo se co nejvíce podobá Buddhovi. Pamatuju si, když jsem někdy na začátku devadesátých let řekl, že jsem buddhista, jeden člověk se zašklebil a řekl: Buddhista? Ti přece chodí bos.

Mnoho lidí si neuvědomuje, že to, jak vnímáme buddhismus, je z velké části něco, co je jen jakýmsi vlajícím střapcem, nikoliv buddhismem samotným. Tak především - Buddha se narodil v Indii, ale Indie není nějaká kouzelná země, která jediná může dát život Buddhovi, probuzenému člověku. Buddha se zrovnatak mohl narodit v Norsku. Problém je, že Norsko tehdy bylo zcela barbarské a Nory před 2500 lety opravdu pramálo zajímala filozofie. Indie byla už tehdy nesmírně vyspělá země, co se týká filozofie. Nicméně dnes je Norsko také vyspělá země a lidé si tam mohou zvolit, jakou filozofii chtějí studovat nebo jaké náboženství praktikovat. Tam se tedy klidně může zrodit současný Buddha, někdo, kdo hledá pravdu a nachází ji a cvičí zazen a věnuje se každodennímu životu.

Další falešný rys buddhovství, něco, co je prostě náhoda, je krása a pohlaví Buddhy. Zrovnatak mohl být Buddha nepříliš atraktivní žena.

Další rys buddhovství je jakýsi klid, jemná gesta, laskavý pohled. Předpokládá se, že takový byl Buddha. Ale je možné, že takový byl od narození. Probuzení jeho charakter pouze vyjasnilo, aniž by ho nějak radikálně měnilo nebo vytvářelo. Buddha může tedy být klidně energická, poněkud prudká, hlasitá Norka nepravidelných rysů.

Další rys buddhovství je také trochu ono indické venkovské prostředí - sedíte někde pod stromem, jíte trochu rýže, pijete kozí mléko, kolem pobíhají sloni a je dost teplo, takže všichni kolem jsou polonazí. Ale zrovnatak byste mohli být prudká Norka navlečená do teplého oblečení, kolem vás sobi, kupa sněhu a mráz minus deset.Další rys buddhovství je ona chudoba, bosé nohy, málo jídla, žádný luxus. Ale musíme si uvědomit, že Buddha nežil v nějakém stavu odříkání - jemu vyhovovalo to, co měl a co neměl. Tehdy střední cesta znamenala nemít služebnictvo a nejezdit na slonu. Dnes střední cesta znamená nemít největší zbrusu nový mercedes a nelítat první třídou. Dnes Buddha je někdo, kdo netouží po bohatství, ale nebrání se základním prostředkům, z praktických důvodů.Buddha tehdy nepotřeboval auto, bylo celkem praktické chodit pěšky, byl to způsob života obyčejných lidí. Dnes obyčejní lidé jezdí vlakem nebo autem nebo tramvají. Takže naše prudká Norka může nosit bundu z goretexu a jezdit Skodou Fabia. To není nějaká parodie, to je prostě tak - Buddhovi nešlo o to dokázat, že nic nemusí vlastnit. V tehdejších podmínkách bylo prostě zbytečné jezdit na slonu a nosit boty. Dnes je zbytečné jezdit ve zbrusu novém mercedesu a jíst v nejdražších restauracích. Ale chodit v dnešních podmínkách bos je asi tak šokující, jako tehdy v Indii bylo měsíc nepozřít jídlo. A to prostě Buddha poté, co poznal pravdu, nedělal.

Další domnělý rys buddhismu je opuštění domova. Tehdy v Indii nebylo možné vážně se věnovat hledání pravdy a cvičení pravdy, než opustit domov a vyhledat učitele někde v lesích či na venkově. Představte si, že by někdo v tehdejších podmínkách chtěl studovat a cvičit buddhismus a současně zůstat s rodinou doma a chodit do práce. Já dnes napíšu email a můj učitel mi tak do dvou dnů odpoví. Tehdy pokud měl žák otázku, musel putovat několik týdnů, možná měsíců, než našel svého učitele, pak mu položil otázku, dostal odpověď a zase putoval několik týdnů nebo měsíců domů. Mezitím mu manželka byla několikrát nevěrná, děti zdivočely a dobytek pomřel hlady. Já ráno v klidu cvičím zazen, pak jdu do práce, večer si něco přečtu o buddhismu, napíšu učiteli email, zase chvíli cvičím zazen a jdu spát. Tak jsem v kontaktu s filozofií buddhismu, s mým učitelem a současně pravidelně cvičím. Ale před 2500 lety to bylo zhola nemožné. Knihy nebyly, učitel byl stovky mil daleko a děti měly hlad. Buď člověk zůstal doma a z buddhismu se nedozvěděl prakticky nic, natož aby ho pravidelně cvičil, nebo řekl manželce a dětem sbohem, chci dosáhnout pravdy, mějte se tu hezky, a nezlobte se.

Tak vidíme, že představa o tom, kdo je a není Buddha, je dána z 90 procent tím, co jsou kulturní podmínky. Když si tyto kulturní podmínky odmyslíme a díváme se skutečně na samotný buddhismus, a ne na jeho kulturní projevy dané dobou a místem, máme co do činění s blonďatou korpulentní dámou ve středních letech, která jezdí autem do práce a po práci dohlíží na děti, jak píšou úkoly. Ráno cvičí zazen a taky večer, o víkendech chodí někam cvičit s ostatními a ve volném čase edituje a píše o buddhismu. Jednou za čas vede několikadenní ústraní.

Z původního obrázku Buddhy nezbylo téměř nic. Jen lotosová pozice a stejná filozofie, ale ta není na první pohled vidět. Tu vidí jen ti, kteří se zajímají o buddhismus opravdu do hloubky a cvičí pod vedením autentického učitele. Ti pak poznávají v takové zdánlivě obyčejné vdané ženě, která chodí do práce, samotného Buddhu.

Nové články přicházejí

2008-08-11T17:06:00.003+02:00

Už jsem tu dávno nic nepublikoval. Ale mám nějaké nové nápady a poznámky, tak tu teď pár věcí přibude.

Je to hlavně tím, že jsem byl na retreatu s mým učitelem Mikem Luetchfordem a pak s ním ještě strávil pár dní
na chalupě na Moravě. Takže jsem zase po čase na nějaké zajímavé věci narazil. Dva měsíce prázdnin taky znamenají, že je čas víc o buddhismu číst a psát. Pokud tu uvidíte třeba deset článků za den, tak jsem je propána nepsal ten den všechny, ale jsou různě staré a původně publikované třeba na nějakém foru. Vám tu už s úctou překládám jen to, co prošlo filtrem mé sebekritiky a autocenzůry.

Býčí oko

2008-01-27T15:06:00.000+01:00

Brad Warner má na svém blogu článek Bull's Eye, česky "býčí oko". Popisuje příběh o zenovém mistrovi Kobunovi Chino, který byl mimo jiné mistrem zenové lukostřelby. Jeho obdivovatelé tedy připravili pro mistra terč na útesu nad Tichým oceánem v Kalifornii, kde Kobun Chino tehdy žil. Mistr zamířil, vystřelil, jeho šíp se vznesl vysoko nad terč, přeletěl útes a skončil ve vlnách oceánu dole. K překvapení přítomných zklamaných žáků mistr radostně vykřikl: Býčí oko! (Pro ty, kdo neznají terče, jde o zásah do samého středu terče, kterému se říká býčí oko.) Proč měl mistr takovou radost, křičel "zásah", ačkoliv naprosto minul cíl?

Vypadá to, že v buddhismu je naším úkolem naučit se žít přesně, dokonale, moudře, soustředěně. Zvláště o zenu je populární představa, že dokonale střílíme, dokonale vaříme, dokonale jíme, dokonale mluvíme, dokonale spíme... Existují tuny knih o zenových mistrech, kteří spali na sto procent, mluvili na sto procent, jedli na sto procent... Takoví zenoví mistři mají zástupy obdivujících žáků. V buddhismu ale nejde přesně o tohle.

Když někomu na zenovém ústraní upadne miska na zem, takový člověk se často stydí za svou nedostatečnou soustředěnost. Když rozlijete polévku, je to pro vás důkaz, že váš zen je zatím v plenkách. Když polévku vycmrndá mistr, je to pro vás důkaz, že i dokonalý nad dokonalými je jen člověk, ovšem v jeho případě je to nadčlověk. Jeho vycmrndaná polévka je posvátná tekutina, které se jdete poklonit. To je ovšem nesmysl. Ne abyste někdy poslouchali mistra, který ze sebe dělá svatého a ze svých chyb svatost. Vy bídní žáci, vy nesmíte spát s kým chcete, ale když já spím s několika svými žačkami, je to posvátný úkon. Doufám, že mistři a žáci tohoto ražení se sejdou v pekle, aby si to tam ujasnili. Ale to jen na okraj.

V buddhismu jsou samozřejmě ideály a tyto ideály mají svou funkci. Kam bychom měli jít, kdybychom neměli ideály? Prostě bychom se jen točili na místě nebo následovali ďábly, chodili na černou mši. Nějaké ideály mít musíme. Ale nesmíme to s nimi přehánět. Kodo Sawaki říkal: "Chcete se probudit? Zajímá vás satori? Tak položte tu misku na stůl pořádně. To je všechno." Je tu jasný důraz na pečlivost, pečlivé, důsledné zacházení s předměty a starost o druhé, pečlivost, co se týká každodenního života. To je důležitý ideál buddhismu. Neříkám, že bychom měli práskat s miskami o stůl, prskat při jídle na druhé, hulákat v metru, zkrátka opravdu bychom se měli chovat kultivovaně a chovat se tak i k předmětům kolem nás. Jak tedy vysvětlíme, že mistr lukostřelby zcela bezostyšně mine terč a ještě tvrdí, že zasáhl býčí oko?

Co je důležitější než výsledek naší snahy, je snaha samotná. Snaha v tomto okamžiku je něco reálného, je to náš život, kdežto výsledky jsou budoucí nebo minulé, jsou představami v naší hlavě. Když cvičíme zazen, je to už satori, protože v tomto okamžiku něco pečlivě děláme jako to dělal Buddha. Realizujeme něco, co se realizuje pouze v tomto okamžiku. Proto nezáleží na výsledcích zazenu, i když je nemůžeme zcela ignorovat. Zazen není něco, co je na začátku snaha začátečníka, později schopnost pokročilého a nakonec osvícení mistra. zazen je na začátku osvícení mistra a nakonec je to snaha začátečníka. Vždycky je to vlastně současně snaha začátečníka a osvícení mistra. Tak když do ruky bereme misku, snažíme se jako začátečník, a současně se nám daří jednat jako jedná moudrý, zralý člověk, jako mistr. Když nám miska upadne, je to chyba, ale je to chyba někoho, kdo v příštím okamžiku opět jedná jako dokonalý člověk. Proto není třeba otáčet se a lomit rukama nad rozlitým mlíkem. Ale když mineme cíl nebo nám upadne miska, je to nejen chyba, ale také vítězství. Musíme se snažit zacházet s miskami co nejlépe, a když střílíme z luku, musíme se snažit strefit cíl, to je naše podstata. Ale když už šíp proletěl nad terčem, je to úžasný okamžik našeho života, který je důvod oslavovat jako vítězství, jako plný zásah. Každý okamžik našeho života je plný zásah. Býčí oko.

Tenhle blog skoro nikdo nečte. Nevím kolik lidí ho čte, ale zdá se, že tady píšu pro srandu králíkům. Také na naše dny zazenu skoro nikdo nikdy nepřijde, myslím ty dny, které pořádáme z Pavlem Fenclem v Plzni. To vypadá jako spousta neúspěchu. Skoro nikoho nezajímá, co tady píšu, nikdo se mnou necvičí zazen. Ale o to vůbec nejde. Jednou tenhle blog někdo objeví. Jednou s námi někdo bude cvičit. Jednou se někdo stane sám sebou. Ale než se tak stane, měli bychom si uvědomit, že už tohle, tohle zdánlivě neúspěšné nedělní odpoledne je to nejlepší, co se nám mohlo kdy přihodit. Udělejme něco ze srdce dnes a nestarejme se o to, jaké to přinese výsledky. Dělejme něco ze srdce, upřímně, znovu a znovu a nestarejme se o výsledky. Když jsme v tomto okamžiku sami sebou, vyhráli jsme hru života.

Jak žít probuzeně

2008-01-25T14:51:00.001+01:00

To vypadá, že se dnes roztrhl pytel s mými články na téma "jak...". To bude tím, že mám virozu a nemusím do práce. Tak mám čas přemýšlet a psát. Příští týden budu zase většinu času trávit učením angličtiny a na buddhismus nebude ani pomyšlení... nebo ne? A právě o tom teď chci napsat - kde je ten most k osvícenému životu, ať už ležíme (nebo sedíme u počítače)doma s chřipkou nebo jsme po uši ponoření v datech v práci?

V minulém článku jsem se pokusil naznačit, jak se stát buddhistou. Ale konkrétně to znamená jak se vlastně stát člověkem, který žije probuzeně. V minulém článku jsem nastínil jakési principy, teď bych to chtěl trochu přivést ke konkrétním příkladům.

Dogen učí, že probuzený člověk si není vědom probuzení - toto probuzení se na venek nijak neprojevuje. Tak nějak podobně to učí a také konkrétně ukazuje můj učitel Mike. Není na něm nic zvláštního. Co vás na něm upoutá, bude nejspíš jeho strohý důraz na realitu. Tento strohý důraz na realitu u něho vidíte prostě tak, že nevidíte, že by Mike něco zvláštního nebo osvíceného předváděl. Chodí, mluví, jí, pije, dýchá jako každý člověk. To je na něm nejzajímavější. Nezahrnuje vás koany, nechrlí moudré rady do života, neustále obrací vaši pozornost k realitě. Ovšem tuto filozofii a praxi si nevycucal z prstu - je to výsledek desítek let jeho studia a cvičení buddhismu. Zkrátka bychom mohli říct, aniž bychom si Mika zbytečně idealizovali, že on je kompletní člověk, který stojí pevně oběma nohama na zemi - tedy je někým, kdo neodpovídá lidovým představám o zenových mistrech. (Když se ho jedna žačka zeptala na známý koan "jak zní tlesknutí jedné ruky", Mike zoufale mával asi minutu jednou rukou ve vzduchu ve snaze vyloudit nějaký zvuk, načež to vzdal s nechápavým výrazem v tváři...)

Co jsem to ale chtěl říct - ano, můžeme se na probuzení dívat jako na něco, co si neuvědomujeme a co spočívá v každodenním životě. To vypadá opravdu snadně - prostě každý den děláme své obvyklosti a je to - pravda, probuzení, Buddha.
To je ale snadné jen zdánlivě. Kdyby to bylo tak snadné, tak je na světě ráj. Místo toho ale drtivá většina těchto snadno a obyčejně probuzených lidí vytváří na zemi peklo. Takže to asi není tak snadné žít obyčejný, probuzený život. Kde je teda chyba?

Můžu to jasně vidět na sobě. Nemám problém soustředěně řídit auto z Prahy do Brna. Dělám to zrovna tak jako Buddha. Nezpůsobuju sobě ani druhým svým chováním během řízení auta žádné problémy. Dokonce trochu pomáhám policii, která se nudí a potřebuje, aby občas někdo porušil rychlostní limit. Občas jedu trochu víc než 130.
To je ale jiné téma. Zkrátka chci říct, že když řídím auto, skutečně se nezabývám tím, jestli jsem buddha nebo ne. To mi nedělá problém. Ale jsou činnosti, kde se projevuje moje lenost, nesoustředěnost, netrpělivost. Je také to život v probuzení?
To právě není. A právě proto svět není tak krásný, jak by mohl být, kdybychom byli probuzení všichni pořád, a ne jenom při činnostech, které nás baví, jako je slepování letadýlek, vyšívání, procházky s malými dětmi, které jsou zatím jen roztomilé, pojídání čerstvých, právě z moře vylovených ryb... To všechno nám jde docela buddhisticky. Ale co to ostatní? Sex, nádobí, protivní nadřízení, rozchody, rozvody, dluhy, drogy, závist... v těchto oblastech jsme většinou na hony vzdáleni probuzenému životu. Proto lidi tolik provokuje, když říkám s mistrem Nagarjunou, že samsára je nirvána a že obyčejní lidé jsou buddhové. Protože vidí jasný rozdíl mezi hrůzou světa a blaženým mírem nirvány a mezi davy, které se cpou do supermarketů a laskavými, skromnými buddhy v oranžových hábitech. Problém ale nespočívá v rozdílu mezi samsárou a nirvánou, mezi obyčejnými a buddhy. Problém spočívá v neschopnosti realizovat nirvánu v samsáře a probuzený život v obyčejném světě. Samsára je nirvána a obyčejný člověk je buddha. Ale jen zkušený buddhista, který překonal intelektuální chápání tohoto problému, našel uprostřed každodenních útrap nirvánu a ve svém obyčejném životě probuzení.

Teď to zní idealisticky - jednoho dne se probudíme a ve své temné ložnici, v půl šesté ráno, rozespalí a otrávení, že musíme zase do té hrozné kanceláře, najdeme nirvánu... A vypadá to, že ve své rozespalé protivnosti nalezneme své buddhovství.
Takhle to rozhodně, rozhodně nemyslím. Tak se to samozřejmě nikomu nestane. I když kdoví. Ve skutečnosti je to tak, že postupně nacházíme záblesky klidu a radosti tam, kde jsme dřív viděli jen utrpení. Například na návštěvě u tchýně, kterou jsme nikdy neměli rádi, najednou ucítíme ve vzduchu jakýsi nedefinovatelný klid a tento klid nás tak zasáhne, až se tomu podivíme. Do místnosti s kávou a sušenkami vejde nirvána. A pak zase odejde, jak se začneme s tchýní hádat. Nagarjuna ovšem nirvánu nacházel i v té hádce. Nirvána je lidově vzato dokonalý klid, ale to je jen lidové hledisko. Nirvána je ve skutečnosti podstata života. Protože není nic, co bychom mohli jasně zachytit a změřit a pojmenovat, vše je vlastně nirvána, nezrozené, neuchopitelné, dokonalé. A to platí i pro tu hnusnou tchýni. Ne jen pro její lahodnou kávu. A zrovnatak ona tchýně je buddha, když poctivě vaří kávu. Jak asi buddhové vaří kávu? Prostě upřímně. Když tchýně upřímně vaří kávu, je buddha. Ale Nagarjuna by řekl, že dokonce i když se zlobíme, jsme buddhové. Je to jako strom, který je zasažen kůrovcem. I když je nemocný, je to strom. A zrovnatak i když je člověk nevědomý, jeho mysl temná, je v podstatě buddha. Stačí, aby se jeho mysl otevřela a jeho buddhovství svítí do všech stran. Když mluvíme o tom, že obyčejní lidé se nijak neliší od buddhů, chceme obyčejné lidi povzbudit, aby po své přirozené moudrosti nešlapali, aby nechali buddhovství, s kterým se narodili, projevit.

Konečně se dostávám k otázce, jak tedy plně projevovat buddhovství v životě, aniž bychom vypadali jako buddhové, protože tím bychom to buddhovství zase automaticky popřeli. Nejdříve bych chtěl vysvětlit, proč skutečný buddha nesmí vypadat jako buddha, natož si o sobě myslet, že je buddha. Když jsem dnes snídal, říkal jsem si,
že taková snídaně, kdy pouze snídám, jsem jedno s tím, co jím, kdy jsem chlebem, máslem a marmeládou, taková snídaně je snídaně probuzeného člověka. Legrační je, že v okamžiku, kdy mě to napadlo, jsem upadl do iluze o jakémsi probuzení. Když jsem přestal spekulovat o svém probuzení a opět splynul se snídaní, bylo tam probuzení. Jakmile jsem si ho představoval v myšlenkách, odešlo. Probuzení v buddhismu spočívá
v tom, že jsme zcela to, co děláme. Neoddělujeme se ani necítíme oddělenost od věcí nebo lidí. Povaha myšlení je ale taková, že rozděluje subjekt a objekt. I když můžu říct: subjekt a objekt je jedno, říkám to já, jsem tedy subjektivní, jsem něco, co mluví o něčem. Subjekt posuzuje objekt. Jak tedy může být subjekt jedno s objektem?
Právě když přejde od myšlenky k vlastní činnosti. Normálně říkáme: Buddha jí rýži. To je ovšem naše jednostranné chápáni. Měli bychom říkat: "Buddha je rýže. Rýže je Buddha. Rýže jí Buddhu. Buddha jí Buddhu, rýže jí rýži." To je zcela nezvyklé chápání objektu a subjektu, ale to je přesně ten způsob, jak realitu vysvětluje mistr Dogen. Nespokojuje se s běžným chápáním světa, který pořád rozdělujeme na subjekt a objekt, mistr Dogen subjekt a objekt zamění, pak nechá subjekt aby sebe sama učinil objektem a objekt nechá, aby se stal subjektem sebe sama. Mohli bychom říct: A k čemu je takové filozofické žonglování dobré? Inu, dobré je k tomu, abychom se učili překonávat naše jednostranné, subjekto-objektivní chápání sebe a světa. Když zapomeneme hodnotit, co je subjekt a objekt, přirozeně jsme jedno s celým vesmírem. Například když lyžuju a kolena tlačím ke svahu, stávám se přirozeně jedním se svahem. Začátečník je zcela křečovitě oddělen od lyží, od svahu a podle toho taky lyžuje - tvrdě, nepřirozeně a bojácně. Zdatný lyžař nechává myšlenky na já a svět daleko za sebou - on je hora, on je vesmír, on je ztracen ve své činnosti jako ryba, která pluje oceánem. Jak už jsem řekl, je jednoduché splynout s vesmírem, když děláme něco, co nás naplňuje, zcela uspokojuje... tehdy je každý člověk buddha. Ale buddhismus není jen lyžování nebo sex s Paris Hilton.

Abychom nezůstali u probuzení pouze, když se probudíme vedle Paris Hilton, ale abychom se zcela probouzeli také vedle naší stokilové polovičky (a tím mám na mysli i stokilové muže, abych neurazil stokilové dámy) musíme se sebou něco udělat. V minulém článku jsem vysvětloval, jak se stát buddhistou. Tady se snažím vysvětlit, jak se stát jedno s vesmírem. Nebo aspoň se stokilovou polovičkou. Na teoretické úrovni je to snadné - prostě přestaneme lpět na vědecko naivním nebo naivně vědeckém chápání světa, který je rozdělen na subjekt a objekt zcela jasně a definitivně a připustíme, že není jasná hranice mezi já a svět. Naše ego bude asi tak osm set let dělat všechno proto, aby nám takové blánivé chápání světa vyhnalo z hlavy, a bude mu jedno, že každý den cvičíme zazen. No, ne tak docela.

Takže jsme zpátky u zazenu. Když už jsme pochopili, že Buddha jí Buddhu a rýže jí rýži, je konečně čas tuto filozofii realizovat v praxi. Vezmeme tedy misku, rýži a ... zkusíme si to. Máte misku s rýží? Ne? Tak si vezměte aspoň nějaký papír. Kousek papíru. Vyzkoušíme si jak probuzení vypadá v praxi. Vezměte papír do ruky. Teď se zamyslete - co vás první napadne? "Já držím papír". Tak to je špatně. Musí vás napadnout: "Papír drží mě". Zkuste to. Už vás to napadlo? Nezdá se vám to? Zkuste třeba: "Papír drží papír". Připadá vám to jako nesmysl. Nejde vám to. Nemůžete se probudit. No dobře, já jsem si dělal legraci. Nemůžete se přece probudit na základě toho, že si přečtete nějaký článek na internetu, vezmete do ruky papír a budete opakovat nějaké filozofické postuláty. Proto se cvičí zazen. A ten musíte cvičit sami. Jde o to, že v zazenu, dříve nebo později, hned nebo za pět minut nebo za pět set let, odpadne tělo a mysl, jinými slovy, odpadne ono strnulé chápání a vnímání světa, který je rozdělen na já a okolí. Když cvičíme zazen, je jedno, že nás pořád napadají věci, které jsou logické a dualistické, je jedno že nás napadá, že něco jsme a něco nejsme... Důležité je, že zazen se o naše skutečné vnímání světa postará. Naše ego změkne, ohne se, bude ohebné, bude flexibilní, jinými slovy naše mysl připustí zcela nová hlediska a naše tělo nebude tolik lpět na sexu s Paris Hilton a vile s výhledem na záliv. Mysl najde zálibu v Dogenově filozofii, tělo najde zálibu v obyčejné snídani. Tělo a mysl se propojí s vesmírem tak, že nakonec i mytí nádobí bude stejně zábavné jako lyžování v prašanu. Skoro stejně zábavné. No přinejmenším to nebude otrava, protože vesmír sám sobě nepřekáží.

Zazen je třeba sedět stejně upřímně, jako musíme upřímně studovat filozofii buddhismu. Celou dobu zazenu přemýšlet o nesmyslech je chyba. Další chyba je sedět zazen s tím, že se snažíme dosáhnout samadhi, to je taky ztráta času. Prostě musíme jen sedět. Když se nám rozběhnout myšlenky do všech stran, vracíme se poctivě sem - do tohoto místa a tohoto okamžiku. Musíme objevit realitu za já a svět v tomto okamžiku a tady na tomto místě. To neplatí jen pro zazen. Zazen nelze cvičit jakkoliv. Musí to být holá, subjektem nepojmenovaná skutečnost, musí to být skutečnost za subjektem a objektem, musí to být zazen celého vesmíru, protože kde není rozdělení na subjekt a objekt, tam ani není rozdělení na já a vesmír.

A takový čistý zazen, kde odchází tělo a mysl a objevuje se skutečnost nerozdělená na subjekt a objekt, takový zazen se přirozeně přelévá do skutečností dne. Takový zazen vede k tomu, že mizí hranice mezi mnou a druhými lidmi, mnou a nádobím, mnou a
horou, mnou a stromy. To se ale bude dít pouze, pokud budeme chtít. Nemyslím chtít takové vnímání, ale chtít takový způsob života a něco pro to dělat. Můžeme se do nekonečna litovat, naříkat, že ač cvičíme léta, jsme na hony vzdáleni osvícenému životu. Ale máme na vybranou - líbí se nám upachtěný život řízený egem, touhami, hněvem, iluzemi, nebo se nám líbí život v pravdě? I když se nám teď možná líbí druhá varianta, za pět minut vám vaše ego bude tvrdit něco jiného. Neexistuje žádný způsob, jak vaše ego vaším egem přesvědčit, že lepší než egoistický život je život vyrovnaný a pravdivý. Ego si vždycky najde nějaké argumenty. S egem nelze takto vyjednávat. Proto je třeba dát našemu životu řád cvičení a studia a opakování určitých činností, pořád dokola, každý den. Tak můžeme postupně naše ego usmiřovat s pravdou vesmíru a ono bude postupně nacházet uspokojení tam, kde dobrovolně ustoupí sjednocení subjektu a objektu. Můžeme si občas vynadat, dát studenou sprchu nebo celý den cvičit zazen, občas je potřeba se trochu plesknout. Probuď se! Ale to stačí. Výsledky přijdou nebo nepřijdou. To nevadí. Důležité je pokračovat. Být trpělivý uprostřed selhání. To je krásný boj. Je to boj o pravdu. Je to to nejkrásnější, co můžeme v životě dělat. I když nás teď napadá, že se nám nedaří vést probuzený život, je to jen myšlenka. Když si sedneme do zazenu a vzdáme své úsilí stát se lepším člověkem, v tom okamžiku jsme buddhové na sto procent. Vidět věci tak, jak jsou, přiznat si všechno, sednout do zazenu a nechat tělo a mysl na pospas vesmíru, to je život buddhisty.

Genjo Koan - uskutečnění vesmíru

2008-01-25T14:32:00.000+01:00

Toto je můj překlad moderní interpretace jedné z nejdůležitějších kapitol Shobogenzo mistra Dogena. Moderní interpretaci napsal Mike Luetchford, učitel buddhismu.

Když se na svět díváme subjektivně, můžeme najít koncepty jako oklamaný, osvícený, můžeme definovat, co to je praxe buddhismu a co praxe buddhismu není, můžeme dát hodnotu životu a smrti a můžeme rozlišovat mezi buddhy a obyčejnými lidmi. Ale když se na svět díváme objektivně, klam a osvícení nelze nikde najít (jsou to jen abstraktní koncepty), buddhové a obyčejní lidé mají všichni naprosto stejné fyzické složení a život a smrt jsou jen stavy hmoty. Pravda, kterou učil Buddha, není obsažena v oblasti, kde analyzujeme a rozlišujeme, a tak život je prostě jen žití a smrt je prostě jen umírání. Někdy jsme oklamaní a jindy máme jasno. Někteří lidé jsou buddhové – probuzení do skutečnosti – a jiní nejsou buddhové. Ale především všechno je takové, jaké to je - někdy takové, jaké to sami chceme, a jindy jiné, než to chceme.

Snažit se dosáhnout jednoty se skutečností je klam. Když se skutečnost sama stává součástí nás, je to probuzení. Lidé, kteří si uvědomují, co to je být oklamaný, jsou nazýváni buddhové, a lidé, kteří jsou oklamaní tím, co je skutečné, jsou nazýváni obyčejní lidé. Někteří lidé mají čím dál jasnější chápání skutečnosti a jiní lidé jsou čím dál víc oklamaní. Není nutné být si vědom svého buddhovství. Tak jako tak jsme buddhové a pokračujeme ve zkušenostech stavu buddhy, ať už to víme nebo ne. Když svět před náma zakoušíme celým tělem-myslí, naše zkušenost je přímá - není rozdvojená jako obraz v zrcadle anebo měsíc odražený ve vodě. Když zakoušíme pouze jednu stranu, nejsme schopni zaznamenat také druhou stranu. Pravda, kterou učil Buddha, je nalezení toho, co jsem „já“. Nalézt co jsem „já“ znamená zapomenout na „já“. Zapomenout na „já“ znamená být v jednotě se vším, co zažíváme. Být v jednotě se vším, co zažíváme, znamená nechat odpadnout moje tělo a mou mysl a nechat odpadnout tělo a mysl světa. Tento stav bytí neobsahuje ani stopu po stavu probuzení a tento bezestopý stav je bez hranic.

Když poprvé hledáme, co to je skutečnost, hledáme ji někde jinde. Ale když se učíme zažít skutečnost od člověka, který zažívá skutečnost, pak se skutečnost navrací do našeho přirozeného stavu. Když plujeme ve člunu a podíváme se na břeh, zdá se nám, že břeh ubíhá kolem. Ale když upřeme pohled na člun, všimneme si, že ve skutečnosti se člun pohybuje dopředu. Stejně tak když se snažíme pochopit svět kolem nás pomocí zmatených domněnek, které rozdělují svět na fyzickou a mentální část, pak je snadné uvěřit, že máme něco, co se nazývá mysl, která přetrvává. Ale když jednáme, přicházíme zpět na toto konkrétní místo a pak je jasné, že svět není soustředěn kolem nás. Dřevo se stává popelem a nemůže se znovu stát dřevem. Ale to neznamená, že bychom pouze měli vidět proces, v kterém se dřevo v minulosti stává popelem v budoucnosti. Pamatujte, že opravdové dřevo existuje v přítomnosti. Bylo dřevo a bude dřevo, ale minulé dřevo a budoucí dřevo jsou naprosto odlišné od skutečného dřeva v přítomnosti. Opravdový popel také existuje pouze v přítomnosti, ačkoliv si pamatujeme popel v minulosti a představujeme si popel v budoucnosti. Stejně jako dřevo, které se už stalo popelem a nemůže se znovu stát dřevem, když lidská bytost zemře, nemůže znovu ožít. V buddhismu se tradičně na život nedíváme pouze jako na proces směřující ke smrti. Pojem žádné vznikání se vztahuje k této okamžité situaci. A Buddha učil, že když zemřeme, už znovu nežijeme. Pojem žádné zanikání se také vztahuje ke skutečnosti, že jak život, tak smrt se objevují pouze v přítomnosti. Když použijeme toto okamžikové pojetí vesmíru, můžeme říct totéž o zimě a jaru – totiž že zima nepřechází v jaro a jaro nepřechází v léto.

Když člověk realizuje skutečnost, nic se nemění. Je to jako odraz měsíce na vodě: měsíc se nenamočí a voda se nezčeří. Dokonce i malá kapička nebo rosa na stéblu trávy umí odrazit celý měsíc. Když někdo uskuteční pravdu, nezanechává to na něm stopy, podobně jako měsíc nečeří hladinu vody. A ta osoba ani nenarušuje stav realizace, podobně jako kapka rosy nenarušuje měsíc, jehož obraz odráží. Uskutečnění může být tak hluboké, jak vysoko je měsíc na nebi. Jak dlouho toto uskutečnění trvá? Měli bychom toto zkoumat v mnoha různých situacích, ve velkých i malých vodních plochách a pro široté i úzké měsíce a oblohy.

Když jsme přesvědčení, že rozumíme skutečnosti, jsme od ni daleko. Když jsme opravdu v jednotě se skutečností, často cítíme, že něco chybí. Například když plujeme na lodi a rozhlédneme se kolem dokola, oceán vypadá kulatý. Nevidíme, žy by měl jakýkoliv jiný tvar. Ale oceán není ani kulatý, ani hranatý. Má nevyčerpatelnou řadu vlastností a pro různé živočišné druhy musí představovat naprosto odlišný obraz. Ale pro naše oči vypadá kulatý a rozrpostírá se všude kolem nás. To samé platí pro všechny věci a fenomény ve vesmíru. Existují nepřeberné způsoby jak se dívat na různé situace z hlediska obyčejného člověka a z hlediska buddhistického, ale my pouze vidíme a rozumíme tomu, co je v dosahu naší vlastní zkušenosti. Pokud chceme vědět, jaký je přirozený a neinterpretovaný, nezprostředkovaný stav věcí, měli bychom pamatovat, že existuje nekonečné množství jakostí kromě toho, co považujeme za nějaký konkrétní tvar a že vesmír se rozprostírá do všech směrů. A to platí nejen pro věci, které jsou daleko od nás, ale také pro jedinou kapičku vody a přítomnost tady a teď.

Náš každodenní život spočívá v nekonečném sledu činů, ale my nejednáme v prázdnotě – naše činy se vždy odehrávají v nějakém prostředí. Čin se nemůže odehrát bez prostředí, protože prostředí se vždy objevuje spolu s nějakou činností. Čin a prostředí je jeden nedělitelný celek. Naše činnost někdy pokrývá velký rozsah a někdy omezený rozsah. Ale v konání jsme jak omezeni konkrétní situací, tak svobodní v přítomném okamžiku, takže jsme současně omezení a svobodní. Kdybychom se pokusili opustit prostředí našich činů, už bychom dál neexistovali. Prostředí, ve kterém jednáme (objektivní bytí) je náš život a současně my sami (subjektivní bytí) jsme naším životem. A mohli bychom jít dál s tímto popisem. V konání jsme my sami a okolnosti jedním nedělitelným celkem cvičení-zkušenosti. Život je takovýto. Celý život je takový. Pokud chceme plně pochopit, jaké jsou okolnosti, ještě než začneme jednat, nikdy nebudeme schopni jednat a nikdy nebudeme schopni najít naši cestu nebo místo. Ale když se vracíme na toto místo, naše konání činí vesmír skutečným a když nalézáme tuto stezku, naše konání je vždy stavem skvělého vesmíru, který byl uskutečněn.

Tato stezka a toto místo nemohou být popsány slovy jako velký nebo malý. Nejsou subjektivní nebo objektivní. Nečekaly na nás ani se neobjevily nyní. Jsou jen tím, co je před námi tady a teď. Když konáme, pronikáme tím, co děláme, a tak se stáváme zcela jedním s touto činností. Když něco děláme celou svou bytostí, upřímně, pak se setkáváme s realitou tváří v tvář. Vlastní stav činu není možné úplně popsat slovy, protože čin se projevuje v jednotě – jednotě těla a mysli, jednotě subjektu a objektu, jednotě konajícího a konání. Proto i když skutečné konání se vždy děje nyní, nemůžeme to zachytit myšlením, dokud toto konání neskončí. Takže svou myslí nemůžeme pojmout veškeré tajemství existence. Skutečnost v přítomnosti není jasné intelektuální poznání.

Zenový mistr Hotetsu se ovívá vějířem. Mnich, který jde kolem, se ptá:
Vzduch je všude kolem nás a rozprostírá se všude, tak proč se potřebujete ovívat?
Mistr odpovídá: Rozumíš, že vzduch je něco, co je všude, ale ještě nevíš, co to znamená „rozprostírat se všude“ .
Mnich říká: Co to teda znamená, že vzduch se rozprostírá všude?
Mistr se dál ovívá. Mnich se pokloní mistrovi.

Opravdu mít jasno o skutečnosti, což se učíme od někoho, kdo má jasno o skutečnosti, je dynamický, nikoliv intelektuální stav. Někdo, kdo říká, že nemusíme používat vějíř, protože vzduch je všude, nebo že můžeme pociťovat vzduch, i když nepoužijeme vějíř, neví, jak se vzduch opravdu chová. Jelikož je vzduch přirozeně všude, díky chování buddhistů je svět skvělé místo.

[napsáno uprostřed podzimu roku 1233 a prezentováno laickému žákovi Yo Koshu. Editováno roku 1252. Moderní interpretaci dokončil v Dogen Sangze Bristol roku 2002 Mike Luetchford, do češtiny přeložil Roman Válek roku 2008]

Jak se stát buddhistou

2008-01-25T13:18:00.000+01:00

Robert, o kterém už víte, mi poslal mail, ve kterém se ptal, jestli cvičení zazenu samo o sobě vede k tomu, že vedeme probuzený život. Jestli proto ještě něco máme vědomě dělat. Napsal jsem mu, že zazen ráno ovlivňuje náš celý den, ale že je také důležité se snažit. No, celé je to trochu složitější, a je to trochu jako otázka, jestli bylo dřív kuře nebo vajíčko.

Nikdo se nestane buddhistou, probuzeným člověkem (můžete si vybrat, který pojem se vám víc líbí) tak, že jednoho dne jen tak pro nic za nic usedne do zazenu. Tomu samozřejmě musí něco předcházet. Na začátku života buddhisty je vždycky ideál. Ideál probuzeného života, ideál nirvány, ideál osvícení, ideál moudrosti, něco takového. S tímto ideálem vstupujeme do knihovny, do zenového centra, do thajského kláštera, s tímto ideálem kontaktujeme mistry, píšeme jim, ptáme se jich, atd. Bez toho ideálu není žádný buddhismus možný.

Pokud někdo narazí na učení Dogena a to učení ho nějak zasáhne do srdce, začne cvičit zazen - možná na začátku věří ještě v nějaké úžasné osvícení někdy v budoucnu.
Ale byl by to blázen nebo Dogenovo učení by takového člověka nezasáhlo do srdce, kdyby toto učení odložil jednou provždy a své studium buddhismu a cvičení buddhismu redukoval na zazen. Naše srdce nás vede k tomu, abychom se k Dogenovi pořád vraceli. Dogen toho napsal spoustu, ale ani jedna kapitola není zbytečná. Nejde o to, abychom co nejdříve prostudovali všechny díly Shobogenza, navíc kdo neumí anglicky, prakticky nemá šanci prostudovat víc než pár kapitol, které byly více méně přesně či nepřesně, volně či doslova, přeloženy do češtiny. (Jestli můžu doporučit samotný základ Dogenova učení, pak je to Fukan Zazengi, Genjo Koan a Bendowa - všechny tři kapitoly lze česky přečíst na mém blogu - Genjo Koan ještě dnes přibude). Proto se někdy spoléháme na knihy mistrů, kteří Dogenovo učení vysvětlují v souvislosti s moderním životem, to je třeba Shunryu Suzuki nebo Kodo Sawaki nebo Sawakiho žák mistr Nishijima, nebo můj učitel Mike Luetchford - ti všichni pochopili Dogena nejen intelektuálně, ale i svým chováním v životě. Dogen je nesmírně obsáhlá filozofie - do smrti budeme mít co dělat, abychom ji prostudovali celou. Neměli bychom si ale plést vědecké studium a osobní, srdcervoucí odhodlání přijít Dogenovi na kloub a jeho učení skutečně realizovat. To jsou dvě zcela odlišné věci. Nakonec nás tedy, pokud nesklouzneme k povrchnosti, nebude tolik zajímat, jestli dosáhneme nebo jestli jsme dosáhli nějakého osobního a od druhých odděleného osvícení, ale jak pravdu, probuzení realizovat v každodenním životě - a právě tím se Dogen vlastně ve svých spisech zabývá neustále, i když to na první pohled může vypadat, že si libuje v abstraktních teoriích spíš než v každodenním životě.

Tak vidíme, že i když se rozhodneme cvičit zazen každý den, zřejmě nás bude zajímat především náš vlastní život, jeho probuzená kvalita, potenciál vést probuzený život. Proto se nebudeme spoléhat na vlastní názory a budeme nejspíš hledat u těch, kteří probuzený život vedou, budeme hledat kontakt s učitelem, ktetý Dogeovo učení pochopil ne jako vědec, ale jako člověk z masa a kostí, jako někdo, kdo Dogenovo učení žije, nikoliv jen intelektuálně zkoumá. Takový učitel nám pomůže orientovat se v spletitém bludišti Dogenovy filozofie. Ne proto, abychom byli intelektuálně zdatní, ale abychom nacházeli spojení s filozofií buddhismu a vlastního života. Tak se vlastně stáváme žijícími buddhisty.

To je všechno hezké, ale jak to v praxi vypadá? V praxi to může dopadnout tak, že i když cvičíme zazen každý den, nezdá se nám, že by ten zazen dost probouzel náš život. Existují snad lidé, kteří protože každý den cvičí, jen proto, že cvičí, nepodléhají hněvu, rozsáhlým touhám a rozsáhlým bludům o sobě a o druhých? Sám za sebe můžu říct, že ačkoliv není téměř dne, kdy bych necvičil zazen, někdy mám obdoví, kdy podléhám všemu možnému. Zazen samozřejmě zmírňuje takové situace, a můžeme si všimnout, že zazen nepůsobí jen v rámcií dne, ale také v rámci života, čili po deseti letech zazenu jsme jaksi blíž pravdivému životu než po týdnu zazenu. Ale necvíčme proto, abychom si jednoho dne řekli: "Tak už cvičím zazen třicet let, zdá se, že jsem konečně moudrý člověk. Tak kde jsou nějací žáčci? Sem s nimi, hle, zde je mistr, budu vás učit, co je to buddhismus..." A ačkoliv to vypadá hloupě a nepravděpodobně, přece jsou případy lidí, kteří se nafouknou po třiceti letech zazenu a tváří se jako mistři. To znamená, že těch třicet let cvičili zazen pořád jen proto, aby něčeho v budoucnu dosáhli. Třicet let zazenu je k ničemu, pokud to není třicet let pro nic za nic. Musí to být zazen jen kvůli dharmě, jak učil Kodo Sawaki. Musí to být zazen, kde ego se otvírá celému vesmíru. A abychom cvičili takovýto autentický zazen, nestačí si pouze na něco hrát, pouze napodobovat druhé. Musíme být úplně otevření pravdě, mít vůli vidět a žít pravdu, a mít tuto vůli znovu a znovu.

Jak to ale udělat? Jak se nestat falešným buddhistou? Nemůžeme si myslet, že mávnutím kouzelného proutku se z hlupáka stane moudrý, probuzený člověk. A taky si nemůžeme myslet, že jsou na světě nějací moudří, probuzení lidé, kteří by nebyly uvnitř tak trochu hlupáci. Moudrý člověk vidí jasně svou hloupost. Hloupý člověk vidí jasně svou moudrost.

Jak mohu odpovědět na otázku, jak se stát autentickým buddhistou? Když se ohlédnu na ta léta, co cvičím zazen a studuju buddhismus, byly chvíle, kdy jsem k sobě nebyl upřímný. Pozoroval jsem svou lenost a někdy to tak nechal a jindy se snažil s tím něco udělat. V každém člověku je zrnko, zárodek vůle po pravdě. Jak ale toto zrnko pěstovat, jak ho probudit? Na začátku je vůbec myšlenka, touha po takovém probuzení, bez toho to prostě nejde, to už jsem psal. Pak je cvičení zazenu a studium filozofie buddhismu. A kromě toho tu je každodenní život. Mohli bychom říct, že tyto tři složky se budou přirozeně rozvíjet, samy od sebe. Ale není tomu tak. Nebudou se rozvíjet, pokud nebudeme dostávat nějaké živé impulsy. A tyto živé impulsy musí přijít od učitele. Jinak se může stát, že naše cvičení zazenu bude egoistické, naše studium filozofie bude intelektuální cvičení a náš každodenní život bude směs neupřímnosti, lenosti a nafoukanosti. A to není buddhismus. Pokud je v nás složka upřímnosti, budeme se znovu a znovu setkávat s pravdou - ano, s pravdou, ač tomu uvěříme nebo ne - budeme znovu a znovu osvíceni vlastní hloupostí a znovu a znovu budeme mít touhu po pravdivém životě a skutečném buddhismu. Když budeme zcela upřímní, nepohrdneme službou učitele, který nám nabídne pomoc a necháme ho nebo ji, aby do nás strčil nebo nás kopnul, když ztratíme směr. Tato nabídka ovšem samozřejmě nepřijde sama, takového učitele musíme poctivě hledat.

Dnes jsem snídal chléb s máslem a marmeládou. Zapíjel to čajem. A civěl jsem na tu marmeládu a žasl nad tím, jak krásná jsou jahodová zrníčka utopená v červeném želé. Neexistuje žádný univerzální recept, jak druhé dovést k poznání jahodové marmelády. A už vůbec neexistuje žádný univerzální recept, jak druhé dovést ke každodennímu probuzenému životu. Musíme pracovat s vrozenou chutí se probudit, využít své upřímnosti, musíme se srdečně zabývat filozofíí buddhismu a nesmíme pohrdat učitelem, který své studium a cvičení dovedl do konce. Nejde o konec definitivní, ale o jakési naplnění ideálu, který v sobě nosíme. Učitel není lepší člověk než my sami, je však schopen rozpoznat naše problémy a rozhodnout se, zda je lepší nás povzbudit nebo kritizovat, podle situace. My sami toho většinou nejsme schopni.

Původně jsem vůbec neměl v plánu psát o významu učitele, ale když mám řešit problém, jak se stát buddhistou, zkrátka nelze vyloučit nezastupitelnou roli učitele. Tak to v buddhismu je. Spousta lidí se ráda inspiruje filozofií buddhismu nebo občas meditují. To je ale jen jakási návštěva buddhismu, což samozřejmě nemůžu odsuzovat, je to určitě zajímavé pro mnoho lidí a nějak je to obohacuje. Pokud ale jde o skutečný buddhismus, nelze přeskočit onen princip, kdy dharma se předává tváří v tvář z buddhy buddhovi, z učitele žákovi. Pokud tento element nechápeme ani intuitivně, ještě nemáme nejmenší představu, co to vlastně buddhismus je.

A přece je zazen k ničemu!

2008-01-06T20:00:00.000+01:00

Když slyšíme, že zazen je jediný, správný způsob, že to je ta pravá brána do buddha-dharmy, máme pochybnosti: Proč by zrovna zazen měl být to pravé? Proč ne tanec, bubnování, zpěv nebo vaření? Proč je zazen podmínkou buddhismu?

Dnes jsem listoval v jedné knize od mistra Uchiyamy. Píše v ní, že když dnes lidé slyší, že zazen je ta pravá brána do buddha-dharmy, obrací oči v sloup. Proto jim vysvětluje: "Cvičit opravdový zazen znamená žít v probuzení do skutečnosti života pravého "já", aniž bychom si hráli s hračkami, aniž bychom se porovnávali s ostatními, aniž bychom sami sebe klamali, aniž bychom se bavili. Zazen, tak jak ho cvičil a učil mistr Dogen, je jediný způsob, jak přímo prožít skutečnost toho já, které je mimo vztahy s ostatními."

Zazen je nenahraditelný, protože je definitivní. Není v něm žádné pro ani proti, žádné "já jsem lepší než ty" ani "já jsem horší než ty", není v něm "já rozumím" ani "já nerozumím". Zazen je přímý kontakt já se skutečností, kde nefungují žádné výmluvy, žádné hry. Lidé, kteří odmítají cvičit zazen, nebo kteří se zazenem skončili, skončili proto, že v něm nenašli žádnou zábavu. Myslím zábavu typu "tohle je něco duchovního" nebo "tohle mě přivede
k osvícení... " A spousta lidí, kteří ještě se zazenem neskončili, neskončili jen proto, že v něm našli nějakou zábavu typu "teď si můžu hrát na buddhistu" nebo "doufám že brzo dosáhnu osvícení" nebo " baví mě, že to vydržím tak dlouho, déle než ostatní" nebo "jsem hrdina, ačkoliv mám bolesti, vydržím to..." nebo "hmm, takhle se asi cítil Buddha Shakyamuni". Ale pravý zazen je jako bílá zeď. Vůbec nic pro nás nedělá, nesnaží se nás potěšit. Je jí jedno, co si myslíme, ale pořád říká: "Nic víc tu není, jsi tu jen ty, tvé pravé já... za všemi myšlenkami, pocity... Nic víc tu nikdy nebude, tohle je podstata života a smrti.

Lidé si tohle můžou přečíst a řeknou si: Hmm, to jdu radši hledat podstatu života a smrti v nějaké živé aktivitě, třeba budu odříkávat mantry... Jenom sedět a nehýbat se a ještě navíc od toho nic nečekat, přestat si na cokoliv hrát, to je příliš těžké... je to hloupost, určitě to není jediný způsob, jak cvičit buddhismus...

Pokud nám zazen připadá takto zbytečný, prázdný, pak to znamená, že jsme cvičili pravý zazen. Byli jsme chvíli sami sebou, ale lekli jsme se toho. Sundali jsme všechny masky, všechny argumenty pro a proti přestaly fungovat. Ale naše vrtošivé, přetvařené já se tomu příčí: Ne, tohle je přece nuda. To nemůže být ono, pojďme dělat něco zábavného. Sedět na zadku a nehýbat se... no dobře, ať to někdo dělá, ale já si radši něco přečtu v knize, chci přemýšlet, chci argumentovat, chci toužit, chci, chci, chci... cokoliv jen ne sedět nehnutě na zadku bez jakékoliv naděje, že se pobavím nebo že se stanu lepším člověkem.

Zazen, který z nás nic nedělá, to je pravý zazen. Ale naše ego může být trochu uklidněno: V jistém smyslu se díky zazenu stáváme lepšími lidmi. Ať chceme nebo nechceme, zazen obrušuje extrémy našich nálad, našich činů, našich myšlenek. Nestáváme se ale vlastně lepšími lidmi, ale sami sebou. Je otázka, zda stát se sám sebou je totéž co být lepší. Sám sebou je prostě sám sebou, tam už končí srovnávání. Tamhleta hvězda taky není lepší než tamta. Když cvičíme zazen, jsme prostě to, co bychom měli být. Měli bychom být sami sebou, a ne někým jiným. Aspoň pokud nás vážně zajímá buddhismus.

Spousta kritiky a která je ta správná?

2008-01-05T06:25:00.000+01:00

V poslední době jsem na internetu narazil na sáhodlouhé diskuze na téma: Je buddhismus náboženství? Pak jsem narazil na stránky jakéhosi odhodlaného kritika buddhismu, který věří že buddhismus se snaží ovládnout svět a vyvolat válku netušených rozměrů. Z jeho stránek jsem zabrousil na odkaz, kde jakýsi vědec zpochybňoval totožnost zenu a buddhismu s tím, že Buddha by nikdy nevzal do ruky meč.

Je buddhismus náboženství? To opravdu záleží na tom, co si představujeme pod pojmem náboženství. Buddhismus učí pravdu, vede studenty buddhismu k pravdě. Je buddhismus totožný se zenem? Odklonil se zen od učení Buddhy? Je snadné diskutovat o takových otázkách intelektuálně, přít se donekonečna. Ale buddhismus nemá za cíl dosáhnout intelektuální přesnosti. Buddhismus je pravda samotná. A je to taky celý systém filozofie, který spolu s cvičením ke zkušenosti této pravdy vede. Mnoho kritiků zen buddhismu poukazuje na souvislost zenu a válečných konfliktů, souvislost bojových umění a zenu... a kdo dnes nutí buddhisty, aby se prali nebo bojovali ve válce? Není třeba vyvracet nebo potvrzovat, zda je zen mírumilovný nebo ne. Místo toho je třeba studovat vlastním tělem a vlastní myslí, nikoliv tedy těly a myslí někoho jiného, co to buddhismus je, když už nás to zajímá. A když to studujeme vlastní myslí a vlastním tělem, stáváme se sami sebou, vstupujeme do pravdy v každodenním životě. Pak teprve můžeme posuzovat, zda je buddhismus mírumilovný nebo ne. Zda je zen totéž co buddhismus nebo ne. Těžko to ale posoudíme z pozice někoho, kdo o těchto věcech pouze četl.

Také pořád narážím na omílání argumentů typu: ovečky se podřizují autoritám... Buddhismus už studuju a cvičím asi patnáct let, ale nikdy jsem si nepřipadal jako ovečka, naopak mi vždycky dalo práci se podřídit pravidlům. Ale když už jsem se jim podřídil, nedělal jsem to kvůli nějakému náboženství, ale z dosti sobeckých důvodů, šlo mi o moje blaho a ten pán mistr nebo paní mistryně mi v podstatě byli ukradení. Přiveď mě k osvícení a já už si pak budu dělat, co budu chtít. Takhle neovečkovsky jsem se několik let choval. Měl jsme jedno období, kdy jsem chodil cvičit zazen každé ráno a každý večer do jednoho dojo v Praze. Typická ovečka. Ne, já to nedělal proto, že bych se chtěl někomu podřídit, ale protože jsem se doslova zamiloval do svého nového image "zenového mnicha". Byla to svým způsobem hloupá hra. Na druhou stranu jsem ale opravdu ten zazen cvičil, takže to nelze jen tak odsoudit jako ztracená léta. I když jsme plni iluzí o sobě, nebrání nám to v tom, abychom pokračovali v cvičení a studiu. Pokračujeme a postupně odhalujeme své omyly. Na začátku je přirozené být trochu sobecký, naivní a idealistický. Ale i na takovém začátku něco děláme pro druhé - sice chceme dosáhnout osvícení, ale tato poněkud naivní a egoistická snaha je hned vedle ušlechtilé vůle poznat pravdu. A o to jde. Když poznáváme pravdu, zjišťujeme, že jsme nedílnou součástí vesmíru a že z tohoto vesmíru nelze vystoupit. Že sobectví je vlastně jakýsi druh parazitování na sobě samotném. Kdykoliv jsem se v poslední době choval sobecky, vždycky jsem jasně viděl, že jsem si jen uškodil. Takže nejde o to, že bychom byli nějaké ovečky nebo naopak svobodní, nezávislí lidé. V buddhismu se učíme, že jsme prostě nedílnou součástí světa, ani příliš oddělení, ani zcela pohlcení druhými. Ale většina lidí se snaží buď od ostatních hezky oddělit a hrát si na vlastním písečku, nebo naopak nechat se pohltit davem. V buddhismu poznáváme, že člověk musí vycházet z obou těchto aspektů existence - být často samostatný a nezávislý a často přizpůsobivý a dělat to, co ostatní. Obojí je nutné v různých situacích dne.

A poslední diskuze, na kterou jsem narazil, se týkala problematiky vzájemného kritizování učitelů různých duchovních škol mezi sebou. Je naprosto falešné, pokrytecké tvrdit, že vše je jedno a že tudíž není třeba hodnotit a že je dobré z každého si vzít něco...někdo dokonce ono "nehodnocení" staví na roveň moudrosti. Inu, pokud je takový člověk tak objektivní, měl by přestat hodnotit i to, zda je dobré něco hodnotit. Samozřejmě že vše je pravdivé, a každý člověk je zcela jasná, úžasná bytost, včetně Hitlera, Stalina, a všech ostatních šílenců. Samozřejmě že všechna náboženství a filozofie usilují o cestu k pravdě, lásce a míru. Ale dokonce i slepý musí vidět filozofické i praktické rozdíly mezi jednotlivými náboženstvími a filozofiemi. Úkolem člověka, který hledá pravdu, je naprosto nepokrytecky, upřímně, do morku kostí zkoumat, kde ta pravda vězí. Tím nemyslím nekonečné diskuze o tom, které náboženství nebo která škola buddhismu je ta správná. Ale je třeba studovat kritické názory moudrých učitelů a snažit se najít pomocí intuice takového učitele, kterému věříme, že nás k pravdě dovede. Upřímný učitel bude vidět věci dost střízlivě a bude samozřejmě kritický k učení, které je podle jeho zkušenosti zavádějící. Tato kritika z úst nebo pera učitele buddhismu vůči jiným školám buddhismu nebo jiným filozofiím, je něco v jádru zcela soucitného a laskavého, protože takový učitel se nám snaží otevřít cestu k pravdě. Takový kritický učitel se nás nesnaží získat "na svou stranu". Pouze nás poctivě informuje o věcech, jak je vidí. Je už na nás, zda jeho učení přijmeme nebo ne. Pokud ale nebude dost kritický a schopný odhalit chyby v učení, pokud bude jen kázat toleranci a že všechno je jedno, nechá nás tak v naprostém zmatku. Já hlavně žádného nekritického učitele moudrosti neznám. Krishnamurti je typický příklad nesmírně, snad až přehnaně kritického učitele. Dalailama je kritický nesmírně laskavě a zdvořile, nicméne je kritický, to je fakt. Buddha nedělal nic jiného než posuzoval, co je správně a co je špatně, co se týká Cesty. Dogen se kriticky vyjadřoval k mnoha lidem, kteří se motali kolem buddhismu. Ti všichni jsou příkladem vyjímečně inteligentních a vzdělaných lidí. Je možné, že existují lidé, kteří šťastně žijí ve svém pocitu, že všechna náboženství jsou v podstatě stejná a že kritika je zbytečná. Takové lidi ale důvěrně vůbec neznám a neodvážím se tvrdit, zda jsou skutečně upřímní.

Schopnost kriticky myslet a hodnotit patří k životu inteligentního člověka. Buddhista tuto schopnost musí začlenit do vlastního studia buddhismu, ale nesmí upadnout do samolibých intelektuálních úvah, které nikam nevedou. Vždy by se měl vracet k naprosté střízlivosti, aby viděl věci takové, jaké jsou. Inteligence ať nám pomáhá zkoumat filozofii za účelem studia pravdy, nikoliv jen vytvářet další a další zbytečné názory.

Buddhista - šlechtic

2008-01-04T16:34:00.000+01:00

Nedávno jsem narazil na názor, že velký majetek nebo vysoké společenské postavení je na překážku buddhistickému životu. Buddhismus si většinou spojujeme s chudobou nebo aspoň s velmi skromnými podmínkami k životu. Nejběžnější pohled lidí na buddhismus je předtava života bez vášně, bez peněz, bez partnera, jakési úplné oproštění od všeho světského. Úplné oproštění má v buddhismu velký význam, ale lidé toto oproštění většinou nechápou správně.

Důvod, proč Buddha opustil palác, rodinu, majetek, slibnou kariréru krále, nebyl ten, že by na těch věcech bylo něco špatného nebo nebuddhistického. Buddha se všech těch záležitostí vzdal, protože neměl na vybranou. Chtěl studovat filozofii, smysl života, cvičit s jogíny, tak musel odejít. Kdyby žil Buddha Shakyamuni dnes, mohl by klidně ve svém životě v paláci pokračovat. Stačilo by mu, aby na internetu našel nějakého autentického učitele buddhismu, napsal mu, domluvil s ním nějaká pravidelná cvičení a sehnal si nějaké kvalitní knihy o buddhismu. Cvičil by v paláci každé ráno zazen a jednou za měsíc by odjel někam na nějaké víkendové ústraní, kde by cvičil s ostatními. Stačilo by mu párkrát za rok strávit nějaký čas se svým učitelem. Jenže to všechno by bylo možné jen proto, že kdysi dávno jistý Buddha opustil palác. Někdo takový čin považuje za jakýsi ideál a snaží se tomuto ideálu co nejvíc přiblížit. Ale Buddha neopustil palác jako ideál, ale jako realitu. On musel, byl to jeho konkrétní život, jeho konkrétni situace. Dnes není žádný důvod toto opakovat. Zkusím vysvětlit, proč bohatství není na překážku buddhistickému životu, i když Buddhovi nezbývalo - v jeho konkrétní situaci - než toto bohatství opustit.

Korejský zenový mistr Seung Sahn řekl žákovi, který měl velmi krásné, dlouhé vlasy: Měl by ses ostříhat dohola. Žák se ho zeptal: Proč? Miluju tyhle vlasy. Mistr odpověděl: Právě proto, že jsi k nim připoután, musíš je ostříhat. Žák odpověděl: Jestli je to pravda, že jako buddhista bych neměl být připoután ke svým vlasům, pak jsem ochoten si je nechat ostříhat. Mistr řekl: Teď už si je nemusíš stříhat. Už k nim nejsi připoután!

Seung Sahn byl mistrem v linii Rinzai. Pro tuto školu buddhismu je typický přistup buď a nebo. Uříznout ruku, bouchnout do stolu, rozbít šálek, smát se na pohřbu, křičet z plna hrdla, bubnovat až do zemdlení. Seung Sahn říkal: "Není důležité, co děláme, ale proč to děláme." Ve škole Rinzai nezáleží na tom, zda pijete alkohol celý den a celou noc, důležitá je "čistá mysl". Není důležité, jestli jste hrubý, neomalený... důležitá je vaše mysl. Není důležité, jestli vlastníte Ferrari 430 za několik milionů. Důležitá je vaše ochota toto ferrari napálit do betonové zdi v rychlosti 200 km/h jen proto, že se vyhýbáte mouše, kterou nechcete zabít. Pokud své ferrari rozbijete s takovou čistou myslí a nejste připoutaní ke svému tělu, které musí ležet půl roku v nemocnici s těžkými poraněními hlavy, pak je podle školy Rinzai vše v pořádku.

Dogen ale takovýto buddhismus kritizuje. Pro Dogena je důležité, CO děláme a JAK to děláme. Samozřejmě že motivace, okolnosti, jsou také důležité. Jedno má ale Dogen se školou Rinzai společné. Důležité pro Dogena není, že vlastníte ferrari. Důležité je, JAK ho řídíte. Dogenovi je úplně šuma fuk, jestli po městě jedete na koloběžce nebo v soukromé limuzíně s řidičem. Důležité je, jak se u toho chováte. Tím, že se soustředíme na to, co děláme, ať už řídíme vlastní tryskové letadlo, nebo se brodíme v bahně, když jdeme zahnat krávy do chlíva, automaticky se oprošťujeme od jednostranného pojetí sebe a stáváme se plnou součástí vesmíru. To je stav Buddhy.

Proč Dogen nedoporučuje, abychom se chovali extrémně? Proč si nemyslí, že je dobré na dálnici prudce manévrovat, abychom se vyhnuli mouše? Proč si nemyslí, že je dobrý nápad převracet vzhůru nohama stoly a opíjet se do němoty? Proč ho nezajímá, jestli je vaše mysl čistá nebo ne? Protože pro Dogena je akce, která je harmonickou součástí ostatního světa, nejdůležitějším bodem našeho života. Proč? Protože náš život se skládá z jednotlivých okamžiků a je tedy otázka, jak tyto jednotlivé okamžiky chceme žít. Rinzai nám křičí do ucha, abychom se probudili, zvoní na nás, kope nás do zadku, tahá nás za nos... Dogen naproti tomu učí, že se automaticky probouzíme už tím, že jednáme v souladu s okolnostmi. Ráno vstáváme a cvičíme zazen. Snídáme, jdeme do práce, pracujeme... není třeba nebo dokonce neměli bychom se pouštět do dramatických výstupů a jednat prudce. Pokud to není nezbytně nutné. Pokud naše malé dítě ohrožuje jedovatý had, možná je nejlepší toho hada zabít. Někdy je to jediná možnost.

A právě proto, že v buddhismu mistra Dogena je nejdůležitější, jak se chováme, můžeme být bohatí šlechtici a žít na zámku a nic to na naší možnosti studovat a cvičit buddhismus a žít probuzený, buddhistický život, nezmění. Protože ať máme v bance cokoliv, ať je náš zámek jakkoli krásný a veliký, ať máme stáj plnou nádherných koní, důležité je, co děláme v každém okamžiku. A každý ví, že pozornost, jakou věnujeme každodenním věcem, neovlivňuje množství našeho majetku. Když si boháč zavazuje tkaničky, musí to udělat stejně jako chuďas.

Druhá věc je, co si takový šlechtic myslí. U Dogena není problém myslet (Rinzai kříčí: Odetněte myšlenky!) nebo dokonce myslet hloupě nebo myslet na nějaké nemravnosti. Důležité je, zda si v hlavě nepěstujeme nějaké báchorky o tom, co jsme a nejsme a o tom, co jsou ostatní. Takový šlechtic by mohl chodit po svém zámku a pořád si opakovat: Jsem Buddha, četl jsem to v té a té knize, majetek není na překážku. Kdyby takto uvažoval, nebyl by to moc buddhistický šlechtic. Nebo by mohl naopak uvažovat takto: Nejsem Buddha, nikdy nebudu, protože mám rád tento zámek a chci tu žít do smrti. Nehodlám se toho vzdát, a proto se nikdy nestanu Buddhou. V tomto případě by byl šlechtic taky mimo. Ale pokud by každý den cvičil zazen, soustředil se na svou práci - ano, i šlechtici občas něco na práci - a na své koníčky, pokud by prostě žil na svém zámku obyčejný život šlechtice, mohl by být docela šťastný a spokojený. Nemusel by se trápit tím, zda je nebo není buddha - místo toho by se radoval z každodenních maličkostí. To by byl buddhistický šlechtic. Takový může být každý, kdo dává přednost rozumnému, soustředěnýmu jednání před jednostranným myšlením a extrémním chováním.

Robertovy otázky

2008-01-02T16:57:00.000+01:00

K článku Bendowa jsem dostal od Roberta - http://aitplus.library.sk - otázky. Tady se na ně pokusím odpovědět.

Potom mám niekoľko otázok:
1, prečo si myslíš, že na štúdium zen budhizmu (podľa Dogena = zazenu) je potreba mať „autentického“ učiteľa? Veď čo už viac naozaj dôležitého ti môže povedať, ako vysvetlenie pozície a to že máš zazen pravidelne opakovať?

Kdyby v buddhismu nebyli potřeba učitelé, neměli bychom ani takové otázky. Nebo jinak - bez učitele buddhismu bychom nedokázali najít odpově´d na takové otázky. jedním z úkolů učitele buddhismu je snažit se odpovědět na upřímné otázky žáků. Učitelův úkol není jen ukázat pozici a zdůraznit to, že je třeba cvičit znovu a znovu, pravidelně. Buddhismus má tři části: cvičení zazenu, studium filozofie a život sám. Učitel učí nejen zazen, ale také vysvětluje filozofii buddhismu a jak zazen, tak filozofii ukazuje ve vlastním životě, který je založený nejen na pochopení buddhismu intelektuálně, nejen na pravidelném cvičení zazenu, ale především na skutečném konání
v každodenním životě a realizaci buddhismu - tedy realizaci probuzení v každodenním životě. Buddhismus není nějaké cvičení, které nikam nevede, je to život sám. Zazen je esence tohoto života.

2, z rovnakého dôvodu: aký význam potom má štúdium budhistických textov, Shobogenzo atď… keď jediný dôležitý je zazen a nie je čo viac dosahovať?

Jediný zazen je důležitý - to je formulace vytržená z kontextu. Dogen to myslí tak, že není třeba učit se nazpaměť sútry, dokázat vyjmenovat všechny patriarchy a svaté, dělat dobré skutky, věřit v Boha atd. Zazen je esence. Není třeba k němu žádné jiné cvičení přidávat. Když chce někdo lyžovat, musí si nasadit lyže a jet z kopce po sněhu dolu. Nemusí kromě toho ještě zpívat nějaký hit nebo mít na sobě nejdražší oblečení. Zrovnatak když chce někdo cvičit buddhismus, stačí když bude cvičit zazen, tudíž nemusí ještě k tomu cvičit poklony, zpívat sútry nebo odříkávat mantry. Tak je to myšleno. Přesto spousta škol buddhismu považuje zazen za jednu z mnoha metod a k této metodě přidávají ještě desítky dalších. Dogen to opravuje a učí že zazen sám je jediné cvičení buddhismu, protože všichni předchozí učitelé buddhismu až po Buddhu cvičili zazen.

Význam studia buddhistické filozofie spočívá v tom, že součástí buddhismu je filozofie. Je to služba lidem a současně touha lidí poznat pravdu. Kdybychom byli dobytek, který není schopen mluvit a myslet abstraktně, stačilo by opravdu cvičit zazen a jen mlčet. Ale protože jsme lidé, kteří mají nekonečné množství otázek, buddhistická filozofie se snaží uvést náš zmatek v klid a náš klid v ochotu studovat a ptát se a ochotu vysvětlovat a učit druhé. Kdybych nestudoval buddhismus intelektuálně, ale pouze cvičil zazen, nebyl bych schopen nic říct o významu zazenu a významu buddhistické filozofie. Na druhou stranu pouze intelektuální porozumění nestačí. K němu je ještě třeba přidat vlastní život, který potvrzuje naše pochopení. Pokud ale mnoho z buddhtické filozofie nechápeme, neznamená to, že nemůžeme už te´d žít probuzeně. Neznamená to, že nejsme celí, kompletní lidé. Upřímný buddhista se ale bude snažit postupně studovat buddhistickou filozofii nejen pro své vlastní intelektuální pochopení, ale pro buddhismus sám. Pro buddhismus sám, který je jako filozofie nesmírně komplexní, a současně znovu a znovu ukazuje na naši vlastní každodenní zkušenost. Jsme součástí světa, který je plný zmatků a utrpení a protože spousta lidí nemůže najít cestu k pravdě, Buddha Shakyamuni se rozhodl učit a to , co učil, dnes nazýváme filozofií buddhismu, a to, co cvičil, dnes nazýváme zazen.

3, pokiaľ zazenom naozaj nie je čo dosahovať, potom aký je vôbec reálny rozdiel medzi majstrom a návštevníkom, ktorý sedí zazen prvý krát... Obaja sedia zazen, obaja sú rovnako osvietený, pretože predsa samotný zazen je totožný s osvietením…? (V inom článku píšeš: zdá sa, že keď budeme cvičiť zazen, dosiahneme nejakého lepšieho stavu tela a mysle, ale je to len ďalší kus snenia.. V zazene nie je žiaden cieľ.)

Reálný rozdíl mezi mistrem a návštěvníkem, kteří oba cvičí zazen, je pouze ten, který se jeví z vnějšku - jeden je vysoký a druhý malý, jeden je muž, druhý žena, jeden je hezký, druhý ošklivý atd. Podstata zazenu je pro každého stejná, takže co se týká zazenu samotného, oba cvičí zazen jako buddha, v tom rozdíl není.

4, čo vôbec obsahuje „transmisia dharmy“? Ak naozaj všetko, čo je potreba reálne predať, je: aká je správna pozícia pri zazene a to že celý trik spočíva v tom sedieť v zazene a opakovať to niekoľko krát denne? Ak je to naozaj takto jednoduché, nie je potom celá línia majstrov tak trocha smiešna? Jediné čo majster najlepším žiakom naozaj predá je „hej kamoš!! Je to naozaj, ale naozaj takto jednoduché!“ Takže jediné čo reálne odlišuje majstra je, že uveril tomu, že zazen je všetko, čo je potreba a mal vytrvalosť, ho desaťročia opakovať?

Transmisi dharmy většinou žák obdrží - když pomineme úpadek v dnešním Japonsku, kdy transmise se předává automaticky s otce na syna bezohledu na to, jestli je opravdu uprímně zajímá buddhismus - od mistra tehdy, když mistr vidí, že žák ve svém životě prokázal, že pravidelně a upřímně cvičí zazen a že se nesnaží v buddhismu najít nějaký prospěch pro sebe sama. Obdrží ji ten, v ideálním případě, kdo je oddaný buddhismu, oddaný pravdě, oddaný zazenu, oddaný realitě a žije každodenní život jako obyčejný člověk. Takových lidí, kteří dokončí úkol celoživotního cvičení, jak to popisuje Dogen, je opravdu málo. Je málo takových, kteří se mohou stát učiteli buddhismu. U mnoha převažuje hra na něco, samolibost, snaha ovládat davy, snaha být oblíbený, užívat si pohodlného života... Skutečný mistr překonal faleš v sobě - dokonce když udělá chybu, nezakrývá to před druhými. Když má problémy, neskrývá to. Když má chuť na nějakou věc, nepředstírá, že je bez touhy. Je sám sebou se všemi chybami, které k životu člověka patří. Jeho život je ovšem prost skandálů, propastných krizí, extatických stavů, které by si pěstoval, nejdou za ním skoro nikdy davy, protože na něm jakoby nic není, nesnaží se dosáhnout obrovského bohatství, ani se nevzdává veškerého majetku na efekt. Žije úplně obyčejný život, jen s tím rozdílem, že rozumí buddhistické filozofii a každý den cvičí zazen. A pravděpodobně má několik žáků, které vede k realistickému, skutečnému životu a učí je různým aspetkům buddhistické filozofie a cvičí s nimi zazen, když je to možné.

5, pokiaľ „osvietenie = zazen“ znamená to, že zazen je postačujúca, ale zároveň aj nutná podmienka pre osvietenie? To by znamenalo, že všetky ostatné duchovné cesty, kde sa nesedí zazen, nevedú k osvieteniu? Takže všetci ostatní sa mýlia jediný, kto má pravdu je Dogen?

Zazen není podmínka pro osvícení. Zazen je totéž co osvícení. Kdyby zazen byla podmínka, už by mezi zazenem a osvícením byl rozdíl. Zazen je akce v tomto okamžiku a tato akce je současně osvícením. Takže nejde o to, že zazen VEDE k osvícení. Všechny ostatní praktiky jsou ostatní praktiky. Nic nevede k osvícení, protože všechno je osvícení. Číst noviny je osvícení, pít čaj je osvícení, dívat se na TV je osvícení, modlit se v kostele k Bohu je taky osvícení. Rozdíl mezi zazenm a ostatními praktikami je v tom, že zazen nikam nevede a je už osvícením. Ostatní praktiky, ačkoli jsou též osvícením, se snaží někam člověka dovést. Ovšem jestli jediný Dogen má pravdu? Jestli se ostatní mýlí? Na to si každý musí odpovědět sám. Když stojí tři lidé u cesty a jeden říká, že Košice jsou doleva, druhý doprava a třetí rovně, jak poznáš, který z nich mluví pravdu? Nejlépe, že se jim podíváš dobře do očí. Kdo mluví jasně, klidně, bez přetvářky a nejde mu o jeho prospěch, ten zřejmě mluví pravdu. Ale to musíš vyzkoušet ve vlastním životě. Buddhismus je víra v pravdu, hledání a následování této pravdy, cvičení každý den bez prospěchu a zkouška toho všeho znovu a znovu ve vlastním životě. Funguje to? To poznáš brzo. Když se ti to nebude nějak zdát, zkušíš něco jiného. Ale tady nejde o soupeření nějakých škol. Musíme dělat co je v našich silách, abychom studovali a sledovali a poznávali pravdu. Pro mě osobně je Dogen nejkompletnější učitel buddhismu v literatuře a jeho filozofie a učení lze aplikovat v tomto složitém moderním světě - to je pro mě důkaz, že jeho učení je platné a autentické.

Pozn. na záver... aby nedošlo k omylu :) ...som presvedčený, že zazen je výborná metóda a snažím sa ho viac prakticky cvičiť, ako intelektuálne študovať. Mám v tom ešte rezervy, ale pracujem na tom :) Na druhej strane si myslím, že ísť cestou zenu, nutne nevyžaduje, úplne vypnúť premýšľanie. Práve naopak, pochopenie princípov, môže na ceste pomôcť. V tom vyššie citovanom odseku, aspoň na prvý pohľad, vyzerá byť hneď niekoľko protirečení. Zaujímalo by ma, ako ich vysvetľuješ?

Filozofie buddhismu je složená z protikladů. Na jedné straně klam, na druhé osvícení, na jedné straně obyčejný člověk, na druhé buddha. Na jedné samsára, na druhé nirvána. Lidé uvažují v protikladech a buddhistická filozofie používá logiku lidí, aby jim vysvětlila pravdu, která je za protiklady, která je syntézou pro a proti. Je čaj kladný nebo záporný? Je dnes dobře nebo špatně? Je zazen nahoře nebo dole? Jsem buddha nebo obyčejný člověk? Skutečnost je taková, že přirozeně zahrnuje tyto protiklady. Zazen je k ničemu, protože tento okamžik je sám postačující, takže proč cvičit zazen? Teprve zazen v tomto okamžiku, bez hledání budoucího prospěchu, je zazen, který má smysl.

Myšlení je nutnou součástí inteligentního života, a bez myšlení nemůžeme chápat buddhistickou filozofii. Musíme přemýšlet a současně se učit nepřemýšlet, podle momentální potřeby. Většina lidí nedokáže přetnout souvislý proud myšlenek a žijí v jakémsi myšlenkovém světě, kdy jim uniká skutečnost samotná. Na druhou stranu je třeba co nejlépe využít naši inteligenci a nadání k tomu, abychom studovali, co je to pravda, jak intelektuálně, tak v praxi, kdy jednáme mimo oblast myšlení.

Verše zenového mnicha Ikkyu

2008-01-02T12:03:00.000+01:00

Tady bych chtěl uvést pár veršů zenového mistra, mnicha a hráče na shakuhachi Ikkyu, který žil v patnáctém století v Japonsku a proslavil se svým nezbožným přístupem k buddhismu a životu, stejně jako úžasnou přirozeností a půvabem svých kaligrafií.

Nejdříve bych představil Ikkyu (čti ikkjú), mého oblíbeného básníka, s použitím informací z wikipedie. Pak bych uvedl některé jeho básně s mými komentáři.

Ikkyu se narodil roku 1394 na okraji slavného města Kyoto jako nemanželský syn císaře Go-Matsu. Jeho matka musela utéct do Sagy, kde byl Ikkyu vychován služebnictvem. V pěti letech byl Ikkyu odloučen od matky a musel vstoupit jako mnich do kláštera Ankokuji v rámci zenové školy Rinzai. Učil se čínskou poezii, umění a literaturu. V roce 1420 meditoval na loďce na jezeře Biwa, když náhle krákání vrány v něm probudilo pochopení pravdy. Jeho učitel jeho realizaci potvrdil a předal mu transmisi dharmy.*

Ikkyu byl někdy trnem v oku druhých lidí. Hodně pil a svými poznámkami provokoval okolí.
Po smrti svého učitele nemohl tolerovat neupřímného, pozérského představeného kláštera, a tak odešel a stal se potulným zenovým mnichem. Tehdy také poznal slepou zpěvačku Mori, s kterou navázal ve velmi pozdním věku erotický vztah.

Ikkyu žil mimo formální náboženské instituce. Nicméně vinou místní války lehl popelem klášter Daitokuji a Ikkyu byl ve svém vysokém věku požádán, aby si vzal na starost postavení nového a výuku buddhismu v něm, na což přistoupil jen velmi nerad. Roku 1481 zemřel ve věku 88 let.

Myslím, že Ikkyua zajímal skutečný život víc než život zbožných nebo neposkvrněných lidí. Možná bych se nebýt jeho veršů nikdy nestal buddhistou – pamatuju se, že jsem se bál vstoupit do nějaké náboženské organizace a být manipulován svatými řečmi. Ale Ikkyuovy provokativní, láskou i bolestí protkané verše, ve kterých oslavuje přítomnost prožitou do morku kostí, ať už je to v horách mezi borovicemi nebo v nevěstinci s prostitutkami a saké, mě zaujaly svou přímostí a naléhavostí a k mému úžasu mi byly lidsky bližší než romantické povzdechy Jaroslava Seiferta, který byl do té doby u mě na prvním místě. Zaujalo mě, že básník z úplně jiné doby a zcela jiné kultury mě oslovuje tak živě, jako by stál vedle mě a popisoval mé vlastní pocity. Jestli tohle byl buddhismus, pak jsem byl ochoten obléknout si šedý nebo černý hábit, prostě cokoliv, klanět se před sochou Buddhy a lámat si kosti v zazenu. Chtěl jsem poznat skutečnost z takové blízkosti, jak ji poznal Ikkyu.

*
Ikkyu byl mnich v tradici Rinzai, kde se klade poměrně velký důraz na náhlé proniknutí do skutečné povahy světa, někdy zvané satori. Ale Ikkyu se ve svých verších vysmívá naivním představám lidí o satori – v jedné básni říká „nikdo nic neví, nazdar prachu…“ , vrhá se do náruče nevěstek a demonstrativně pálí své potvrzení o satori před zraky svých žáků. Pro Ikkyua bylo skutečné satori život prožívaný z hloubi srdce - uprostřed bolestí i radostí.

jenom laskavý smrtelně upřímný člověk
ti může ukázat cestu tady v druhém světě

Ikkyu tady zdůrazňuje důležitost autentického učitele v buddhismu. Mohli bychom báseň vysvětlit takto: Pokud se opravdu vážně zajímáte o buddhismus, o skutečný svět, který většina lidí zná jen matně, pokud vás zajímá „druhý břeh“, což je pravda tady a teď plně prožitá lidskou bytostí, pak potřebujete někoho, kdo je s touto pravdou důvěrně obeznámen a kdo vám dá s láskou a pečlivostí najevo váš omyl, kdykoliv se ztratíte ve svém umělém světě naivních představ o tom, co to pravda je. Jenom takový člověk vás může vést k realistickému, celistvému životu.

jsem v tom všude
jaký zázrak stromy jezera mraky dokonce i prach

Jsem v „tom“ všude. Ikkyu mluví o pravdě, která je všude, ale kterou většina lidí hledá v exotických místech nebo ve velmi zvláštních prožitcích. Ikkyu si užívá života v pravdě a obdivuje stromy, jezera a mraky, což jsou všechno příklady pravdy, něčeho, co mistr Dogen nazval „neemocionální, které káže dharmu“. Navíc Ikkyu si uvědomuje, že dokonce i něco tak obyčejného jako prach je také „ neemocionální, které káže dharmu“, jinými slovy, i prach nás učí, co to je skutečnost.

rád bych ti něco dal
ale co by pomohlo?

Ikkyu vyjadřuje svou starost o druhé, ale co se týká buddhismu, co můžeme dát druhým? Učit buddhismus je svízel. Je to jako prodávat vodu někomu, kdo žije u studánky. Ačkoli jsme uprostřed pravdy, hledáme ji. Něco zoufale chceme, chceme dosáhnout osvícení. Ikkyu stojí před námi a ví, že to podstatné už máme, kromě jedné maličkosti – návod, jak uskutečnit pravdu v životě. I když už jsme na tom správném místě, bez upřímné praxe zazenu a bez čestného a upřímného učitele sotva pochopíme, jaký poklad už teď máme k dispozici.

nikdo neřekl květinám aby rozkvetly nikdo
je nepožádá aby odešly až skončí jaro

Lidé mají sklon nahrazovat skutečnost slovy. Tohle je stůl. Tohle není stůl. Rádi mluvíme, mluvíme a mluvíme. A někteří lidé by rádi buddhismus zaměnili za slova a knihy a spisy a různá poučení. Ale nejúžasnější věci ve vesmíru se dějou, aniž by jim někdo musel vysvětlovat, jak mají probíhat nebo aniž by je někdo musel někomu popisovat. Nejintimnější zkušenost člověka, život tady a teď, je slovy nezachytitelný. Proto nemluvíme, když cvičíme zazen, a proto Buddha na Supím vrchu otočil květinou, aniž by řekl slovo, a proto se Mahakasyapa jen usmál

kamenný Buddha si zasluhuje všechen ten ptačí trus
mávám svýma hubenýma pažemi jako vysoká květina ve větru

Kamenná socha Buddhy je pouhý symbol. Někteří lidé zaměňují buddhismus za pobožnost.
Ačkoli není důvod strhávat sochy buddhů, jak to udělal Taliban v Afghánistánu, což byl akt nenávisti, diskriminace a strachu, Ikkyu vyjadřuje svou starost o to, aby nezanikl skutečný, živý buddhismus, který by někteří chtěli zabalit do zlatého papíru a uložit do muzea. Sochy buddhů nikomu neškodí a když stojí venku, musí se potýkat s trusem ptáků. Skutečný buddhismus je víc než pobožnost nebo sochy. Je to mávání pažemi a nacházení pravdy v tomto místě a v tomto okamžiku, když nejsme spoutáni hloupou zbožností.

poslouchej tu krutou ne-odpověď dokud ti nezačne téct krev
bij hlavou o zeď její neústupnosti

Někteří lidé věří tomu, že skutečnost je něco, co lze nalézt v knihách. Poté, co prostudují všechny zajímavé knihy o buddhismu, začnou věřit tomu, že o buddhismu vše podstatné vědí. I když buddhismus může vysvětlit všechny své aspekty, je něco, co musí být prožito na vlastní kůži. Vysvětlení nestačí. Proto učitelova zkušenost nemůže nahradit zkušenost žáka. Ačkoli učitel možná odpoví na všechny otázky studenta, pořád tu je něco, co chybí, něco, z čeho máme pocit, že nebylo vyřčeno, zodpovězeno. Není to nějaké mystérium nebo něco tajného. Pravda je velmi jasná. Je to vlastně ta nejjasnější věc, s jakou se kdy můžeme setkat. Ale tato nejjasnější věc nemůže být nahrazena slovy. Pravda buddhismu spočívá v životě samotném, v naší samotné zkušenosti tady a teď. Pokud chcete slyšet definitivní odpověď vyjádřenou slovy, budete muset bušit hlavou do zdi po celé věky, a stejně se odpověď nikdy nedozvíte. Ikkyu není zklamán. Ale varuje nás, že definitivní moudrost není založena na intelektuálním chápání. Je to konání v přítomnosti a zažívání věcí takových, jaké opravdu jsou.

ještě než byly stromy skály nebyl jsem nic
až zemřu nikde nebudu nic

Podobně jako mistr Dogen, ani Ikkyu nevěří na reinkarnaci. Pro něho je život před tímto životem nic a život po tomto životě také vůbec nic není. Jenom to, co se děje v tomto okamžiku, je skutečné.

všechny špatnosti které dělám se promění v kouř
a v ten se proměním i já

Ikkyu tady naráží na kremaci, což byl v jeho době běžný způsob, jak naložit s mrtvým tělem.
Život buddhisty se skládá z mnoha chyb. Občas máme nějakou touhu, jindy se zlobíme, a ačkoliv smutek sotva kdo bude považovat za chybu, i to je součást života buddhisty. To všechno je součást života ve skutečnosti. Buddhisté nemohou uniknout své vrozené nedokonalosti, a tak samozřejmě dělají spoustu chyb, jako ostatně každý člověk. Ale Ikkyu si je vědom toho obrovského prostoru, vesmíru, který tráví všechny naše chyby a sám sebe neustále automaticky očišťuje. Vesmír samotný není ani špatný ani dobrý. Když žijeme buddhistický život, samozřejmě se snažíme žít v souladu se společností. Ale někdy prostě neuspějeme. Někdy nás druzí kritizují. Ať je to jak chce, vše se pořád mění a jednou musíme zemřít. Někdy v budoucnu, možná to bude trvat milion let, přestanou mít naše chyby jakýkoliv vliv na okolní svět. Ikkyu to ale viděl optimisticky. Doufal, že se jeho chyby ztratí v kouři, který bude vycházet z komína krematoria na jeho pohřbu. Jak vidíme, píše se rok 2007 a jeho výstřednosti pobuřují zbožné lidi dokonce i v České republice! Milý Ikkyu, tvé dovádění s nevěstkami a tvůj spálený dokument o satori kazí náladu nejednomu zbožnému človíčkovi. Takže ses s tím kouřem mýlil.

jestli na konci není kde si odpočinout
jak se můžu na cestě ztratit?

Ikkyu nevěří, že by v buddhismu byl nějaký konečný cíl, kdy bychom už nemuseli hnout prstem a žít na bílém obláčku. Nevěří na nějaké konečné osvícení, které ukončuje cestu buddhisty. Věří na pravdu, s kterou přicházíme do styku v tomto okamžiku. Pokud není žádný cíl nebo nějaký směr cesty, jak bychom se mohli ztratit? Vlastně nemůžeme nikdy sejít z oblasti pravdy. Ale ačkoliv jsme tam, kde máme být, možná si představujeme, že jsme někde jinde. Učitel nám může pomoct vidět, kde skutečně jsme. Tato básnička také naznačuje, že když cvičíme zazen, jsme na tom správném místě, ať už si představujeme, čeho všeho bychom chtěli dosáhnout nebo ne.

šukání lichotky úspěch peníze
ležím na zádech a cucám si palec

Lidé dělají velkou vědu ze sexu, úspěchu, peněz a moci. Často jsou zcela pohlceni ve fantastickém, imaginárním světě sexu, úspěchu a peněz. Místo aby pili čaj, pijou
peníze. Místo aby viděli stromy, vidí čísla. Místo aby se procházeli, myslí si, že jsou skvělí, nebo naopak ubozí. Ikkyu dává přednost něčemu prostému a pravdivému – být sám sebou, nezamaskovaný a zcela přítomný – ležet na zádech a cucat si palec.

tolik slov o tom
jediný jazyk je vůbec neotevřít ústa

O Buddhismu jsou tuny knih. Některé z nich jsou skvělé a je hodně užitečné je studovat.Shobogenzo mistra Dogena je jednou z nich. Ta kniha vysvětluje všechny aspekty buddhismu do nejmenších podrobností. Ale studium a porozumění je jenom 50%. Sedět a cvičit zazen v tichosti je jediný způsob, jak cele zažít, myslí i tělem, co je to buddhismus.

S pravdou nejdál dojdeš

2007-12-17T22:04:00.000+01:00

Když se poprvé někdy v dětství setkáme s Buddhou, s obrázkem nebo soškou Buddhy, napadne nás - kdo to asi byl. Jak vyrůstáme, narážíme postupně na různé poučky nebo články o životě Buddhy. Pak někteří z nás studují knihy o buddhismu a začínají si dělat jakousi představu ve své hlavě, co to buddhismus je a jak takový buddhista vlastně vypadá a žije. Téměř nikoho nenapadne, v tomto stádiu, že on nebo ona sama jsou žijící buddhové.

Potom se většinou setkáváme s nějakým mistrem, jdeme na přednášku nebo se účastníme nějakého ústraní. A rozhodujeme se, zda někoho můžeme přijmout jako opravdového učitele buddhismu, stělesnění buddhismu. POřád si představujeme, že my rozhodně jsme daleko od ideálu buddhismu. Někteří z nás, a k těm počítám i sebe, projdou obdobím, kdy se nenápadně začnou stylizovat do podoby takového skutečného buddhisty a snaží se skrýt to, co jim nepřipadá dost buddhistické, tedy například různé pornočasopisy nebo videa, vláčky, letadýlka, CD s Michaelem Jacksonem nebo Karlem Gottem, stydí se nosit boty značky Nike nebo pít colu a jíst v Mc Donaldu. Uvažují o tom, že si oholí hlavu... Začnou spekulovat, jak to udělat, aby se už nikdy nerozčílili. Už nechtějí toužebně zírat na atraktivní dívky a ženy na ulicích. Už nechtějí myslet na různé perverzní formy sexu. Už nechtějí jezdit po dálnici tak rychle jako všichni ostatní. Budují si image buddhisty, podle jakési romantické představy, kterou o buddhismu mají. A když mají učitele, dávají si pozor, aby před ním dávali najevo jen ty "buddhistické" vlastnosti a pak hloupě čekají, až je za tuto imitaci buddhismu jejich mistr pochválí. Ale to se nedočkají. Protože to není buddhismus.

S pravdou nejdál dojdeš. A v buddhismu to platí dvojnásob. Nejenže se vyplatí být poctivý, ono dokonce je podstatou buddhismu žít v pravdě, být skutečný, být takový, jací jsme byli ještě před tím, než jsme poprvé narazili na slovo buddhismus. Problém není to, že máme dlouhé vlasy, koukáme na pornofilmy, nosíme značkové džíny a jíme u Mc Donaldu. Problém je to, jestli v našem chování rozeznáváme pravdu od lži, sami sebe od imitace sama sebe, buddhismus od ideálních, romantických představ o buddhismu. Nevím proč mi trvalo snad 16 let, než jsem pochopil, že buddhismus není snaha postupně se přibližovat ideálu buddhisty, ale snaha žít pravdivě v každém okamžiku, což je něco, s čím můžeme začít kdykoliv.

Samozřejmě není nutné, abychom v samoobsluze ve frontě u kasy té paní za námi vyprávěli pravdu o tom, kolik doma máme pornokazet a jeslti jsme se včera večer sprchovali a jestli nám něco vadí na naší partnerce. Také není nutné partnerce vyprávět o tom, jak krásné bylo být poprvé zamilovaný. Žít pravdivě neznamená trousit všude možně informace, o které nikdo nestojí. Žít pravdivě znamená nepředstírat sám sobě a druhým, že jsme něco jiného než ve skutečnosti jsme. Ve skutečnosti jsme něco víc než dobrý nebo špatný člověk, něco víc než
imitace Buddhy, něco víc než ateista, něco víc než fanoušek Sparty. Jsme příklad opravdové bytosti, která má možnost žít opravdový život. Bytosti, která má možnost odhalovat každý den, co je to pravda za všemi náboženstvími a filozofiemi. Bytosti, která se může projevovat jako Buddha znovu a znovu a v tomto jednání učit sebe a druhé, co to buddhismus vlastně je. Jestli má ta bytost tenisky značky Nike je opravdu to poslední, co rozhoduje, zda jde o autentického člověka.

Proč anglicky?

2007-12-16T23:00:00.000+01:00

Proč je můj profil v angličtině? To není nějaký naschvál, ale je to prostě tak, že mám určitou registraci na www.blogger.com, kde si taky můžete udělat registraci a založit si blog. To jsem před pár lety udělal a udělal jsem to v angličtině. Vyplnil jsme různé údaje. Nedávno jsem se rozhodl k tomuto blogu přidat také blog v češtině, ačkoliv to vypadá jako marná věc, nikdo sem přece nebude chodit něco číst. V Česku nemám žádnou návaznost na nějaká oblíbená sdružení, učitele, zkrátka jsem tu prakticky naprosto neznámá osoba v buddhismu. Ale protože na Jitřní zemi, kde nějakou dobu publikuju své články, není možnost najít mé články pod mým jménem v jednom souboru, rozhodl jsem se založit tento blog pro případ, že bych své články v češtině chtěl nabídnout ke přečtení někomu, kdo nerozumí anglicky. Takže profil už tu byl od začátku v angličtině, akorát je tu nový blog, v rámci téže služby.

Taky bych chtěl, aby můj blog sloužil jako taková skica pro knížku, kterou se chystám časem vydat a která by měla sestávat z esejů, co jsem v posledních letech napsal, a přitom je v nich pořád ještě něco, navzdory mému vývoji, co by snad stálo vydat a nabídnou k přečtení veřejnosti.

Charisma není jádrem buddhismu

2007-12-16T22:44:00.000+01:00

Mnoho lidí si myslí, že kdo má charisma, ten něco důležitého ví. Pokud hledáme učitele buddhismu, někteří z nás se nechají omámit charismatickou osobností někoho, kdo buddhismu vůbec nemusí rozumět, lépe řečeno, nemusí rozumět jeho podstatě, a pokud by i takový člověk rozuměl podstatě buddhismu, pořád to může být někdo, kdo nedokáže být sám sebou a čelit pravdě přímo. Na druhou stranu člověk, který nemá žádné "charisma" a kterého byste v davu snadno přehlédli, někdo, kdo nemá šikmé oči, orientální hábit a mluví srozumitelným jazykem bez cizího přízvuku, může být klidně autentickým učitelem buddhismu, tedy někým, kdo buddhismus nejen praktikuje, rozumí mu, ale také ho každý den žije.

Jak tedy můžeme poznat, kdo je autentický učitel? Pokud hledáme pravdu upřímně, budeme sledovat stopy lidí, kteří také v minulosti hledali pravdu upřímně. Pokud nás zajímá pozlátko a ne pravda sama, budeme mít tendenci jít za někým, kdo za sebou zanechává stopy zlata a drahého kamení. Tento člověk nás ale k pravdě nepovede. Pravda vězí v nádobí, které je třeba umýt po obědě. Ten, kdo prostě žije každodenní život, cvičí pravidelně zazen a nezanechává za sebou třpytící se stopy a místo toho za sebou zanechává obyčejné stopy obyčejného člověka, člověka z masa a kostí, to je možná pravý učitel buddhismu. Je to někdo, kdo nemusí být nijak přitažlivý nebo charismatický, protože se nesoustředí na kouzlo své osoby, ale na nezaměnitelný, ostrý zvuk pravdy.

Samozřejmě že někdo, kdo je upřímný, kdo léta studoval buddhismus a léta cvičil pravidelně zazen a kdo nedává přednost sobě před vesmírem, takový člověk zřejmě nějaké charisma bude mít. Ale bude to velmi subtilní, nevtíravé charisma, které ne každý člověk zaznamená. Můj učitel Mike Luetchford má určitě nějaké charisma, ale domnívám se, že toto charisma už měl ještě před tím, než se stal učitelem buddhismu. Podobně Kodo Sawaki, slavný japonský zenový mnich dvacátého století, o sobě tvrdil, že jeho svérázný říz, strohost, určitá tvrdost k sobě a druhým nejseou něco, co by získal cvičením zazenu nebo studiem buddhismu. On to komentoval tak: "Takový jsem byl vždycky!"

V buddhismu se tedy nesnažíme získat kouzlo osobnosti ani toto kouzlo osobnosti nepřichází samo s léty praxe - stáváme se znovu a znovu sami sebou, a sami sebou jsme už od narození. Studium buddhismu a praxe zazenu je studium a praxe skutečného, vlastního života.

Bendowa

2007-12-16T22:38:00.000+01:00

Následující text je jedna z nejdůležitějších kapitol knihy Shobogenzo mistra Dogena. Tuto kapitolu na základě doslovného překladu z japonštiny sepsal moderní angličtinou Mike Luetchford. Já jsem jeho moderní interpretaci z angličtiny přeložil do češtiny.

Buddhové jsou ti, co žijí plně v přítomnosti a naučili se Buddhovu pravdu od skutečného člověka. Když tito buddhové uskutečňují pravdu, dosahují toho pomocí té nejlepší metody, jakou známe. Tato metoda, v níž není záměr dosáhnout nějakého cíle, je naprosto přesná. Vždy ji učí buddha jiného buddhu. Z přesnosti této metody nelze slevit. Jde o cvičení, které vyvažuje protipóly aktivity a pasivity a současně urovnává vztah mezi tělem a myslí. Toto cvičení, která je známo jako zazen, se musí provádět ve vzpřímené poloze. Ačkoliv všichni máme něco, co se nazývá „přirozený stav těla a mysli“, pokud se k tomuto stavu nevracíme v zazenu, pak se takový stav neprojeví. Tento stav lze uskutečnit jen tehdy, pokud ho sami prožíváme. Jakmile se vzdáváme svých osobních cílů, tento přirozený stav se k nám vrací a zcela nás naplňuje. V tomto stavu neexistuje intelektuální diskriminace. Když v tomto stavu mluvíme, našimi ústy ho zcela svobodně vyjadřujeme. Buddhové prožívají a udržují tento přirozený stav, aniž by v něm skutečnost násilím rozdělovali na dvě části – mentální a fyzickou. Lidé, kteří násilím nerozdělují skutečnost na dvě části, jsou buddhové. Způsob, jakým teď učím následování Buddhovy pravdy, je způsob, který nám umožňuje opravdu jasně zažívat vše takové, jaké to je. Takový způsob prožívání skutečnosti nám dává celistvost, jež nám přináší opravdovou svobodu. Když se zbavujete všech překážek a nalézáte tuto svobodu, tato slova ztrácí důležitost.

Když jsem se pevně rozhodl, že budu hledat Buddhovu pravdu, cestoval jsem do mnoha částí Japonska, abych se seznámil s učiteli, o kterých jsem doufal, že mi pomohou v mém hledání. Jeden z těchto učitelů byl mistr Myozen, který žil v chrámu Kennin. Zůstal jsem jeho studentem devět let a studoval učení linie Rinzai. Mistr Myozen byl nejskvělejší z žáků mistra Eizaie a obdržel učení Buddhovy pravdy přímo od něho. Žádný z ostatních studentů se mu nemohl vyrovnat. Pak jsem cestoval do Číny, kde jsem na východě i na západě hledal dobrého učitele a poznal jsem tradice pěti linií, v nichž se praktikuje zazen. Nakonec jsem navštívil chrám na hoře Dai-byaku-ho a poznal jsem zenového mistra Tendo Nyojo, s kterým jsem nakonec dokončil velký úkol celoživotního cvičení. Pak jsem se v roce 1228 vrátil do Japonska rozhodnut šířit pravdu, kterou jsem našel, pro ostatní, abych je zachránil.

Měl jsem pocit, jako by mi na ramena položili těžké břemeno. Ale zatímco jsem čekal na příznivé okolnosti, které by mě posunuly dál, napadlo mě, že bych mohl strávit nějaký čas putováním z místa na místo a následovat tak události - jak to dělali moudří učitelé starých časů. Ale také jsem cítil, že by mohli existovat lidé, kteří už upřímně cvičí zazen a hledají, co je pravdivé - lidé, kteří nehledají slávu nebo kteří by se snažili něco získat - a tihle lidé by mohli být svedeni učiteli, kteří nejsou autentičtí a jejichž učení pouze odvádí od správného chápání, co je pravdivé. Ti, kteří už upřímně cvičí zazen, mohou pod vlivem špatných učitelů klamat sami sebe chybnými idejemi a uvíznout ve vlastních iluzích. Jak by pak mohli posílit svou intuitivní schopnost poznat, co je pravdivé, a mít příležitost cvičit, co je pravdivé? Pokud bych se jen potuloval po kraji a čekal na to, až nastane vhodná doba, kde by ti lidé mohli najít pravé místo ke cvičení? Taková situace mi připadala velmi smutná, a tak jsem se rozhodl sepsat všechny zvyky a kritéria, která jsem já sám měl možnost zakusit během svých návštěv zenových klášterů v Číně, společně s učením mého mistra, Tendo Nyojo, které jsem obdržel a uskutečnil v praxi. Potom zanechám tyto spisy pro lidi, kteří se učí tím, že skutečně dělají věci a kteří se nebojí žít v realitě. Ti pak budou moct poznat pravé učení Buddhy, které bylo předáváno z osoby na osobu. Cítím, že tento úkol může mít velkou důležitost.

Sútry říkají, že Velký Gautama Buddha předal svou pravdu mistru Mahakasyapovi. Buddhova pravda pak byla předána dál bez jakéhokoli obměnění z učitele na studenta, až se dostala ke ctěnému Bodhidharmovi. Ten se usadil v Číně a předal Buddhovu pravdu dále velkému mistrovi Ekovi. Tohle byl první příchod cvičení zazenu do Číny. Pak byla pravda přirozeně předávána z učitele na studenta, pořád dál, a po pěti generacích se dostala k mistrovi Daikan Enovi. Jako cvičení zazenu – což je skutečná Buddhova pravda – se šířila Čínou. Lidé začali chápat, že stav zažívaný v zazenu je odlišný od učení, které je vyjádřeno pouze ve slovech a v knihách. Dva skvělí žáci mistra Daikana, Nangaku Ejo a Seigen Gyoshi, se učili cvičit zazen a přisvojili si ho. Stali se skvělými učiteli, kteří učili nejrůznější druhy lidí. Tihle dva proudy učení založené na zazenu se nakonec staly pěti různými školami známými pod jmény Hogen, Igyo, Soto, Unmon a Rinzai. V dnešní Číně – za dynastie Sung - je škola Rinzai nejsilnější. I když existují rozdíly mezi těmito pěti školami, je jenom jedno pravé cvičení zazenu, které učil Buddha. Idealistická učení buddhismu se už šířila po Číně od roku 200 našeho letopočtu a zanechala stopu, ale dřív nebylo žádné kritérium, podle kterého by kdokoli mohl rozhodnout, které z těchto idealistických učení je pravdivé. Když však Bodhidharma přišel z Indie, proťal všechna ta komplikovaná teoretizování tím, že učil praxi zazenu. Doufám, že totéž se stane v Japonsku. Sútry říkají, že všichni ti mnozí předchůdci a buddhové, kteří žili a praktikovali pravdu, kterou učil Buddha, se spoléhali na praxi zazenu. Zazen je sezení ve vzpřímené poloze, kdy aktivní a pasivní složky jsou v rovnováze. Staří mistři všichni považovali toto cvičení za správný způsob, jak poznat skutečnost. Všichni lidé v Indii a Číně, kteří uskutečnili pravdu, cvičili zazen. Toto cvičení, jehož sílu nemůžeme zcela pochopit nebo zachytit, je předáváno přesně z jednoho učitele na jednoho studenta. Student si přisvojuje toto cvičení a jeho prostřednictvím uchovává podstatu pravého učení.

V autentickém buddhismu dochází k předávání praxe zazenu z učitele na žáka v jedné přímé linii a o této praxi se říká, že to je ta nejcennější věc, jakou známe. Poté, co poznáme učitele, který předává tuto praxi zazenu nám samotným, si uvědomíme, že není nutné provádět náboženské praktiky, jako je pálení tyčinek, poklony, recitace Buddhova jména, náboženská vyznání nebo čtení súter. Prostě sedíme v zazenu a vstupujeme do stavu, kdy naše tělo a mysl jsou jedna a tatáž věc, a tak se stáváme celistvými. Když někdo, byť jen krátkou chvilku, sedí vzpřímeně ve vyvážené pozici Buddhy, která napravuje chování těla a mysli, pak vše v celém vesmíru zaujímá tentýž vyvážený stav - a uskutečnění tohoto stavu je rozprostřeno ve veškerém prostoru. Tato praxe nás tak vrací do radostného stavu buddhy, probuzené bytosti, a my sami prožíváme ono skvělé probuzení buddhů. Všechny možné stavy mysli a všechny různé fyzické stavy, kterými lidé procházejí ve svých životech, se okamžitě rozpouští a jsou nahrazeny stavem celistvosti, který je jasný a čistý. Tak vstupujeme do stavu, který je osvobozen od všech překážek, jež nám zabraňují ve svobodném jednání, a navracíme se do stavu přirozené rovnováhy. Když zažíváme, co je skutečné, a když této zkušenosti rozumíme, tato zkušenost vstupuje do všech věcí, a tak každá věc znovu získává svou vyváženou a přirozenou formu. Když v tomto okamžiku sedíme v dokonalé pozici těla a mysli, ve stejné pozici, v jaké seděl Buddha pod stromem pravdy, všechny věci překračují hranice toho, co lze prožívat a chápat. V tomto vyváženém stavu - v tomto okamžiku - každá věc přesně odpovídá učení vesmíru a ukazuje neposkvrněný, průzračný stav. Takový stav existuje, pouze pokud svět neuzavíráme do konceptů. Protože jde o dynamickou rovnováhu mezi cvičícím a světem, funguje to oběma směry, a to takovými způsoby, které nemůžeme plně pochopit. A tak my, kdo sedíme v zazenu, jsme osvobození od problému rozdělení těla a mysli a také od nejrůznějších pouček a myšlenek, které jsme nasbírali v minulosti. Tehdy prostřednictvím vlastní zkušenosti uskutečňujeme pravou, neposkvrněnou povahu tohoto světa.

Pravda tohoto světa se projevuje nekonečnými způsoby a cvičící prožívá probuzení ve všech těchto projevech. Cvičící bytost šíří probuzení mezi lidi široko daleko. Mezi ty, kteří čekají na klíč k otevření brány skutečnosti. Cvičící bytost ukazuje jednotu se skutečností ve stavu vyrovnaného jednání. Když cvičíme zazen, všechny věci v celém vesmíru ukazují svou skutečnou povahu. To, že věci ukazují svou skutečnou povahu, pomáhá člověku, který cvičí zazen, aby sám projevoval stav celistvosti. Když cvičíme a prožíváme tento stav jednoty s vnějším světem, předáváme ho těm, kteří mají schopnost otevřít se pravdě. Toto jednání stavu jednoty se rozprostírá a narůstá, dokud nenaplní jak vnitřní, tak vnější stranu celého vesmíru pravdou. Tato pravda nemá hranice a nemůže být ani analyzována ani měřena. Nicméně vyvážený stav sám o sobě není nijak ovlivněn úhly pohledu různých lidí, protože v tichosti tohoto stavu, který nezná záměrnou činnost, je vyvážený stav sám přímou zkušeností skutečnosti. Když oddělíme výsledek naší praxe od praxe samotné, jak to lidé v myslích dělají, máme pocit, že pozorujeme dvě věci – myslíme si, že praxe a výsledek praxe jsou dvě různé věci. Ale stav, kdy střídavě pozorujeme a myslíme, není stavem, ve kterém máme přímou zkušenost. Je to proto, že ve stavu, kdy máme přímou zkušenost, se neobjevuje žádné posuzování založené na pocitech. V tichosti zazenu naše oddělené myšlenky a vnímání světa okamžitě zanikají v celistvosti. To je přímá zkušenost skutečnosti – nicméně v jiném okamžiku se tyto myšlenky a vnímání zase ze stavu celistvosti navracejí. To stálé přesouvání celistvosti dovnitř a ven vlastně není ničím jiným než naší vlastní zkušeností přirozené rovnováhy. Toto přesouvání dovnitř a ven nekazí ani v nejmenším čistotu jakékoliv věci. Taková je činnost buddhy, probuzené bytosti, v zazenu. V této činnosti veškerá příroda vyzařuje jasnou přítomnost a ukazuje na nejhlubší povahu skutečnosti. Veškerá příroda pak ukazuje pravdu všem lidem, jak obyčejným, tak skvělým, a současně jak obyčejní, tak skvělí lidé sami ukazují pravdu veškeré přírodě. V této opravdové zkušenosti pak není oddělenost mezi tím, když jsme si vědomi sami sebe, a tím, když jsme si vědomi světa kolem nás. Ve vyváženém stavu zazenu nepřijde ani chvilka nazmar. Dokonce i ten, kdo byť jen okamžik cvičí zazen, zcela splyne se všemi věcmi ve vesmíru – a kromě toho splyne také s veškerou minulostí, přítomností i budoucností vesmíru. Právě tímto způsobem se zazen – činnost buddhů, probuzených bytostí – rozprostírá veškerou minulostí, přítomností i budoucností. Všichni lidé, kteří cvičí zazen, prožívají totéž. Toto cvičení rezonuje celou bytostí jako zvon. Proznívá námi až do příštího cvičení a tento zážitek v nás zůstává dále i potom. Zazen se v žádném případě nevztahuje pouze k jednomu danému místu. Všechny určité věci světa jsou ve svém normálním stavu během cvičení tohoto původního stavu, ale něco takového není možné chápat intelektuálně. Pamatujte si, že i kdyby všichni buddhové, probuzené bytosti, kterých je ve vesmíru víc než zrnek písku v řece Ganze, měli použít veškerou svou moudrost a schopnost popsat zkušenost zazenu, nepodařilo by se jim to ani náznakem.

Tady jsem popsal, jak velká je hodnota zazenu. Ale mohou existovat nevědomí lidé, kteří kroutí hlavou nad tím, co jsem řekl a mohou klást takovéto otázky:

Je mnoho způsobů, jak cvičit Buddhismus.

Proč říkáte, že zazen je jediná cesta k pravdě?

Já říkám: Je to autentická brána k pravdě – jde o Cestu Buddhy.

Někdo se ptá: Proč říkáte, že zazen je autentická brána?

Já říkám: Je to ta jediná metoda, kterou učil Gautama Buddha. Všichni buddhové minulosti, přítomnosti a budoucnosti používají právě tuto metodu - učí se jí od skutečného člověka a pak ji učí skutečného člověka. A právě to teď já sám učím.

Někdo se ptá: Pomocí této metody přece obyčejní lidé nemohou získat přesnou transmisi pravdy, kterou učil Gautama Buddha! Chápu, že když budeme číst sútry a recitovat jména všech minulých buddhů, může nás to přivést k osvícení. Ale jenom sedět a nic nedělat?! Jak bychom mohli dosáhnout osvícení jen tím, že budeme sedět a nic nedělat?

Já říkám: Jestli si myslíte, že způsob, který všichni buddhové učí - uvedení těla do pořádku - je pouhé sezení a nicnedělání, pak urážíte samotný buddhismus. Mluvit takto znamená být stejně oklamaný, jako bychom byli uprostřed oceánu, a volali, že chceme vodu. Když cvičíme zazen, jsme ve stavu, kdy uvádíme tělo-mysl do pořádku. To má jistě obrovskou cenu. Jak můžete být tak obluzený, že nevidíte, v čem tento stav spočívá? Stav buddhy si v mysli nemůžeme jasně představit. Chytrost nám v tom nepomůže. Pokud nevěříte, že takový stav existuje, nebo nejste ani moudrý, jak potom o tomto stavu můžete vůbec něco vědět? Nejprve musíte být někdo, kdo věří ve správné věci a také někdo, kdo má potenciál vidět, co je správné. Je obtížné učit lidi, kteří nemají schopnost věřit v něco, co je pravdivé – je obtížné učit lidi, pro které je zatěžko přijmout to, co je někdo učí. Když měl Gautama Buddha řeč na Supím vrchu, mnoho lidí tehdy odešlo - a Buddha potvrdil, že tak je to pro ně nejlepší. Obvykle sotva můžeme pokračovat ve cvičení něčeho, když tomu, co cvičíme, nevěříme. Pokud tedy nevěříme v sílu zazenu, je lepší dát si nějakou dobu přestávku. Bohužel je to tak, že učit se pravdu a cvičit pravdu vždycky byla nekompromisní, přesná práce.

Znáte vy sám vůbec někoho, kdo něco získal čtením súter nebo recitací jmen minulých buddhů? Je na pováženou, když někdo věří tomu, že plácat jazykem a zvyšovat hlas je cennou činností buddhů. Taková cvičení opravdu blednou ve srovnání s cestou buddhů. Sútry čteme proto, abychom vyjasnili Buddhova kritéria, co se týká okamžitého a postupného cvičení, které nás přivádí do stavu, kdy máme zkušenost reality. Pokud se budeme snažit takového stavu nějak dosáhnout, akorát se zbytečně duševně vyčerpáme. Tisíckrát zpívat jméno buddhy jen proto, abychom dosáhli pravdy, je stejně hloupé, jako jít na sever, když chceme na jih. Nebo jako snažit se vtlačit hranatý kolík do kulatého otvoru. Číst věty, aniž bychom věděli, jak máme cvičit, je stejné, jako když lékař neví, jak předepsat léky. Takové cvičení je marné! Lidé, kteří donekonečna zpívají chvalozpěvy, jsou jako žáby, které na jaře celé dny a noci kvákají v rýžovém poli. Naprosto nesmyslné. A nejvíc na takových cvičení lpějí lidé, kteří se nemohou zbavit touhy získat něco hmotného nebo slávu. Onen psychický tlak, který nám velí něco získat, má hluboké kořeny a dalekosáhlé následky. Jak politováníhodní jsou lidé, kteří takovému tlaku podléhají. Pamatujte si, že člověk by měl následovat učitele, který dosáhl stavu pravdy a má jasný pohled na skutečnost. A když takový student také cvičí stav pravdy a má stejně jasný pohled, pak jde o transmisi učení o skutečnosti, kterou předalo sedm legendárních buddhů. Pak se tato přesná učení vyjasní v těle a mysli. Učitelé, kteří pouze učí slova, tomu nemůžou porozumět. Proto odhoďte tyto iluze, odhoďte pochybnosti a následujte učení skutečného učitele. Učitele, který toto učení získal prostřednictvím své vlastní zkušenosti zazenu - a tím, že následoval pravdu.

Někdo se ptá: Školy Tendai a Kegon, které do Japonska přišly asi před 400 lety, obě vyjadřují původní učení buddhismu. A škola Shingon má přímou linii učení, která sahá až ke Gautamovi Buddhovi. Tyto školy učí, že „mysl tady a teď je buddha“ a „ tato mysl se stává buddhou“. Ty školy tvrdí, že nepotřebujeme dlouhá léta cvičení – naopak učí, že můžeme najít pravdu, kterou učil Buddha, už na první pokus. Toto je tedy nejzazší vyjasnění pravdy, kterou učil Buddha, nebo snad ne? Co je tak vynikajícího na cvičení zazenu, který učíte? Cožpak když cvičíme zazen, nemusíme už cvičit jiné věci?

Já říkám: Dohady buddhistů o tom, která buddhistická filozofie je lepší a která horší nebo která buddhistická pravda je hluboká a která povrchní, jsou bezcenné. Jediné, co potřebujeme vědět, je to, jestli je naše cvičení autentické nebo ne. Je mnoho způsobů, jakými buddhističtí mistři minulosti poznali, co je realita – a spoléhali při tom na své zážitky v přírodě. A my sami jsme obklopeni realitou v jejích nesčetných podobách pořád. Každá částečka v přírodě obsahuje pravdu. Takže fráze jako „mysl tady a teď je buddha“ a podobně, jsou jen popisné. Neměli bychom lpět na slovech – místo toho bychom měli chápat, kam ta slova míří.

Když lidem říkám, že mají jenom cvičit zazen, neboť je to způsob, jak dosáhnout Buddhovy moudrosti, ukazuju jim jemnou pravdu, kterou až dodnes buddhové předávali z člověka na člověka. Tímto způsobem mohou tito lidé přijít na to, co je pravdivé. Ale k tomuto účelu – předávání moudrosti Buddhy - bychom si měli vybrat někoho, kdo sám poznal, co je pravdivé. Vybrat si za učitele někoho, kdo pouze chápe slova, ale necvičí zazen, je totéž, jako když slepý vede slepého. To, co tady popisuju jako předávání Buddhovy moudrosti, je způsob, jakým naši buddhističtí předchůdci dosahovali a předávali stav pravdy a my je za to ctíme. A právě studenti, kteří se učí od učitelů, těmto učitelům umožňují, aby také oni žili ve stavu pravdy a tento stav udržovali.

Když někdo přijde a žádá o učení, ať už jsou to šintoisté nebo skvělí učenci buddhistické teorie, učíme je všechny cvičení zazenu, který vyjasňuje stav pravdy. Jiné školy nemají nic, čím by mohli zastínit stav pravdy, který je vyjasněn v zazenu. Buddhovi žáci by se prostě měli učit pravdu buddhismu. Měli bychom si pamatovat, že všichni začínáme a dosud máme přirozený stav pravdy. A pokud si ho budeme udržovat, zůstane s námi navždy. Ale protože tento stav nevidíme, chytáme se v síti nejrůznějších idejí, které považujeme za skutečné a nakonec se za těmito idejemi honíme, a přitom nám uniká, co je přímo před námi.

Toto zmatení intelektuálními idejemi je jako imaginární květiny, jejichž vůně nás láká. Slyšíme o tom a onom a pak nám vrtá hlavou, jestli máme buddhovu přirozenost nebo ne. Seznam takových otázek je nekonečný. Následovat takové intelektuální ideje není správná cesta. Ale když sedíme přesně v téže poloze, v jaké seděl Buddha, a necháme být všechny představy a ideje, pak ta oblast, ve které se cítíme oklamaní nebo naopak osvícení, nebo jsme citoví, nebo o něčem přemýšlíme, pak tyto oblasti zmizí. Potom není rozdíl mezi tím, co je svaté a zvláštní, a tím, co je obyčejné. Jsme osvobození z intelektuální klece a můžeme vstoupit do stavu skvělé moudrosti. Co je proti tomuto stavu to, když se chytíme do pasti slov a jejich významů?

Někdo se ptá: Dozvěděl jsem se, že jsou tři druhy cvičení: dodržování předpisů, dosahování vyrovnaného stavu a přístup k moudrosti. A dozvěděl jsem se, že cvičení dhjány je jenom jedno ze šesti cvičení (dávání, dodržování předpisů, trpělivost, píle, dhjána a moudrost). Všichni bodhisattvové se musí učit tyto věci, ať už jsou chytří nebo hloupí. Takže přece zazen je pouze jedna z těchto věcí, nebo ne? Proč říkáte, že pravé učení Gautamy Buddhy je veškeré soustředěno v zazenu samotném?

Já říkám: Důvod, proč se ptáte na tuto věc, souvisí se skutečností, že název nejvyšší Buddhovy metody, což je skvělé cvičení, které Buddha sám ustavil, byl zkrácen ze zazenu na „zen“. Jeho učení vstoupilo ve známost jako „zenová škola“. Ale takové jméno v Indii jaktěživ nikdo neslyšel – bylo vynalezeno v Číně a Japonsku. Když mistr Bodhidharma přišel do kláštera Šaolin, seděl čelem ke zdi a cvičil zazen devět let. Nikdo z lidí, ať už mnichů nebo laiků, kteří tam žili, nevěděl, že jde o cvičení samotného Buddhy, a tak nazvali mistra Bodhidharmu brahmánského mnicha, který ze zazenu vytvořil náboženství. Po mistru Bodhidharmovi se všichni jeho následovníci oddali cvičení zazenu. Ale hloupí lidé, kteří nevěděli, že zazen je cvičení samotného Buddhy, mluvili o „zazen buddhismu“, což bylo později zkráceno na „zen buddhismus“. Toto je jasné ze záznamů našich předchůdců. Ale my bychom neměli mluvit o zazenu jako o něčem, co je jedním ze šesti cvičení nebo jako o jednom ze tří druhů cvičení. Nikdo se za celé věky nepokusil skrýt skutečnost, že samotné cvičení zazenu je to, co je předáváno z jednoho učitele na jednoho studenta. Je tomu už dávno, co na Supím vrchu bylo toto pokladnicí oka pravdy, právě toto bylo jasným stavem mysli, který Gautama Buddha předal Mahakashyapovi. Všechny bytosti všech duchovních říší byly svědky této skutečnosti a budou ji strážit a udržovat. Prostě si pamatujte, že předávat cvičení zazenu znamená předávat celé Buddhovo učení o skutečnosti – s tím nelze nic srovnávat.

Někdo se ptá: Proč nám buddhista doporučuje cvičit pouze dhjánu, ačkoli je to jenom jedna ze čtyř pozic chození, stání, sezení a ležení?

Já říkám: Není možné sečíst všechny nejrůznější způsoby, které minulí buddhové cvičili, aby vstoupili do stavu skutečné zkušenosti. Ale skutečnost, že buddhisté cvičí tuto jednu formu, je dostatečným důvodem. Nemusíme hledat nějaký hlubší důvod. Jeden z našich minulých učitelů řekl, že sedět v zazenu je klidnou a radostnou bránou do skutečného světa. Tak můžeme uzavřít, že sedět v zazenu je nejklidnější a nejradostnější ze všech těch čtyřech aktivit. A necvičí to jen několik buddhů – vždycky to byl způsob všech buddhů a jejich předchůdců.

Někdo se ptá: Někdo, kdo ještě nezažil nebo nepochopil pravdu buddhismu, by mohl být schopen něco získat cvičením zazenu, ale co snad můžeme získat zazenem, když už jsme tuto pravdu vyjasnili?

Já říkám: Je hloupé požádat blázna, aby vám vysvětlil vaše vlastní sny, nebo dát horalovi vesla, ale zkusím vám to vysvětlit. Ta myšlenka, že cvičíme zazen proto, abychom se stali osvícení, pochází od lidí, kteří nevědí, co buddhismus je. Ve skutečnosti cvičení zazenu JE být osvíceným. Když cvičíme teď, pak stav, ve kterém sedíme, je osvícený stav. Někdo, kdo sedí v zazenu poprvé, také sedí ve stavu osvícení. Proto nás naši buddhističtí předchůdci pečlivě učili, že není žádný zvláštní stav zvaný osvícení, kterého bychom dosáhli jako výsledek cvičení zazenu. Existuje jen onen stav v zazenu. Náš stav v zazenu je to, čím je míněn onen osvícený stav a slovo osvícení popisuje náš stav v zazenu. Sedíme ve stavu, ve kterém zažíváme, že nic nezačíná a nic nekončí. Takto cvičení zazenu umožnilo Gautamovi Buddhovi a jeho následovníku Mahakasyapovi, aby byli sjednocení se skutečností. A mistr Bodhidharma a mistr Daikan Eno také oba cvičili zazen a byli cvičeni zazenem v onom jasném stavu. Všichni ti, co žijí ve skutečném světě a udržují styk s pevnou zemí tím, že sami cvičí, jsou takoví. Tento stav, kde už není oddělení mezi tím, co cvičíme a tím, čeho dosahujeme, je vždycky přítomen. Máme štěstí, že jsme byli poučeni o tomto jemném cvičení zazenu učitelem osobně – my, kteří se začínáme věnovat pravdě, můžeme říct, že máme podíl na uskutečnění toho, co je už tady, protože nemáme žádný záměr cokoliv získat. Pamatujte si, že naši předchůdci nás opakovaně povzbuzovali, abychom cvičili zazen pravidelně, a vyhnuli se tak sklonu rozdělit naši skutečnou zkušenost na díly – toto rozdělení totiž vede k tomu, že od zazenu něco čekáme. Když dokončíme toto cvičení, ono naplní naše tělo a mysl a zůstává s námi. Když jsem byl v Číně, viděl jsem kláštery, kde byly meditační místnosti tak velké, že pojaly pět až šest set mnichů, kteří v nich cvičili zazen – a oni byli povzbuzováni, aby cvičili zazen mnohokrát během dne a večera. Vedoucí jedné z těchto meditačních místností byl pravý učitel, který Buddhovo učení sám uskutečnil. Když jsem se ho ptal, co za pravdu hledáme, řekl, že cvičit zazen JE pravda a že to je osvícený stav. A tak zrovna jako jeho předchůdci, také on povzbuzoval všechny, aby cvičili zazen – nejen mnichy v tom klášteře, ale také lidi, kteří chtěli najít pravdu, ať už pouze začínali nebo už studovali léta – ať už to byli obyčejné lidé, nebo hluboce nábožensky založení lidé. Jeden starý buddhistický mistr řekl, že ačkoliv můžeme myslet a mluvit o zazenu a osvícení jako o dvou různých věcech, ve skutečnosti nemohou být odděleny. Další mistr řekl, že někdo, kdo intuitivně vidí, co je skutečnost, bude nevyhnutelně cvičit zazen. Pamatujte si, že i když jsme ve vyrovnaném stavu pravdy, přesto bychom měli cvičit zazen.

Někdo se ptá: Ti učitelé škol Tendai a Shingon všichni cestovali do Číny v devátém století a naučili se, co to je buddhistická pravda. Proč neučili lidi, aby cvičili zazen, a místo toho učili jenom idealistický buddhismus?

Já říkám: Oni neučili praxi zazenu, protože ještě nebyla zralá doba.

Někdo se ptá: Ale znali důležitost zazenu?

Já říkám: Kdyby ji znali, pak by důležitost zazenu všechny učili.

Někdo se ptá: Lidé říkají, že bychom neměli litovat skutečnosti, že se rodíme a potom cestujeme směrem k smrti, ale existuje velmi rychlý způsob, jak z tohoto cyklu uniknout. Prostě si potřebujeme uvědomit, že máme věčnou duši a že ačkoli fyzické tělo se rodí a směřuje ke smrti, duše neumírá. Jakmile se dozvídáme, že máme tuto původní podstatu, která přežívá i cyklus života a smrti, můžeme vidět, že tělo je jenom dočasná schránka, která umírá tady a rodí se tamhle, ale nepřetrvává. Ale naše duše, naše mysl, je věčná a neměnná po minulost, přítomnost a budoucnost. Jakmile se toto dovídáme, můžeme se osvobodit z cyklu života a smrti a uniknout z něho navždy, takže když naše fyzické tělo umírá, můžeme vstoupit do nirvány a stát se dokonalými buddhy.

Ale i když tohle víme, naše tělo, které teď máme, je tvarováno našimi činy v minulých životech, a tak ještě nejsme dokonalí. Ti, co tohle nevědí, jsou navždy uvěznění v cyklu zrození a smrti. Tak bychom se měli snažit porozumět povaze věčné duše co nejdříve. Nic nemůžeme získat tím, že budeme život trávit sezením před zdí! Tohle je pravda, kterou buddhové a předchůdci učili, nebo snad ne?

Já říkám: Tohle učení je naprosto odlišné od toho, co učil Buddha. To není buddhismus, to je brahmanismus. V tom náboženství se učí, že existuje duchovní inteligence v našem těle, která řídí naše libosti a nelibosti a rozlišuje mezi dobrým a špatným. Cítí bolest a zlost, utrpení a rozkoš. Když tělo umírá, tato duchovní inteligence žije dál v nebi jako nesmrtelná bytost. To je jejich víra. Ale pokud si myslíme, že to je pravda buddhismu, jsme stejně hloupí, jako někdo, kdo vezme obyčejný kámen a myslí si, že je to drahokam. Je to tak hloupé, že nemohu najít příklad, který by popsal míru tohoto klamu.

Mistr Nanzo Echo nás přísně varoval před takovouto vírou. Pokud si myslíme, že fyzické věci přetrvávají, ale duše je věčná, že tělo a mysl jsou dvě oddělené veličiny a že tohle je Buddhova pravda a způsob, jak uniknout z koloběhu života a smrti, když takto podporujeme samotnou příčinu utrpení, pak jsme velmi hloupí. To by byla velká škoda. Měli bychom si ujasnit, že tohle není buddhismus a neměli bychom něco takového poslouchat.

Ale nemůžu si pomoct – chtěl bych vás přesvědčit, proč je takový názor špatný. Pravda, kterou učil Buddha, je to, že mysl a tělo, duše a hmota, nejsou oddělené. Toto učení bylo jasně pochopeno jak v Indii, tak v Číně. Neměli bychom ho popírat. Dokonce i školy idealistické filozofie v Indii si myslely, že tělo a mysl nejsou rozděleny. A dokonce i školy materialistické filozofie v Indii potvrdily, že podstata a forma nejsou odděleny. Tak jak můžeme naopak říct, že tělo je smrtelné, ale mysl nebo duše jsou věčné? To nedává smysl.

Navíc bychom si měli uvědomit, že nirvána existuje tady na tomto místě uprostřed našeho života - umírání. Žádný buddhista nikdy netvrdil, že je nějaká nirvána mimo tento život samotný. Navíc i když budeme věřit, že buddhistická pravda je to, že věčná duše se osvobozuje od těla a že právě takto se osvobodíme od koloběhu života a smrti, mysl, která si myslí a věří v toto, se projevuje jako něco, co vzniká a zaniká v každém okamžiku, takže nemůže být věčná. Všimněte si, jak nespolehlivé je takové chápání.

Buddhistická učení neustále potvrzují, že tělo – mysl je něco nerozděleného. Tak jak se může tělo objevit a zmizet, zatímco mysl odchází z těla, aniž by podléhala vzniku a zániku?

Pokud můžeme říkat, že někdy je tělo-mysl jedna skutečnost a jindy ne, pak co Buddha učil, nemůže být považováno za pravdivé. Navíc náš každodenní život považujeme za něco, z čeho se dá uniknout, pak nakonec jistě nepřijmeme pravdu, kterou Buddha učil. Na to si musíme dávat pozor. Pamatujte si, že pravda, která byla předávána z člověka na člověka v jedné linii říká, že čisté původní vědomí zahrnuje všechno v nerozdělené celistvosti. To zahrnuje celý vesmír, aniž by něco bylo děleno na podstatu a formu, a aniž by něco mělo mizet a objevovat se. Žádný z těch stavů, které jsou slovy popsány jako bodhi nebo nirvána, se neliší od tohoto původního vědomí. Všechno ve vesmíru je zahrnuto v této celistvosti. Nic není vynecháno. Všechny linie učení, která učí pravdu, potvrzují, že všechny věci a fenomény jsou v jednotě s vyváženým a nerozděleným vědomím. To je vše. Takhle buddhista rozumí tomu základnímu stavu. Tak jak můžeme rozdělit skutečnost na tělo na jedné straně a mysl na druhé, nebo na život a smrt na jedné straně a nirvánu na druhé? Protože už následujeme učení Buddhů, neměli bychom poslouchat takové bláznivé teorie.

Někdo se ptá: Je důležité, aby někdo, kdo je oddaný cvičení zazenu, také absolutně dodržoval předpisy?

Já říkám: Dodržování předpisů a jednání vyrovnaným způsobem je pravidlem škol, v rámci kterých se cvičí zazen a byly to obvyklé způsoby našich předchůdců. Ale lidé, kteří ještě neobdrželi předpisy nebo porušili předpisy, budou mít stejnou zkušenost zazenu jako ostatní.

Někdo se ptá: Je něco špatného na lidech, kteří cvičí zazen a kromě toho také používají mantru nebo cvičí tiché pozorování známé jako vipassana?

Já říkám: Když jsem byl v Číně, naučil jsem se pravé učení od pravého mistra. Ten řekl, že nikdy neslyšel o žádném učiteli buddhismu, který by předával podstatu Buddhovy pravdy, a současně provozoval takováto cvičení, ať už v Indii nebo v Číně, ať už v minulosti nebo v přítomnosti. Když se nebudeme odhodlaně věnovat jednomu cvičení, nikdy nedosáhneme úplné moudrosti.

Někdo se ptá: Mohou obyčejní lidé cvičit zazen doma, nebo je zazen jen pro mnichy a řádové sestry v klášterech?

Já říkám: Jeden z našich předchůdců řekl, že nesmíme diskriminovat, co se týká mužů a žen, nebo diskriminovat, co se týká těch, kteří byli vysvěceni a kteří jsou obyčejní lidé.

Někdo se ptá: Lidé, kteří opouští domov, aby žili v klášteře, nemají problém najít čas pro cvičení zazenu a pro učení se pravdě. Ale jak může obyčejný člověk ve svém zaneprázdněném životě najít čas pro sezení ve stavu pravdy, ve kterém nemáme žádný cíl něčeho dosáhnout?

Já říkám: Cvičení, kterému nás učil Buddha, je štědré a soucitné. Každý takto může cvičit - každý může cvičit ve stavu pravdy. V minulosti a přítomnosti můžeme najít mnoho příkladů takových lidí. Například dva císaři v osmém a devátém století v Číně byli schopni vykonávat své státní povinnosti a ještě k tomu najít čas na cvičení zazenu. Také jejich vládní ministři, kteří spravovali zemi, cvičili zazen a uskutečnili pravdu buddhismu. Záleží jedině na tom, zda máte vůli cvičit nebo ne, nikoliv na tom, zda žijete v klášteře nebo doma. Ten, kdo si uvědomí, jak je cvičení zazenu důležité, si čas najde. Lidé, kteří si myslí, že světské záležitosti jim znemožňují následovat pravdu buddhismu, si myslí, že Buddhova pravda je oddělená od každodenního života. Nerozumí tomu, že ve skutečnosti pravda buddhismu není oddělená od každodenního života a není v ní rozpor mezi tím, co je světské a co posvátné. Hyu, důležitý čínský vládní ministr v období Sung, znal Buddhovu pravdu dobře. V pozdějších letech napsal následující báseň:

Nesmírně rád cvičím zazen, když mi to práce dovoluje,

ačkoliv sotvakdy mám čas spát.

I když jsem teď premiérem, každý mě zná jako člověka,

co cvičí zazen mnoho let.

Ačkoliv byl tento člověk velmi zaneprázdněn úředními záležitostmi, byl schopen uskutečnit pravdu díky své silné vůli. Toto bychom měli porovnat s naší vlastní situací. V současné Číně cvičí zazen a učí se pravdu nejen králové a ministři, ale také úředníci a obyčejní lidé. Tak je neoddiskutovatelné, že práce a záležitosti světa nám nebrání v tom, abychom se učili Buddhovu pravdu. Když se pravda šíří celým národem, záležitosti toho národa se stávají mírumilovné. Když se národ stává mírumilovný, pak se Buddhova pravda může šířit. Za Buddhova života byli schopni obdržet pravdu dokonce i lidé, kteří spáchali nějaký zločin nebo lidé, kteří měli bláznivé ideje. A někteří z našich předchůdců byli lidé bez vzdělání - byli to třeba lovci nebo dřevorubci. Takže je na nás, abychom studovali učení a cvičení zazenu pod vedením pravého učitele.

Někdo se ptá: Je možné, abychom seděli ve stavu pravdy, když cvičíme zazen, přestože žijeme v této zkorumpované moderní době?

Já říkám: Buddhističtí učenci věří tomu, že existují tři období Dharmy po Buddhově smrti, ale skutečné učení takové rozdíly nedělá. Říkáme, že každý, kdo cvičí zazen, dosahuje stavu pravdy. Navíc v takto přímo předaném učení vstupujeme do vyrovnaného stavu a opouštíme intelektuální oblast. A víme, kdy k tomu během cvičení dochází - podobně jako člověk snadno rozezná studenou a horkou vodu.

Někdo se ptá: Někteří lidé učí, že jakmile porozumíme teorii, že mysl tady a teď je Buddha, i když nerecitujeme sútry ani necvičíme zazen, pak už nám nic neschází, co se týká hledání pravdy. Jen porozumět tomu, že pravda buddhismu sídlí v každém, je ono celkové dosažení pravdy. Není potřeba hledat cokoli jiného u druhých lidí a rozhodně už není třeba cvičit zazen.

Já říkám: Toto vysvětlení je naprosto nesprávné. Pokud by šlo jen o otázku porozumění pomocí mysli, pak každý je schopen pochopit tento princip okamžitě, když je jasně vysvětlen. Ale učení se Buddhově pravdě je odhození našich subjektivních a objektivních pohledů na svět. Pokud pouhá znalost faktu, že jsme buddhové, je totéž co dosažení pravdy, pak by nás Buddha nemusel učit, jak se chovat morálně. Toto bych chtěl ilustrovat příběhem – koanem, který pochází od našich předchůdců.

V dávných dobách žil mnich zvaný Soku, kteří žil v řádu mistra Hogena. Mistr Hogen se ho zeptal: “Soku, jak dlouho už jsi s námi?”

Soku řekl: “Jsem tu tři roky.”

Mistr řekl: “Protože jsi docela novým členem, proč se mě nikdy neptáš na Buddhovu pravdu?”

Soku odpověděl poněkud arogantně: “Řeknu vám teda proč. Když jsem studoval u mistra Seiho, dosáhl jsem stavu osvícení.”

Mistr řekl: “Jaká slova tě osvítila?”

Soku řekl: “Jednou jsem se zeptal Seiha, ‘Kdo jsem já, tento žák?’ A Seiho odpověděl,

‘To, co bylo vytvořeno ohněm, přichází hledat oheň.’”

Mistr řekl: “Ta slova jsou pravdivá, ale zajímalo by mě, jestli jsi pochopil, co jimi tvůj učitel myslel.“

Soku řekl: “No, to, co bylo stvořeno ohněm, přichází hledat oheň – rozuměl jsem mu tak, že jsem už oheň sám, ale hledám oheň. Hledám sebe, ačkoliv jsem už sám sebou.”

Mistr řekl: “Teď jsem si jist, že ti unikla podstata toho, co ti učitel říkal. Pokud by Buddhova pravda spočívala pouze v nějakém intelektuálním poznání, pak by nikdy moc dlouho nepřežila.”

Soku se po těch slovech cítil trapně a byl rozrušený. Rozhodl se z kláštera odejít. Ale po nějaké době, co byl na cestě, si pomyslel, „Mistr Hogen je znám jako dobrý učitel po celé Číně a učí přes pět set žáků. Na jeho kritice musí něco být.“

Soku se vrátil do kláštera, omluvil se a uctivě požádal mistra Hogena, aby mu vysvětlil, v čem spočívá jeho omyl. Zeptal se: “Kdo jsem já, tento žák?” Mistr odpověděl: “To, co bylo stvořeno ohněm, HLEDÁ oheň.“

Na ta slova Soku plně uskutečnil Buddhovu pravdu.

Z tohoto příběhu je jasné, že v buddhismu nejde o intelektuální porozumění, které spočívá v tom, že jsme prostě buddhové. Kdyby tomu tak bylo, pak by mistr Hogen nikdy Soku nepokáral. Hned na začátku, když se setkáme s učitelem, měli bychom se ptát na to, co je podstatné a soustředit se na cvičení zazenu, abychom vyjasnili pravdu. Přitom je nutné odsunout stranou všechny intelektuální hry. Pak obdržíme jemné učení Buddhy.

Někdo se ptá: V příbězích o mniších Indie a Číny se vyskytuje Kyogen Chikan, který uskutečnil pravdu, když slyšel kamínek narazit do bambusu a také o Reiun Shigonovi, jehož vědomí se vyjasnilo, když uviděl květu broskvoně. A Buddha sám zažil pravdu, když spatřil jasnou hvězdu a Ananda vstoupil do skutečnosti, když spadl vlajkový stožár kláštera. A nejenom to - existuje mnoho lidí v pěti liniích, jež vznikly po životě mistra Daikana Eno, šestého patriarchy, mnoho lidí, kteří vyjasnili svůj stav, když uslyšeli jediné slovo nebo jedinou báseň. Cvičili všichni tito lidé zazen?

Já říkám: Všichni tito lidé, kteří vyjasnili svůj stav prostřednictvím subjektivních nebo objektivních zážitků, neměli v mysli nejistotu o tom, co je skutečné. Ti lidé žili plně a cele v přítomnosti.

Někdo se ptá: V Indii a Číně jsou lidé čestní a upřímní, protože žijí v samém středu civilizovaného světa. Tak když jsou poučeni, co je Buddhova pravda, porozumí ji a vstoupí do ní rychle. Ale my Japonci nejsme ani laskaví ani moudří, tak je pro nás obtížné vidět, co je správné. Bohužel jsme barbaři z jihovýchodu. Dokonce i obyčejní lidé v Číně a Indii jsou lepší než mniši v Japonsku. Máme omezené myšlení a jsme hloupí. Všichni něčeho chceme velmi dosáhnout a libujeme si v povrchních věcech. Jak mohou mít takoví lidé zkušenost Buddhovy pravdy okamžitě, byť cvičí zazen?

Já říkám: Ano, máte pravdu. Lidé tady jsou opravdu takoví. I když je učíme pravdu, překroutí ji. Mají rádi slávu a zisk a považují za obtížné zbavit se iluzí a různých připoutání.

Ale na druhou stranu není vždycky nutné být moudrý a dokonalý, aby člověk překročil zvyky, které mu vnucuje společnost. Za života Buddhy existoval starý mnich, který uskutečnil pravdu, když jiný mnich po něm hodil míčem. A dokonce i prostitutka, která si z legrace oblékla kasaya, vyjasnila pravdu. Oba byli poněkud natvrdlí a hloupí. Ale protože věřili ve skutečnost, byli schopni uniknout svým iluzím. Jedna stará žena, poctivě oddaná buddhismu, uskutečnila pravdu, když viděla mnicha cvičit zazen, když podávala jídlo. Nestalo se to proto, že by byla moudrá nebo že by něco četla, ani na základě psaného textu, ani na základě poslouchání přednášek, ale jen proto, že měla tu správnou víru. Učení Buddhy se šíří světem teprve dva tisíce let. Existuje mnoho různých národů a ne všechny tyto národy jsou moudré a benevolentní. A ne každý je inteligentní a moudrý a schopen vidět jasně. Ale pravda, kterou Buddha učil, je velmi silná a skvělá. Ve správnou dobu se bude šířit těmito zeměmi. Když lidé věří v tu správnou věc a cvičí zazen, pak chytří a hloupí lidé bez rozdílu dosáhnou stavu pravdy. Nemyslete si, že pro nás je nemožné pochopit Buddhovu pravdu jen proto, že jsme Japonci. Každý má potenciál rozvinout moudrost. Jde jen o to, že zatím nás mnoho necvičí zazen, a tak ještě nejsme zralí.

* * *

Výše uvedené otázky a odpovědi přišly a odešly a tyto diskuse nebyly uhlazené. Často si myslím, že moje odpovědi možná vedou jen k dalšímu myšlení a dalším intelektuálním úvahám. Ale v Japonsku nebyl základní princip cvičení zazenu jako ústřední bod Buddhovy pravdy až doposud poznán, a tak si nikdo nemohl být vědom významu zazenu. To je důvod, proč jsem chtěl shromáždit to, co jsem se naučil v Číně, a vytvořit záznam učení mého mistra Tendo Nyojo, aby každý, kdo chce toto učení studovat, to mohl udělat. Také jsem se naučil mnoha zvykům a pravidel, která platí v čínských klášterech a svatyních, ale bude trvat nějakou dobu, než začnu všechny tyto zvyky učit.

Japonsko má štěstí, že sem z Číny přišla pravda, kterou učil Buddha. Nezabránila tomu ani skutečnost, že mezi Japonskem a Čínou je oceán se svým bouřlivým počasím. Nicméně v této zemi až dosud panoval zmatek, co se týká významu různých buddhistických pojmů, předmětů, skutečností a událostí. To vedlo k situaci, kdy pro Japonce bylo obtížné cvičit buddhismus. Ale teď my, kteří jsme se vzdali snahy něco získat, můžeme okamžitě poznat stav probuzení v tomto okamžiku a dosahujeme cvičení, které trvá celý život okamžitě. Toto mistr Ruyge vyjadřuje ve svých básních a toto nám zanechal Mahakasyapa. pravidla pro cvičení zazenu jsem popsal v kapitole Fukan-Zazengi. To jsem napsal po návratu z Číny v roce 1227. Zdá se, že by bylo lepší počkat na nějaké znalce, nějaké veličiny, aby právě oni šířili pravdu, kterou učil Buddha. Ale když se podíváme, co popisuje Lotosová sútra, co se týká obrovského shromáždění na Supím vrchu, vidíme, že králové, šlechtici, ministři i generálové přijali Buddhovo učení a naplnili to, co jim bylo dáno při jejich narození, a sice úkol zachovat a udržovat Buddhovo učení. Šíření takového učení není omezeno nějakou zemí. K tomu, abychom šířili pravdu, kterou učili naši předchůdci, nepotřebujeme najít nějaké vhodnou zemi nebo nějakou vhodnou dobu. Začněme tam, kde jsme nyní. Sepsal jsem tedy tento text a zanechávám ho pro ty, kteří jsou moudří a hledají pravdu tohoto světa a také pro onu skupinu lidí, kteří cvičí zazen a chtějí studovat pravý stav přirozené rovnováhy.

Shobogenzo Bendowa

Napsáno v roce 1231 mnichem Dogenem, který jel do Číny a obdržel tam transmisi Dharmy.

Interpretaci dokončil Michael Eido Luetchford 16. června 2004. Z anglického originálu přeložil Roman Válek.

Soucit

2007-11-26T22:00:00.001+01:00

Když chceme angažovaností řešit utrpení na světě, musíme si uvědomit, že naše činy jsou také součástí světa a mají reálný, opravdový dopad na lidi a věci kolem nás. Nemám na mysli jen zapalování aut, což je jistě sám o sobě dost agresivní čin. Ale mám na mysli to, že svět není nějaká hra, nemáme v ruce nějaké figurky a políčka. Auta na ulici nejsou předměty naší hry, ale součástí skutečného světa, do kterého můžeme zasahovat, ale musíme chápat, že naše činy se v tomto světě reálně odrazí. Neříkám že demonstrace nebo protest je samo o sobě něco špatného. Ale měl by to být protest “plného vědomí”, a ne jenom protest na základě zatemnění jedné části mozku a rozsvícení druhé části mozku. Je jednoduché nenávidět Bushe a milovat opuštěné kočky. Ale kdo miluje Bushe? Kdo s ním soucítí? Kdo chápe a vidí celý obraz situace, kterou kritizujeme? Kdo vidí celý, celistvý obraz světa v tomto okamžiku? Kdo vidí v tomto okamžiku jasné řešení všech problémů všech lidí na celém světě? To, co většinou děláme, je, že cítíme soucit s někým nebo něčím, s čím je velmi jednoduché cítit soucit. Na druhou stranu skutečný soucit je „cit pro skutečnost“. Není to nenávist vůči lidem, kteří zabíjejí koťata. A není to ani abstraktní, nečinná starost o osud bezdomovců. Kde se totiž naše starost o bezdomovce bere? Je to upřímná starost nebo je to snaha být soucitný, což je pouze intelektuální nebo sentimentální přistup k věci?

Pro většinu z nás je nejjednodušší řešení rozdělení světa na tu dobrou a na tu špatnou část. I když moje babička viděla problémy světa během druhé světové války poměrně jasně – Rusové byli ti hodní a Němci ti zlí – když se na konci války vesnicí, kde bydlela, plahočili mentálně i fyzicky unavení němečtí vojáci, nabídla jim odpočinek ve svém domě. Prohodila s nimi pár slov. Babička si náhle uvědomila, že svět není rozdělen na Němce a na Rusy. Ale na cit a necit, na zaslepenost a moudrost, která překonává intelektuální chápání, na rozbitý obraz skutečnosti a celistvý obraz skutečnosti. Ale i takto rozdělený svět je třeba spojit. Nikoliv jen v myšlenkách, ale v činech každodenního života.

Když jdou kolem vojáci a jsou vyčerpaní a hladoví a zoufalí, nabídněte jim vodu, čaj, sušenky. Řekněte jim něco hezkého. A s tímhle přístupem žijte každý den, každou hodinu, každou vteřinu. Neptejte se tolik, co je dobro a co je zlo. Nerozbíjejte svět na malé kousky pomocí intelektu. Buďte jedno se světem, znovu a znovu konejte v souladu se skutečností a ačkoliv to objektivně nezmění mnoho, změní to hodně realisticky, v tomto okamžiku. A to, co děláme v tomto okamžiku, je to nejdůležitější, protože jenom v tomto okamžiku můžeme spoluvytvářet svět, který je snesitelný, když už ne růžový. A ve snesitelném světě si teprve můžeme všimnout, že láska, která překonává sentiment, a moudrost, jež překonává intelekt, jsou dvě strany jedné mince a že ta mince může být něco skutečného, co se objevuje díky našemu úsilí.

Joshu a snídaně

2007-11-06T22:42:00.000+01:00

Většina lidí se zajímá o materiální záležitosti. Tito lidé chtějí jíst, pít, spát, chtějí peníze, sex a nakonec musí kupovat rakev. Tohle je materiální aspekt života. Redukovat život na tuto úroveň samozřejmě nemá nic společného s moudrostí nebo soucitem.

Někteří lidé si všímají, že život není jen materialismus, a tak hledají moudrost, lásku, nebe, Boha. Někdo zakládá náboženství, vytváří různé bohy, pak tito bohové naopak vytváří lidi a podle těchto náboženství se na světě děje spousta podivných věcí. Nábožensky angažovaní lidé mluví o nebi nebo osvícení a ptají se, jak takových míst nebo zkušeností dosáhnout. Někdy nedělají nic jiného, než že sedí na zemi, nejedí, nepijou a snaží se dosáhnout svých idealistických cílů. Tohle je idealistický aspekt života, který, ať chceme nebo ne, je také do jisté míry jeho součástí. Ale redukovat život na idealismus, pořád hledat nirvánu, nebe, vyšší úroveň poznání a pohrdat materiální stránkou světa, to také nakonec není moc moudré.

Takže když lidé občas zjistí, že idealismus vede jen k snovému životu a zanedbávání základních potřeb těla, začnou hledat takového učitele, který vyřešil rozpor mezi hmotou a duchem. Někteří učitelé vás přetáhnou klackem nebo něco zakřičí. Když se ptáme na osvícení, zakřičí na nás nebo nás praští. Když se ptáme na moudrost, křičí nebo nás praští. Co to znamená? Takovému počínání se říká "akce". Náhlá akce odtíná naše idealistické myšlenky. Je to, jako když nám ráno zazvoní budík. Vstávat! Přestat snít a probudit se do každodenního života. Nicméně ne všichni učitelé používají výkřiky, ne všichni učitelé tlučou do svých žáků. Učitelé, kteří následují učení mistra Dógena, za základní akci v rámci cvičení Cesty považují zazen. Prostě se soustředíme na sezení v zazenu v přítomnosti. Tohle je způsob, jak transformovat myšlení, které je příliš idealisticky nebo naopak materialisticky zaměřené - soustředěním na přítomný okamžik v pozici zazenu. Ale zazen není něco, co cvičíme bez ohledu na každodenní život. I když je pro nás zazen základní aktivita, musíme vykonávat každodenní aktivity, což nám pomáhá překonávat rozpor materialismu a idealismu.

Učíme se žít každodenní život a vracíme se tak ke svému původnímu, rozpory nezatíženému já. Když se probouzíme do přítomnosti v zazenu, vidíme, že to "já", které jsme považovali za pevné a stálé, je jenom průsvitný obláček, který se nikde nezastavuje. Tak nás představa o tom, kdo jsme, nijak neomezuje. Buddha je jenom slovo. Satori je další slovo. Mnohem spíš jde o každodenní život. A i když mnoho lidí medituje, aby se dostali do nějakého zvláštního stavu mysli, zazen je naopak návrat k normální funkci těla a mysli. V zazenu se znovu a znovu probouzíme k tomu, co je skutečné.

Akce nás tedy probouzí k pravému já znovu a znovu. Například musíme jíst, ať už jsme materialisté nebo idealisté. I když někdo praktikuje půst, nakonec stejně musí jíst. Ti lidé, kteří v Indii sedí roky na zemi a už ani nepřijímají potravu, jsou asketové. I když se vysoko povznesli nad materiální hodnoty života, jejich tělo se nad zem nepovzneslo ani o centimetr. I když někdo levituje, těžko vám v takovém stavu zamete podlahu. Naproti tomu Buddhovo učení je střední cesta. Zahrnuje jak materiální, tak idealistický pohled na svět. Když jíme, tak máme zkušenosti jezení. A nic na tom nemění náš vztah k materialismu nebo idealismu. Prostě jíme, ať už je naše filozofie jakákoliv. A právě taková činnost nás vrací k našemu pravému já, pokud se prostě soustředíme na jídlo. Většina lidí si pod pojmem "akce" představuje něco hlasitého a rychlého. Akční film plný výbuchů, srážek aut, střelba. Ale každý okamžik našeho života je něco nesmírného – něco úžasného.

Buddhova Cesta je něco, kde prostředek není odlišný od cíle. Většina buddhistů si myslí, že když budou nějakým způsobem praktikovat, přiblíží se zážitku osvícení nebo dosáhnou osvícení. Ale když překonáme toto povrchní porozumění Buddhově učení, zjistíme, že moudrost, kterou jsme dosud hledali více čí méně snaživě, vždycky byla přímo tady na tomto místě. Přítomnost sama na tomto místě, kdy nepodléháme myšlení, je totéž co moudrost. Ale tuto moudrost je třeba vyjádřit, jinak se z ní stává prázdný koncept. Takže místo abychom hledali osvícení, vyjadřujeme osvícení uprostřed těch nejobyčejnějších úkonů každodenního života.

Existuje slavný koan, jinými slovy rozhovor mezi mistrem Joshu a jeho žákem.

Žák se ptá: Jaká je nejhlubší pravda?Joshu odpovídá: Už jsi snídal?

Joshu přivádí idealistickou mysl žáka ke každodenní realitě. Někdo by mohl namítnout, že Joshuův přístup je materialistický. Cožpak není jídlo materialistické? Ale Joshu nezdůrazňuje důležitost každodenního života proto, aby nás sváděl k materialismu. Nechce, aby jeho žák ignoroval záležitosti moudrosti a soucitu. Místo toho po něm chce, aby moudrost a soucit vyjádřil okamžitě ve svém každodenním životě. Když mu žák odpovídá, že už snídal, mistr ho posílá, aby si umyl misky. Joshu nás učí, že v činnosti tady a teď protínáme síť rozporného myšlení, řešíme okamžitě dilema materialismus versus idealismus a probouzíme se do skutečnosti.

Samozřejmě aktivita nestačí. Na světě je spousta lidí, kteří jsou velice aktivní, ale nemají ponětí, kdo nebo co vlastně jsou, jaký je smysl života. Proč si lidé způsobují tolik utrpení? Mohli bychom říct, že buddhistický přístup k tomuto problému, k problému štěstí a utrpení, nevědomosti a moudrosti, je přesně vyjádřen v odpovědi mistra Joshu: Už jsi snídal? Tak si běž umýt misky.

Ve světě nevědomých lidí, kteří se zajímají jen o výsledky a zisky, je Joshuův komentář pouhou praktickou, materialistickou poznámkou. Ale v kontextu s idealistickou otázkou jeho studenta Joshuova odpověď protíná šílenství lidské mysli. Joshu si je vědom, že jeho žák je upřímný a snaží se pochopit podstatu věcí. Je si vědom, že k němu nepřišel proto, aby si vydělal peníze nebo se dobře najedl. Tak ho posílá za každodenními úkony. Když si upřímný člověk, kterému štěstí druhých není lhostejné, myje misky, takový člověk vyjadřuje moudrost a soucit a naplňuje ideál Buddhova učení ve skutečném životě.

Fukan-Zazengi

2007-11-06T22:37:00.000+01:00

Toto je můj překlad Fukan-Zazengi, návodu, jak cvičit zazen od mistra Dogena, který žil v Japonsku ve třináctém století a patří k nejvýznamnějším učitelům buddhismu všech dob.

Když poctivě studujeme, co je pravda, docházíme k závěru, že ona je všude kolem. Proč tedy očekávat něco od cvičení jako cenné zkušenosti? Pokud k tomu, abychom dosáhli podstaty, není třeba žádných zvláštních prostředků, proč potom o něco usilovat? Navíc nás jako buddhisty neohrožuje špína světských hodnot – proč tedy cokoliv s tímto tělem dělat, abychom se takových hodnot zbavili? Lze říct, že nikdy neopouštíme místo, kde bychom měli být. Jaký je tedy důvod zabývat se detaily nějakého cvičení? Jde o to, že jakmile se objeví byť jen miniaturní skulinka mezi představou a skutečností, pak se nebe oddělí od země a pokud jen na chvíli nesouhlasíme s tím, co je skutečné, okamžitě upadneme do zmatku. To může nastat, přestože jsme hrdí, že už všemu rozumíme, máme zkušenost mnohých osvícení, skvělou intuici, uskutečnili jsme pravdu, objasnili podstatu mysli, jsme plni nepřekonatelné energie a nedělá nám problém vypořádat se s nejsložitějšími intelektuálními otázkami. Tento zmatek nastává, protože nejsme schopni používat své tělo beze zbytku.

Dodnes pociťujeme vliv Buddhova šestiletého cvičení ve vzpřímené pozici. Dodnes je slyšet ozvěna vyvolaná učením Bodhidharmy, který devět let seděl proti zdi. Učitelé buddhismu odpradávna cvičili zazen. I my bychom tedy měli cvičit odhodlaně. Proto je třeba přestat intelektuálně zkoumat, co bylo řečeno a honit se za slovy. Zvykněte si udělat krok zpátky a nastavte zrcadlo tomu, co je skutečné. Tělo a mysl odpadnou a objeví se původní tvář. Pokud chceme dosáhnout toho, co nelze popsat, měli bychom bez váhání cvičit to, co nelze popsat.

Pro cvičení zazenu je nejlepší tichá místnost. Jezte a pijte střídmě. Opusťte všechny záležitosti. Přestaňte na chvíli řešit tisíce věcí. Nemyslete si, co je dobré a co špatné. Nezabývejte se tím, co je správné a co nesprávné. Zastavte setrvačnost mysli, vědomí. Ukončete intelektuální uvažování v obrazech, myšlenkách a úvahách. Nesnažte se stát buddhou. Zazen nemá nic společného s obyčejným sezením nebo ležením. Na místo, kde obvykle sedíme, položíme tlustou podložku a na ni umístíme zafu (kulatý polštář). Seďte buď v plné lotosové poloze nebo v poloviční lotosové. V plné lotosové poloze nejdříve položte pravé chodidlo na levé stehno, pak položte levé chodidlo na pravé stehno. V poloviční lotosové poloze tlačte levé chodidlo na pravé stehno. Nechte oblečení volně splývat a upravte si ho. Pak umístěte pravou ruku nad levé chodidlo a levou ruku na pravou dlaň. Palce se lehce dotýkají. Seďte vzpřímeně - ani se nenaklánějte doleva, ani doprava, ani se neohýbejte dopředu nebo dozadu. Dbejte na to, aby uši byly rovnoběžně s rameny a nos horizontálně s pupkem. Jazyk opřete o patro. Ústa jsou zavřená. Oči by měly být otevřené. Dýchejte volně nosem. Jakmile jste se usadili do správné pozice, jednou úplně vydechněte a zhoupněte se doleva a doprava. Když sedíte vyrovnaně ve stavu tichém jako hora, "Myslete na konkrétní stav nemyšlení." "Jak můžeme myslet na stav nemyšlení?” "To je odlišné od myšlení.” V tomhle spočívá sezení v zazenu.

To čemu říkáme zazen, není učení se zenové meditaci. Je to prostě klidná a nenásilná brána do skutečnosti. Je to zkušenost cvičení, která dokonale uskutečňuje Buddhovo osvícení. Vesmír je uskutečněn, nezatížen omezeními nebo překážkami. Pochopit tento význam je jako být drak, který našel vodu nebo jako tygr stojící před pevností v horách. Pamatujte, že pravá skutečnost se v zazenu projevuje přirozeně a temno a rozptýlení mizí v jednom okamžiku.

Když se zvedáme z této pozice, neměli bychom dělat prudké pohyby. Vstávejte s klidným sebevědomím. Neměli bychom spěchat nebo být násilní. Je patrné z příkladu starých mistrů, že ti, co překročili, co je obyčejné i svaté, a ti, co zemřeli během sezení nebo stání, se spoléhali zcela na moc zazenu. Navíc se objevuje přítomnost chvíle prostřednictvím akce prstu, hole, jehly nebo dřevěné klapačky. A také přesná zkušenost stavu, který se projevuje skrze plácačku, pěst, klacek nebo výkřik. Něco takového nemůže být nikdy pochopeno omezující povahou myšlení. Natož prostřednictvím mystických sil nebo v rámci cvičení, kdy čekáme, až se dostaví nějaká zkušenost. Možná to jsou příklady důstojného chování, které překračuje zvuk a formu. A právě takové chování je kritériem, které je důležitější než to, co chápeme nebo vidíme. Proto nepovažujme inteligenci za něco nadřazeného hlouposti. Nerozhodujme, kdo je chytrý a kdo hloupý. Když se odhodlaně snažíme, právě to je následování pravdy z celého srdce. Zkušenost a cvičení se navzájem vůbec neruší. Naše úsilí se postupně stává vyrovnané a trvalé. Pak tedy v tomto světě a v jiných světech, v Indii a v Číně, všichni se podobným způsobem věnují cvičení zazenu a nerozptylují se jinými cvičeními. Zkrátka se věnujeme zazenu a tuto tichou, klidnou pozici necháme, aby nás znovu a znovu naplňovala. Ačkoliv je možné rozlišovat a nacházet tisíce rozdílů (mezi různými tradicemi), měli bychom prostě následovat pravdu prostřednictvím rovnováhy zazenu. Proč opouštět místo, kde cvičíme, abychom se bez cíle potloukali po vzdálených končinách cizích zemí? Pokud uděláme chybný krok, přijdeme o okamžik přítomnosti. Už jsme dostali onen výchozí bod, což je lidské tělo. Nemrhejme tedy zbytečně časem. Udržujeme a spoléháme se na to podstatné, což je Buddhova pravda. Kdo by se zabýval jiskrami, které odlétají od křesacího kamene? Navíc naše tělo je jako kapka rosy na stéblu trávy. Život míjí jako blesk. Náhle je konec. V okamžiku je náš život ztracen.

Prosím vás, ušlechtilí přátelé, kteří se učíte prostřednictvím zkušenosti, nelibujte si v pouhých obrazech - nepochybujte o opravdovém drakovi. Pusťte se na cestu, která je jasně vyznačená a přímá. Ctěte ty, kteří překročili intelektuální chápání a kteří nejsou připoutáni k záměru něčeho dosáhnout. Buďte v souladu s osvíceným stavem buddhů. Buďte oprávněnými dědici vyváženého stavu předešlých učitelů buddhismu. Pokud budete dlouho cvičit to, co je nevýslovné, budete sami nevýslovní. Dům pokladnice se sám otevře a vy v něm ukrytý poklad získáte a budete ho používat, jak budete chtít.

Potřebujeme osvícení?

2007-11-06T22:33:00.001+01:00

Když prostě sedíme v zazenu, vracíme se k přítomnému okamžiku. A nemusíme si ověřovat, jestli jsme zrovna v tu chvíli osvícení nebo ne. Jakmile jsme v jednotě se skutečností, tehdy jsme tiše a nevýslovně šťastní. To si ale nemusíme uvědomovat. Lidé si myslí, že zazen je duchovní dopravní prostředek, kterým se mají dopravit na nějaké duchovní místo, kde dosud ještě nebyli, ale zazen nás nikdy nikam nedopraví.

Autentičtí učitelé cvičí zazen nikoliv jako něco zvláštního nebo něco, co by přidávali k jejich už úplné zkušenosti člověka, ale jako něco, co je samo o sobě úplnou zkušeností člověka. Zazen pro ně není něco, co kdysi dávno cvičili, aby dosáhli osvícení, ani něco, co by ukazovali druhým jako nějakou sochu nebo obrázek. Pro ně je zazen skutečnost sama a v ní tito lidé nejsou oddělení od přítomného okamžiku. V zazenu vyjadřují to, co je skutečné. Své myšlenky nechají objevovat a zanikat, aniž by se snažili dosáhnout nějakého zvláštního stavu mysli.

Lidé hledají odpovědi na své otázky v nejrůznějších knihách, ale konečná odpověď, kterou opravdu hledají, je jejich vlastní zkušenost tady a teď. Jiná konečná odpověď neexistuje. Existuje spousta konkrétních odpovědí na konkrétní otázky, ale konečná otázka a konečná odpověď je vyjádřená v naší lidské zkušenosti tady v tomto okamžiku. Pokud nás zajímá buddhismus, pak nemůžeme ignorovat jeho učení, které je vyjádřeno také ve slovech. Pokud cvičíme zazen, většinou nás zajímají základní principy učení mistra Dógena. Ale čím více chápeme Dógenovo učení, tím větší důraz klademe na náš každodenní život. Čili čím více oceňujeme učení Buddhy - protože Dógen samozřejmě z učení Buddhy vycházel - tím větší důraz klademe na to, jak opravdu, konkrétně žijeme.

Málokdo nachází uspokojení ve vlastní existenci tady a teď. Chceme být moudřejší, zkušenější nebo úspěšnější. Někteří lidé považují za úspěch dosáhnout osvícení. Někdy říkají: "Už cvičím deset let, ale osvícení pořád nikde." Nebo: "Osvícení jsem dosáhl před deseti lety." To je škoda takhle marnit každodenní příležitost být celistvým, opravdovým člověkem. Všichni máme přístup k pravému já v každém okamžiku, ale bojíme se vzdát svých stereotypních myšlenek. Ačkoliv nikdy nepřestaneme přemýšlet, protože to je přirozenost člověka, kde je psáno, že naše myšlenky jsou samy o sobě pravda? Proč nevěříme tomu, co znovu a znovu jsme v tomto okamžiku? Je to jako bychom říkali:"Já nejsem já! Co mám teda dělat?" Já bych řekl: "Nevěřte, že jste svými vlastními myšlenkami." Nezabývat se příliš svými myšlenkami, nebrat je jako objektivní reference, znamená znovu a znovu se vracet do přítomnosti.

Pokud věříme tomu, že nejsme osvícení, věříme myšlence, která nemá žádný význam. Pokud věříme, že jsme osvícení, opět je to myšlenka, která nemá význam. Pokud učitelé používají termín "osvícení", dělají to proto, aby něco vysvětlili, ale samotnou zkušenost člověka nelze vysvětlit. Nelze vysvětlit chuť čaje. Je obtížné uvědomit si, že naše myšlenky, ať už jsou skvělé nebo hloupé, nemají schopnost nahradit naše pravé já. Descartes řekl:"Myslím, tedy jsem." Ale Buddha by to možná komentoval: "Jsem, ačkoli přemýšlím." Jinými slovy - i když se v naší mysli mohou objevovat nesčetné hlouposti, v podstatě jsme živí Buddhové. Děláme, co jsme, ať už si to uvědomujeme, nebo nikoliv. Opravdu jsme to, co jsme, navzdory naší představě, že to je někdo jiný, ať už se uzavíráme do kategorie „hlupák“ nebo „expert“.

Když uskutečňujeme své pravé já v přítomnosti, nemusíme se řídit žádnými duchovními instrukcemi, nemusíme se ptát, co by udělal na našem místě Buddha. Když pijeme čaj, v tu chvíli naše chápání Buddhova učení nehraje roli. Buddhovo učení nás pouze inspiruje k tomu, abychom byli sami sebou, takže není důvod se jím nakonec řídit. Musíme se řídit skutečností (což je samá podstata Buddhova učení - probuzení ze snu do skutečnosti), nikoliv učením o skutečnosti.

Můj blog v češtině je na světě!

2007-11-06T17:55:00.000+01:00

Tak v tomhle blogu budete moct číst eseje, které jsem napsal o buddhismu česky, nebo napsal anglicky a poté přeložil do lámané češtiny. A samozřejmě taky eseje, které postupně, jak doufám, budu dál psát.

Přeju všem příjemnou zábavu.